Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Šúlek (* 1937)

• narozen 28. dubna 1937 ve slovenské vesnici Biele Vody

• pamětník druhé světové války

• byl svědkem pomoci partyzánům

• vyučil se zámečníkem

• od padesátých let žil na severu Čech

• vystřídal řadu technických povolání

• v roce 2024 žil v Jablonci nad Nisou

Kopce v Banskobystrickém kraji jsou rodným místem Františka Šúleka, který se v sedmnácti letech přestěhoval za prací a školou až do dalekého Jablonce nad Nisou. V podhůří Jizerských hor sice našel svůj nový domov, na ten slovenský přesto moc rád vzpomíná. 

František Šúlek se narodil 28. dubna 1937.  V době vypuknutí druhé světové války mu byly teprve dva roky. V té době už ale Slovensko nebylo součástí Československa. Na západ od něj vznikl okleštěný protektorát, od kterého se Slováci v březnu 1939 odtrhli a vytvořili si vlastní, Slovenský stát. Pod nadvládou Hlinkovy slovenské ľudové strany se Slováci přidali na stranu nacistického Německa a byli tam až do srpna 1944, kdy začalo Slovenské národní povstání. „Válka pro mě začala, až když začalo povstání,” přiznává pamětník. „Byla vyhlášena mobilizace. Na Látky, kde jsme bydleli, vedla telefonní linka. Dozvěděli se to na obecním úřadě a pak to vyhlásili,” vzpomíná na konec srpna 1944. Pamětníkovi bylo tehdy sedm let, měl nastupovat do druhé třídy, ale už nenastoupil. „Bylo to těsně před začátkem školního roku a učit už se nezačalo,” vysvětluje František Šúlek. Jedna z prvních vzpomínek, kterou na období povstání má, jsou letadla, která přistávala na letišti ve Sliači. To leželo asi padesát kilometrů od jeho domova. „Létala odtamtud letadla a mě jako dítě nenapadlo nic lepšího než se jít schovat do žita. Vůbec mi nedošlo, že to žito mě sice krásně převyšuje, ale nekryje. A že jsem shora vidět,” přiznává po letech se smíchem. 

Proti nacistům bojovalo celé Slovensko. Ve vesnici Látky se také zmobilizovala většina obyvatel a snažili se nepříteli škodit. „Kousek od babičky se dvakrát překopala silnice a udělal se tam jen takový most z prkének, aby tam spadly tanky, až pojedou. Jenže k tomu vůbec nedošlo, protože první německá kolona přijela od Kokavy, a když viděli, že je to tam rozkopané, tak zastavili, zaběhli do lesa, uřízli stromky a most podepřeli, aby to krásně projeli,” popisuje pamětník, jak se některé partyzánské akce nepodařily. 

Schoval jsem Němcům pušku

František Šúlek ale partyzánské akce prováděl i nevědomky. Jako malý kluk německým vojákům totiž zlikvidoval kus telefonního vedení. „Jel jsem na lyžích domů a najednou vidím na sněhu kus krásného zeleného drátu. Takový jsem viděl poprvé v životě, tak jsem ho nejdřív prozkoumal a pak jsem vytáhl nůž. Uřízl jsem ho a namotával na loket. A najednou slyším: ‚Halt, halt!‘ Věděl jsem, že je zle,” vybavuje si, jak na něj němečtí vojáci křičeli. „Uřízl jsem konec a domů jsem se vrátil obrovským obloukem úplně z druhé strany. Že je to čerstvě natažená telefonní linka, jsem se dozvěděl až pak. A já jsem jim asi dvě stě metrů stočil,” přiznává pamětník, že se jako malý kluk mimoděk dostal do situace, která ho mohla stát život. Malému Františkovi to ale nestačilo, a když se vojáci před Vánocemi začali narychlo balit a opouštět svá stanoviště, sebral jim jednu z pušek, kterou měli na dvoře nachystanou k odvozu. „Měla strašně krásnej koženej pásek, tak jsem ji strčil pod schody. A oni ji tam samozřejmě zapomněli, protože je neměli spočítané,” prozrazuje pamětník, že nacistickou pušku měl pak doma dlouho schovanou. Zbavil se jí až v roce 1952, kdy šel do učení. 

Němce brzy vystřídala sovětská vojska, která se v blízkosti pamětníkova bydliště pohybovala od jara 1945. „Část kolony zůstala u nás, byla tam polní kuchyně a asi dva měsíce si tam vařili. Vodu brali z potoka, v té době byly všechny pitný,” popisuje František Šúlek, jak fungovalo sovětské vojsko ke konci války. Za vojáky jako malý kluk občas chodil, půjčovali mu samopal, aby si mohl vystřelit. „Bylo v tom dvaasedmdesát nábojů, dokázalo se to vystřílet za pár desítek vteřin. Stačilo jen zavadit o spoušť a hned jsem měl tři čtyři rány,” vypráví. Kromě samopalů František Šúlek viděl na vlastní oči i sovětské kaťuše. „Asi čtrnáct dní je měli nainstalované na Látkách, jak jsme chodili do školy. Jednou z nich stříleli, takže jsem viděl salvu z kaťuší,” prozrazuje. Po válce se všude válela nevybuchlá munice, kterou se František Šúlek s kamarády jako malý kluk naučil sbírat. „Dělali jsme si z toho hromadu, a když byla větší než tenhle stůl, rozhodli jsme se, že uděláme výbuch,” vypráví pamětník, co se rozhodli provést. „Doma jsme měli rozbušky a zápalnou šňůru. Na to jsme naskládali dělostřelecké granáty a protitankové miny. Ty, které jsme neunesli, jsme tam dokutáleli. Některé byly v kovových bedýnkách a vážily třeba sedmdesát kilo,” vysvětluje, že je mohlo napadnout, jak velký výbuch způsobí. Ale nenapadlo. „Byla to strašná rána... Bylo mi osm let, a kdybych věděl, jakou ránu to způsobí, v životě bychom to neudělali. Na Látkách tvrdili, že tam padaly střepinky jako krupobití. V lese byla asi na padesáti metrech vysekaná mýtina. My jsme se schovali asi 150 metrů z druhé strany, aby to na nás nemohlo,” popisuje pamětník, jak se sami před výbuchem chránili. Nikomu se tak naštěstí nic nestalo a místní obyvatelé jim klukovinu brzy odpustili. 

Mezi vesničany byl vážený i pamětníkův dědeček, který se také zapojil do partyzánských akcí. Po válce díky tomu dostal vilu v Bratislavě. Tu však brzy vyměnil za byt v Poštové ulici, což mu rodina dlouho nemohla zapomenout. „Ale byl to pěkný byt ve středu Bratislavy. Když jsem se podíval ven, koukal jsem Stalinovi na záda,” vzpomíná František Šúlek, že na jednom konci ulice bylo tehdy Stalinovo náměstí. Teď se ale ulice nachází mezi Hodžovým náměstím a náměstím Slovenského národního povstání. Pamětník u dědečka od dvanácti let bydlel a v Bratislavě navštěvoval měšťanskou školu. V ní také prožil komunistický převrat v roce 1948. Jako dospívající mladík ale politické změny moc nevnímal. „Přibyla nám ruština a časem skončilo náboženství. Měli jsme ho až do třetího ročníku měšťanky, a pak najednou přestal farář docházet,” vybavuje si jedinou větší změnu, kterou zaznamenal. 

Na vojnu jsem šel k pétépákům

Jeho rodiče chtěli, aby po měšťanské škole nastoupil do učení v lesnické škole a stal se z něj hajný. Františka Šúlka ale lákalo spíš technické kreslení a jeho učitelka z měšťanky v něm zase viděla výtvarné nadání. Hlavní slovo měl ale otec, a tak se pamětník z Bratislavy vrátil zpátky domů a dojížděl do Kokavy na lesnickou praxi. Koncem prázdnin se ale vzbouřil, že na lesnickou školu nepůjde, a vyprosil si obor strojního zámečníka. Zámečníkem se vyučil v Ústí nad Labem. Pak se dostal na umístěnku do fabriky Silka v Jablonci nad Nisou, kde už během zaměstnání vystudoval ještě střední průmyslovou školu. V severočeském městě se seznámil i se svou budoucí paní, kterou si v polovině padesátých let vzal. 

Mladý otec od rodiny ale musel ještě nastoupit na vojnu. V roce 1957 dostal povolávací rozkaz k takzvaným pétépákům. „Otec měl koně a byl brán jako živnostník. Já jsem to jako jeho syn u komunistů taky neměl dobré,” vysvětluje František Šúlek. Proto narukoval do Kroměříže, odkud ale brzy skončil v Opavě na poddůstojnické škole. Nakonec díky své dobré fyzické kondici a píli skončil jako velitel druhé čety. Na vojně také hodně sportoval, účastnil se různých běžeckých a lyžařských závodů. Zpětně si uvědomuje, že to bylo období, kdy byl v nejlepší fyzické kondici. Po vojně se ale vrátil zpět do Jablonce nad Nisou, kde ho čekaly rodinné a pracovní povinnosti. Sport už tak musel jít stranou. Zajímalo ho ale, v jakém státě žije, a proto podle svých slov na konci šedesátých let vstoupil do komunistické strany. „Chlapi říkali, že pořád všechno kritizuju, ale nic nechci změnit. Tak jsem tam v sedmašedesátém vstoupil, protože jsem opravdu chtěl všechno změnit.” Do reformního období ale zasáhla invaze vojsk Varšavské smlouvy a pamětník na začátku sedmdesátých let ze strany zase vystoupil. Za svůj život vystřídal několik povolání. Pracoval ve firmách Mikrotechna, ve speciální dílně Technické správy letectva, v Liazu jako dílovedoucí a v Autobrzdách jako údržbář. Do důchodu odešel osm let po sametové revoluci. Od té doby je aktivní penzista a užívá si čas se svými vnoučaty a pravnoučaty. V roce 2024 žil František Šúlek v Jablonci nad Nisou.