Vasil Špir

* 1922

  • „Tam bylo snad šedesát šachet. Když jsme přijeli, bylo tam pár dřevěných baráků. A když jsme odjížděli, tak jsme jeli přímo z Vorkuty vlakem. To už vězni postavili za tu dobu trať až na Vorkutu. Tam jsme pracovali v šachtě až do konce roku 1942. Pak přišel rozkaz, že nás mají propustit – že žádá londýnská vláda, abychom byli propuštěni: že půjdeme do československé armády.“

  • „U Kyjeva to bylo dobré, to jsme nezažili moc utrpení. Horší to bylo potom u Bílé Cerekve, tam se to mlátilo furt. Pamatuji si, to byly mrazy: tam si člověk plivnul a hned to zamrzlo. U Bílé Cerekve jsem byl zraněn, čtvrtého nebo kdy to bylo. Pak mě dali do ruského lazaretu. Trošku jsem se zahojil a pak jsem šel zase ke své jednotce.“

  • „Když přišel ten rozkaz, tak nás oblékli, dali nám nové šatstvo, ‚fufajku‘, prošité kalhoty, válenky – všechno nové. Ale když jsme přijeli do Buzuluku, tak jsme vypadali jako hadrníci. Všechno jsme vyměnili za jídlo, protože jsme dostali zásoby na deset dní, ale ta cesta trvala asi čtyřicet. Dostali jsme ,pajok‘, jak se říkalo, na deset dní. Potom kde se dalo, tak se něco ukradlo. Hlavně na nádražích, kde jsme stáli, se ,čichalo‘, kde bylo nějaké proso, žito nebo pšenice. Pak se holt nafasovalo a vařili jsme. Byly takové vlaky, které vozily jenom zaključonyje – vězně.“

  • „Jednou jsem přivezl miny na zakázku k jednomu útvaru, a oni už tam nebyli. Napsali a přibili na strom: ‚Slož tady, přijedeme s koňmi!‘ Skládal jsem je, házel jsem ty bedýnky. A co čert nechtěl, jel Svoboda na koni a říká: ‚Člověče, co blázníš? Vždyť rozbiješ auto a sebe zabiješ atd.‘ Tolik jsem měl do činění se Svobodou... Jezdili jsme ve dne v noci, pod Duklou to bylo bláta, no hrozný.“

  • „Ve Vyšném Komárniku si pamatuji, jak ruský řidič couval, koukal se dozadu a najel na minu. Z auta nezbylo nic, ale jemu se nic nestalo! Vyskočil a hned se ptal: ,A furaška gdě?‘ Jako kde má čepici. Byl v šoku, neměl ponětí, co se stalo. Že měl auto rozbité, to mu nevadilo, ale to, že neviděl svoji ,furašku‘. To bylo takové legrační.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Byt Vasila Špira, Nové Strašecí, 23.04.2006

    (audio)
    délka: 01:23:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Když jsme překročili most přes řeku: před námi Němci, za námi Dněpr. Kdyby Němci trochu přidali, tak bychom se všichni utopili. Tenkrát jsem si opravdu myslel, že to není dobré.“

Vasil Špir na dobové fotografii z druhé světové války
Vasil Špir na dobové fotografii z druhé světové války
zdroj: Soukromý archiv Vasila Špira

Plukovník v. v. Vasil Špir se narodil roku 1922 na Podkarpatské Rusi. Po okupaci rodné země se v roce 1940 rozhodl k útěku do Sovětského svazu. Společně s jedním kamarádem však byli téměř vzápětí po překročení sovětské hranice zadrženi a převezeni k výslechům. Pan Špir byl za ilegální překročení státní hranice odsouzen ke třem letům, jež následně strávil prací v černouhelných dolech sovětského pracovního tábora ve městě Vorkuta. Koncem roku 1942 byl propuštěn a poslán do Buzuluku k českoslovesnké vojenské jednotce, kde absolvoval pěchotní výcvik. Se svojí jednotkou bojoval u Kyjeva a u Bílé Cerekve, kde byl v lednu 1944 zraněn. Poté byl převelen k autorotě, kde sloužil nejprve jako spolujezdec, následně jako řidič nákladního zásobovacího vozidla značky Studebaker. V této pozici se účastnil bojů u Dukly i osvobozování Československa. Krátce před koncem druhé světové války byl podruhé zraněn. Po válce zůstal vojákem Československé lidové armády. V roce 1965 dostudoval střední školu. V současné době žije v Novém Strašecí.