„Nepochopím popírače holocaustu, protože jak my se tu sejdeme jako ta část naší obce, a kdyby každý jen spočítal tu část těch příbuzných, o které přišli za toho holocaustu, tak se dostaneme už k nějakému dost velkému číslu. A já sama jsem měla na zahrádce teda vedle nějakého kamaráda, který pocházel tady z toho, my tomu říkáme Prajzka, z toho Hlučínska a ten říká: ,Ať mi nikdo nevykládá, že by byli schopni šest miliónů Židů zabít! To nejde, to není pravda!‘ A v ten moment pro mě skončil, protože jak to může popřít.“
„Narodila jsem se rodičům, kteří oba dva jako jediní ze své rodiny přežili holocaust a seznámili se de facto v nějakém v tom koncentračním táboře v Polsku. A po té, co se můj tatínek vrátil, což popisuje ve svých vzpomínkách, vrátil zpátky, jakože se zachránil, že nezahynul, tak zjistil... čekal nějakou dobu a zjistil, že se vlastně nikdo z jeho rodiny nevrátil. On se asi měsíc před začátkem války oženil, čili měl manželku, měl rodiče, měl sestru. Jeho sestra měla syna. To znamená, že mi to vždycky připadá absurdní, že jsem měla bratrance, kterého jsem nikdy v životě neviděla, protože zahynul asi ve třinácti letech v Osvětimi. No, a když se nedočkal, tak si vzpomněl na tu svoji spoluvězeňkyni, oni nebyli samozřejmě v jednom táboře. No, a zajel si do toho Polska, kde ona zůstala, pro ni a požádal ji, jestli by si ho nevzala.“
„A jak se říká, že lidé, kteří přežili holocaust, tak buď je to zocelilo anebo je to srazilo, že je to úplně zdeptalo. Tak u nás to bylo tak, že maminku to muselo posílit, protože tatínek byl, to jsem se dozvěděla mnohem, mnohem později, depresivní. On trpěl depresema. On třeba i v noci křičel ze spaní, protože se mu vracely ty vzpomínky a všechno. Takže někdo to tou ocelovou pěstí musel vést a to byla teda moje maminka, což mi teda nevyhovovalo úplně, takže my jsme pořád bojovaly spolu, hlavně když už jsem dospívala, když už jsem byla větší.“
Milena Slaninová, rozená Müllerová, se narodila 13. června 1946 v Ostravě do židovské rodiny. Její rodiče se seznámili za pohnutých okolností, oba v důsledku aplikace nacistických rasových zákonů skončili ve vyhlazovacím koncentračním táboře Osvětim. Otec Erich pocházel z Orlové, matka Thea z polských Katovic. Poté, co Erich zjistil, že z jeho rodiny nikdo včetně manželky válku nepřežil, rozjel se za Theou do Polska a požádal ji o ruku. Manželé se usadili v Orlové, ale v roce 1958 se přestěhovali do Ostravy. Milena nedostudovala právnickou fakultu, protože se vdala a narodil se jí syn. Brzy se rozvedla a s dítětem jí hodně pomáhali rodiče. Dálkově pak vystudovala filozofickou fakultu a pracovala ve vědecké knihovně. Později se stala představenou židovské obce v Ostravě, kde působila i v době natáčení rozhovoru v roce 2018.
