Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Milena Slaninová (* 1946)

• narozena 13. června 1946 v Ostravě

• oba rodiče kvůli židovskému původu za války vězněni v nacistických koncentračních táborech

• rodina žila v Orlové

• v roce 1958 se přestěhovali do Ostravy

• Milena studovala právnickou fakultu

• studia nedokončila kvůli narození syna

• dálkově vystudovala filozofickou fakultu

• pracovala ve vědecké knihovně

• v roce 2018 byla předsedkyní Židovské náboženské obce v Ostravě

Vystudovaná filozofka, bývalá knihovnice, autorka dvou knih, předsedkyně Židovské obce města Ostravy a jedna z organizátorů ostravského TEMPLFESTU. S Milenou Slaninovou jsme společně vzpomínali na příběh jejích rodičů, na vyrůstání v komunistickém režimu a nebáli jsme se ponořit i do dnešního dění a politiky.

PhDr. Milena Slaninová, rozená Müllerová, se narodila 13. června 1946 do židovské rodiny Erichu a Thee Müllerovým. Rodiče se poznali v nacistickém koncentračním táboře v Osvětimi, kde Erich působil písař, ale protože práci nestíhal, bylo mu umožněno navštívit ženský tábor a vybrat si ženu, která mu s prací pomůže. Tou se stala Thea, budoucí maminka pamětnice. 

Zlatíčko, vezmeš si mě?

Uprostřed nacistické továrny na smrt ale na ni Erich ještě nehleděl jako na budoucí manželku, protože v té době byl ženatý. Když byl lágr osvobozen, Erich a Thea se rozdělili, a jak tvrdil sám tatínek pamětnice, museli utíkat i před Sověty, kteří jeho ani celou skupinku z tábora nechtěli pustit. Thea po útěku začala pracovat na místním úřadě v Polsku, kde dělala tajemnici, a díky tomu pomohla svému budoucímu manželovi a jeho skupince utéct Sovětům - našla auto a díky tomu se skupinka dostala přes hranice zpět do Československa. 

V té době ještě netušil, že nikdo z jeho rodiny nepřežil holocaust. Až jednoho dne mu přišla jeho známá, která Osvětim přežila díky svému výtvarnému talentu, oznámit, že celá jeho rodina včetně jeho manželky i synovce, který měl 13 let, zemřela v koncentračním táboře. Takže zůstal sám, ale vzpomněl si na tu sympatickou paní, která mu pomáhala v Osvětimi, a tak si pro ni dojel do Polska, do Bělavy. 

První věc, co řekl, když se s Theou potkal, byla otázka: ,,Zlatíčko, vezmeš si mě?“ V ten moment Thea upustila tác se skleničkami, který držela, a odpověděla ano. Za tři dny se konala na úřadě svatba a poté se vrátili zpět do Československa. V roce 1946 se jim narodila právě Milena, dva roky poté přišla na svět druhá dcera, Hana. Všichni spolu měli odjet do nově vzniklého státu Izrael, ale protože už za mlada měla Hanička velké zdravotní problémy, nakonec si to rodiče rozmysleli a rodina zůstala v Československu.

Studium práv a narození syna

Hana byla nesmírně inteligentní dítě, dokonce přeskočila první třídu na základní škole. Měla úžasnou paměť, vše zúročila, když dělala předsedkyni senátu Nejvyššího soudu v Brně. Studijní přístup Mileny byl odlišný, školu neměla tak ráda, a jak sama říká, tak i kdyby se na hlavu postavila, nikdy nebude tak dobrá jak Hana. Po základní škole pokračovala na dnešním gymnáziu Matiční, kde ji následovala i její sestra. Tam zjistila, že ji baví humanitní předměty, a tak se po gymnáziu pamětnice přihlásila na právnickou fakultu do Bratislavy.

Po pěti semestrech ale studií zanechala, protože zatoužila založit rodinu. S prvním manželem přivedli na svět syna Davida. Jenže manžel jí po šesti týdnech po porodu opustil a maminka chlapce musela vychovávat s pomocí rodičů. Těm nějaký čas trvalo, než se s danou situací smířili, hodně lpěli na dceřině vzdělání. Milena pak dálkově vystudovala filozofickou fakultu. Na své studijní cestě poznala spoustu budoucích známých tváří, jako byl budoucí československý premiér Marián Čalfa, budoucí slovenský premiér Jozef Moravčík anebo populární zpěvačka Hana Zagorová.

Milena pracovala v koksovně, kde dělala korespondentku v redakci závodního časopisu, přičemž ale neuměla psát na stroji. Další uplatnění našla ve vědecké knihovně, kterou na chvíli opustila, ale posléze se vrátila hned zpět. 

Cestou do práce všichni v autobuse plakali

Pamětnice vzpomíná na dobu komunistické totality. Z dětství si vybavuje, jak rodiče se zděšením sledovali antisemitskou kampaň doprovázející proces s Rudolfem Slánským a dalšími komunistickými pohlaváry v padesátých letech. Také si vybavuje, jak se později její syn David bál, že se nedostane na gymnázium, protože jeho maminka není v komunistické straně. Podle svých slov měla a má se synem spíše kamarádský než rodičovský vztah, vzpomíná, jak s ním chodila na hokej nebo si spolu hráli na vojáky.

Období kolem roku 1968 má pamětnice spojené s prvním manželstvím. V té době také koupili se sestrou tatínkovi psa. Vzpomíná, že si osudné noci na 21. srpna nad ránem pustila rádio a myslela si, že to, co v rádiu hlásí, je jen nějaká hra… Ale poté si hned uvědomila, že vše je pravda, na naše území přijela vojska Varšavské smlouvy. Zmíněný pejsek žužlal tatínkovi palec… Její sestra Hana pobývala v té době v Londýně. Vybavuje si, jak všichni ráno cestou do práce v autobuse plakali.

Milena Slaninová nemá zpětně dojem, že by jí komunistický režim perzekuoval kvůli jejímu židovskému původu. Uvádí ale, že všichni Židé byli tehdy evidováni, měli svou „kartu“, která, když se někdo přestěhoval, se přestěhovala s ním. Také si vybavuje, že rodině psali na dveře hesla jako: Židi ven. Její otec to nahlásil, nicméně vyšetřování žádný výsledek nepřineslo. Podle slov pamětnice to měla složitější mladší sestra Hana, která měla coby nestraník obtížnou pozici na soudu, kde pracovala. I když se primárně věnovala občanskému právu, cítila se prý provinile kvůli tomu, že v očích lidí mohla „reprezentovat“ nespravedlivý režim.

Nechtěla bych zažít znovu ani vteřinu minulého režimu

Milena Slaninová s láskou vzpomíná na dění sametové revoluce. Vybavuje si, jak se jí syn David na dva dny ztratil, ale pak ho spatřila v televizním záběru na jedné z manifestací. Sama se s manželem také jednoho shromáždění v centru Ostravy zúčastnila. Vypráví, jak zažila šok, když po dvaceti letech slyšela z rádia hlas Marty Kubišové. Dodnes je vděčná, že se listopadu 1989 dožila, a nechtěla by ani jedinou vteřinu minulého režimu zažít znovu.

Na přelomu tisíciletí zasáhly Milenu Slaninovou smutné události v rodině. Maminka jí zemřela v 89 letech, čtyři měsíce na to odešel ze světa i tatínek. Pamětnice dlouho nevěděla, že celý život trpěl depresemi. Sestra Hana pak zemřela v poměrně mladém věku 53 let. Milena tehdy v těžkých časech vyhledala pomoc psycholožky. 

Když pamětnice hodnotila současnou situaci, znepokojoval ji nárůst rasismu a nenávisti. Upozorňuje, že stačí jen jediný krůček a historie se může opakovat. Má dojem, že v české společnosti převládá nespokojenost a negace, naopak nám chybí určitá národní hrdost. Milena Slaninová má strach z toho, že se na minulost zapomene, a proto cítila potřebu sdílet příběh své rodiny.

Vyprávění bylo nesmírně inspirativní a já bych chtěl touto cestou ještě jednou velmi poděkovat, že si Milena Slaninová našla ve svém vytíženém harmonogramu čas a povyprávěla mi příběhy své rodiny.