Mgr. Karel Škarka

"[Otec] byl prohlášen německými úřady za nezvěstného jako všichni ostatní a maminka měla v té době velice krutý život, protože se musela starat o Janu, mou malou sestřičku. Jak jsem říkal o tátovi, byl členem klubu českých cyklistů. To byla velice aktivní skupina v Ústí nad Orlicí. Jeden z nich byl pan Josef Kubáň. To byl v té době známý závodník, na úrovni republiky, respektive protektorátu, byl jeden z nejlepších. A on byl pošťák. A když tito pošťáci, on a jeho kamarád, jehož jméno neznám, zaznamenali, že na pardubické gestapo, kam spadalo Ústí nad Orlicí, jde dopis, který není poslán rekomando, to znamená doporučeně, tak občas takové dopisy ztopili, protože to většinou byla udání. A zlikvidovali je. Protože když to nemělo odezvu, tak se ani nikdo nemohl domáhat, proč to došlo, nebo nedošlo, proč Němci neodpověděli. V jednom takovém dopise se dozvěděli, že na maminku někdo píše udání, že má manžela v zahraniční armádě, že utekl a že šije načerno. To byla cesta do koncentráku."

"V Marseille je nalodili na loď a přes Neapol a potom Alžír v Africe se dostali do Anglie – přes Gibraltarský průliv. Oklikou přes Atlantický oceán, protože ten Biskajský záliv byl bráněn ponorkami a měli s sebou k ostraze celý konvoj. Jednak protiletadlovou loď a jednak torpédoborce. V Neapoli se poprvé stali vojáky. Protože si musíme uvědomit, jak utekli, od té doby byli v jedněch šatech, možná hadrech, bychom dnes řekli, rozedraní. Takže tam byli vybaveni battledressy, tam dostali první výstroj a taky absolvovali přísahu československé armády v zahraničí. Podepsali také prohlášení, že nevstoupí do jiné armády. To proto, že zejména Sovětský svaz už v té době dělal mezi těmito vojáky přes svoje různé – i třeba bývalé komunisty – mezi vládními vojáky agitaci, aby nebojovali po boku západních Spojenců. Že je to imperialistická válka, že sledují svoje zištné cíle. Ona situace nebyla jen růžová, abychom si to nepředstavovali velice jednoduše."