Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Karel Škarka (* 1946)

• narozen 29. března 1946 v Ústí nad Orlicí

• jeho otec plukovník Karel Škarka přešel během druhé světové války od vládního vojska ke Spojencům

• na straně Spojenců se na konci války účastnil obléhání přístavu Dunkerque

• po roce 1948 byli otec a později i pamětník znevýhodňováni

• vyučil se strojním zámečníkem

• v letech 1964–1968 studoval Střední průmyslovou školu strojnickou v Rychnově nad Kněžnou

• dálkově vystudoval dvě vysoké školy

• v prvních svobodných volbách byl zvolen do zastupitelstva

• od roku 1990 učil na odborném učilišti a umělecko-průmyslové škole

• vykonával funkci starosty a místostarosty v Ústí nad Orlicí

• v roce 2016 podnikl se svým synem Ondřejem cestu po stopách otcovy válečné anabáze

• v době natáčení (2025) žil se ženou Martou v Ústí n. Orlicí

Plukovník Karel Škarka prošel druhou světovou válkou cestu, která neměla daleko k románu: od stavby pohraničních pevností přes málo oblíbené vládní vojsko, dramatický útěk k italským partyzánům a strastiplný přechod Alp až k bojům československé obrněné brigády u Dunkerque. „Byl připraven nasadit svůj život,“ říká jeho syn Karel Škarka, který po letech z otcova válečného deníku, osobních vzpomínek a setkání s pamětníky popsal ve svém vyprávění příběh odvahy, morálního rozhodnutí a ceny svobody – příběh, který neskončil rokem 1945, ale pokračoval perzekucí, mlčením a pozdní rehabilitací.

Nacisté se vládního vojska právem obávali

Otec Karla Škarky, plukovník Karel Škarka, se narodil 16. října 1917. Jeho otec, dědeček pamětníka, byl truhlář a babička pečovala o domácnost. Karel Škarka starší vstoupil před svými osmnáctými narozeninami v roce 1935 na výzvu k upevňování obranyschopnosti mladé Československé republiky do armády. Základní vojenskou službu plnil u 30. pluku Aloise Jiráska ve Vysokém Mýtě a u jeho 4. kulometné roty v Rychnově nad Kněžnou. V březnu 1938 byl převelen k 19. hraničářskému pevnostnímu pluku v Žamberku a kmenově přidělen k 11. rotě v Říčkách v Orlických horách, kde prováděl strážní službu a speciální výcvik v obsluze pevnostních zbraní. „Můj otec až do konce života zastával postoj, že jsme se měli před okupací bránit. Byl připraven nasadit svůj život,“ vypráví pro Paměť národa dojatě Karel Škarka a vysvětluje, jak vzniklo vládní vojsko:

„Po osudném záboru Sudet německou armádou otec nastoupil ke dvacátému devátému pěšímu pluku v Táboře a po obsazení zbývajícího území jako poddůstojník z povolání musel na takzvanou dočasnou dovolenou. Dekretem Ministerstva obrany v likvidaci byl přeřazen k Šestému praporu vládního vojska v Hradci Králové. Vládní vojsko Protektorátu Čechy a Morava vzniklo po okupaci 25. července 1939 výnosem protektorátní vlády a z rozhodnutí okupačních úřadů, aby se před světem demonstrovalo zdání samostatnosti Protektorátu. Výběr vojáků do vládního vojska provádělo Ministerstvo obrany v likvidaci. Z něj se mimo jiné rekrutovali odbojáři organizace Obrana národa.“

Vojenským vlakem putoval do severní Itálie

Otec Karla Škarky se několikrát proti zařazení do vládního vojska odvolával, ale nakonec se musel rozkazu podvolit. Dne 1. prosince 1940 uzavřel sňatek s Marií Večerníkovou a v březnu 1942 se narodila dcera Jana. Vládní vojsko mělo v té době jen velmi malé pravomoci a nemělo patřičnou výzbroj. Přesto na jaře roku 1944 začali mít Němci oprávněnou obavu, aby se vládní vojsko v důsledku blížící se fronty nezapojilo do odboje a aby tak neměli ve svém týlu dobře organizovaného a vycvičeného nepřítele.

Nacisté původně chtěli vládní vojsko odeslat na východ, to ale Hitler kategoricky zamítl, aby po vzoru legionářů z první světové války nepřeběhli k Sovětům. K podtržení vypjaté atmosféry v Protektorátu stojí za pozornost výrok K. H. Franka z jara roku 1944: „Musel bych dát všechny příslušníky vládního vojska od generála Emingera až po posledního vojáka postřílet, proto je raději pošlu ven z Protektorátu, abych odbojovému hnutí udělal rázem přítrž.“

Proto byl otec pamětníka přesunut spolu s královéhradeckým praporem do severní Itálie ke strážní službě železničních tratí proti partyzánům do obce Premosello v alpské oblasti Piemont. Bylo ale jen otázkou času, kdy nastane vhodná chvíle a přidají se v Itálii na stranu partyzánů. Zní to jako fantastické dobrodružství, kdyby ovšem rodinám těchto vojáků nehrozil koncentrační tábor a vojákům samotným smrt.

Fingovali přepadení, aby zběhli k partyzánům

Takzvaní „vladaři“ získali oblibu u místních. Tmelícím prvkem byly české písně. „Říkali o nich, že zpívají v kouzelném neznámém jazyce,“ dozvěděl se mnohem později Karel Škarka ml. O plánovaném zběhnutí k partyzánům se řadoví vojáci od svých velitelů předem nedozvěděli.

Akci s partyzány domluvil a naplánoval nadporučík Vladimír Panoš. „Tento absolvent hradeckého gymnázia byl synem Vladimíra Panoše, kterého v roce 1940 zatklo gestapo za odbojovou činnost ve skupině Jitřenka. Spolupracovníci z odboje poradili mladému Panošovi, aby se přihlásil do protektorátního vládního vojska a tím nebyl nacistům příliš na očích,“ vysvětluje Karel Škarka a pokračuje:

„Nadporučík Panoš odjel s královéhradeckým šestým praporem do severní Itálie, kde záhy navázal spojení s italským odbojem. Ještě čekali na zbraně a hned poté proběhlo předem domluvené fingované přepadení čety v budově školy v obci Premosello, kde byl můj otec se svou četou ubytován.“ Kolem druhé hodiny v noci 9. června 1944 vtrhla do školy jednotka Garibaldi, rozstřílela budovu i okolí. Místo mělo vypadat jako po boji, který se ovšem nekonal. Cíl byl jasný: chránit rodinné příslušníky českých vojáků před represemi nacistů.

Kluci, zachovejte klid, rychle se strojte!

Ve svém válečném deníku popisuje přepadení školy otec pamětníka takto: „9. července 1944:
V 02.30 nás probouzí šramot kolem školy. Franta Morávek, přezdívaný Rezatej Fery, se chápe baterky a jde na čumandu za mříže. Jdu za ním. Poznáváme hlasy kluků od 3. roty, o kterých jsem četl v praporním rozkaze, že jsou nezvěstní. Za mříží je četař Kuchařík a křičí: „Rychle otevřete, jdu jako spojka!“ Franta skrz mříže podává klíče, kluci se jich chápou, odemykají, vbíhají na strážnici a řvou na nás: „Ruce vzhůru, ať nikoho nenapadne střílet!“ Výzvy kamarádů rádi všichni uposlechneme, neboť je to pro nás okamžik velmi vzácný, protože tím je nám dána možnost k ukončení poddanství v drápech černožlutého orla! Za ním do strážnice vbíhají partyzáni s červenými šátky kolem krku. Někteří jsou oblečeni v našich uniformách. Mezi nimi je i strážmistr Kalandra, vojín Zima a vojín Jirkovský. Četaře Kuchaříka překřtili partyzáni na Piccolo. Mrňavý Piccolo řádí s mitrou jako tajfun. Chlácholíme jej, že u nás dopadne vše dobře, ať zachová klid a rozvahu. 

Jdu do světnic, všude rozžíhám světlo a oznamuji: „Kluci, zachovejte klid, rychle se strojte, příjemně se tvařte, na zbraně nesahejte, jsou tu pro nás naši kluci s partyzány, vezměte si nejnutnější, ostatní věci zde musíme nechat.“ Za mnou se do světnice již řítí partyzáni a vybízejí nás k rychlému odchodu. Kvapem se přestrojují z letní uniformy do soukenné, do mošny dávám nezbytné prádlo, něco propriet, do pouzdra od plynové masky ukládám fotografie, deník, osobní doklady. Do celty balím soukenný plášť, šálek vyplňuji kouskem chleba. Na světnicích je jak po ohromné bitvě, rána pažbou pušky tříští rádio. Soustřeďujeme se před školou a opouštíme školu jako psanci. 

Partyzáni zatím čistí školu. Odnášejí munici, zbraně, výstroj, prostěradla, deky, prostě vše, co mohou upotřebiti. Pak demolují všechny světnice, zapalují slámu na půdě, mitrou prosívají zdi jak zevnitř, tak i zvenku i blízké stromy a baráky, aby zde zůstala stopa po urputném boji. Anglická mina a svazek granátů ještě ničí železnou mříž a vchod do školy. Po silnici jsou všude k naší ochraně partyzánské hlídky, zdraví nás zdviženou zaťatou pěstí a slovem čau.“

Potkali starousedlici. Pamatovala československé vojáky 

Karel Škarka starší se se svou četou rozhodl dostat se k řádné československé jednotce v zahraničí. Skupina asi čtyřiceti sedmi mužů, kterou stále vedl nadporučík Panoš, po čase sešla z partyzánského tábora zpět do údolí a vydala se do poslední horské vesnice Corolo, aby odtud přešla do neutrálního Švýcarska.

„Do Corola dorazili v noci. Otec spal v jedné chudé chaloupce pod stolem a právě v této chaloupce nás v srpnu 2016 se synem Ondřejem přivítala devadesátiletá Marina Dollorelo. Ona si na československé vojáky pamatovala coby malá holčička. Dokonce nám ukázala obrovský hrnec, ve kterém jim vařili,“ líčí Karel Škarka neuvěřitelnou část cesty, kterou se rozhodl podniknout po stopách válečného deníku svého otce. Důležité je, že otec této staré ženy byl v roce 1944 horským vůdcem a vojákům dokázal určit cestu, kudy se bezpečně dostanou na švýcarské hranice.

Po strastiplném a nebezpečném přechodu Alp, kdy jednotka během přesunu několikrát pronikla řetězem německých a italských fašistických uzávěr, byl jejich postup prozrazen a rota zatlačena do vysokohorského terénu, kde ještě více trpěla nedostatkem proviantu. Pamětník popisuje, v jak náročných podmínkách vojáci fungovali: 

„Když jsme tu trasu se synem částečně šli, měli jsme outdoorové vybavení, jídlo a vodu, před pádem ze skály nás jistily řetězy a šli jsme přes den. Je až neuvěřitelné, že můj otec nic z toho neměl. Vojáci trpěli hladem, vyčerpáním a zimou, protože je trápil i častý déšť se sněhem. V závěru bylo nutno asi čtvrtinu nést, či spíše vléci. Dva dny bez zdroje pitné vody, neustálé útoky nepřátelských hlídek, namáhavé pochody v bezcestném terénu, zejména v noci, kdy byl přesun z hlediska prozrazení bezpečnější. Nakonec, po osmi dnech na útěku, se poručíku Panošovi podařilo překročit hranice s celou jednotkou. V mlze a dešti narazili na pohraniční hlídku, byli to naštěstí Švýcaři, a tak pro vládní vojáky jejich utrpení skončilo. Všichni z jednotky přežili.“ Pamětník doplňuje, že ti, kteří toho byli schopni, poklekli a na pokyn četaře Františka Kubelky se pomodlili Otčenáš.

Účastnil se obléhání přístavu Dunkerque

Po karanténě skupina odjela do Marseille, pak válečnou lodí do Neapole, Alžíru a Gibraltarským průlivem do Greenocku ve Skotsku. Odtud do Southend-on-Sea, kde se vojáci dostali k československé jednotce. Po krátkém výcviku byl otec pamětníka přiřazen k Československé obrněné brigádě ve Francii k „E“ spojovací četě jako velitel motospojek. Právě tato slavná brigáda se po boku spojenců až do konce války podílela na bojích o námořní přístav a pevnost Dunkerque. 

Ve svém válečném deníku otec pamětníka popisuje řadu událostí z fronty téměř den po dni. Jeho osobní zážitky jsou shodné s archivními dokumenty Vojenského historického ústavu v Praze a další odbornou literaturou. Jedná se tak o vzácný pramen a současně osobní rodinnou památku z válečného období. Dne 3. dubna 1945 si Karel Škarka starší zapsal o konci blízkého kamaráda do deníku toto:

„Celý den mám službu, jedu na velitelství brigády a se začínající tmou k nám z předpolí doléhá prudká kulometná palba a kanony našich baterií pálí granát za granátem. Těsně po půlnoci začíná hotové peklo. Němci ze svých děl pálí na naše baterie. Ohromná detonace nám zaklepe barákem. Granát musel vybuchnout v naší blízkosti, protože světlo od výbuchu ozářilo celou místnost. Ráno na našem Signal Office se dozvídám, že je mnoho raněných i mrtvých. Při zpáteční jízdě z brigády mi sdělují, že u dělostřelců byl usmrcen četař Janoš. Ptám se, zda to není Jaroš, a oni že ne. Rozechvěn sedám na motocykl a jedu ke třetí baterii. Ale nějak těžce, cítím něco, co se nedá vypovědět… 

Zajíždím přímo k farmě, kde Olda bydlel. Poněvadž mě kluci znali, že jsme se spolu navštěvovali, ihned běží ke mně a zvěstují, že je Olda nebožtík. Nevěřím, že Olda Jaroš, dělovod u prvního kanonu třetí baterie, je mrtev, neboť když jsem měl volno, zajížděl jsem k němu na trochu kamarádské debaty a vždy jsme si toho měli hodně co říkat. (…) Z farmy jedu na ošetřovnu, chci se přesvědčit na vlastní oči, stále nevěřím. ‚Jo, můžete se na něj podívat, když to byl váš kamarád.‘ Ruce mám nějak těžké, snímám čepici, pomalu odkrývám deku. Mráz mi jezdí po zádech. Oldo, to nejsi ty. Oči vytřeštěné, zuby vyceněné, obličej zakrvácený, lebka vzadu rozpůlená, mozek ven. 

Pohřeb je stanoven na půl pátou na bourbourgském hřbitově. Odjíždím tam s dělostřelci, je tam již několik našich kluků pochováno. Tankaři pomáhají s kopáním hrobu. Řadíme se, Oldu přinášejí na nosítkách. Krátký, ale dojemný proslov kuráta. Padl za naši svobodu, modlete se každý svým způsobem, tak končí jeho řeč. Nová pocta. Oldu ukládají k věčnému odpočinku do hrobu. Na nosítkách zůstal kousek mozku, i ten je uložen. Nová modlitba. Jeden po druhém házíme do hrobu po třech hrstech hlíny. Je mi smutno. Dnes ty, zítra či později třeba já.“

Mamince a sestře hrozil koncentrák

V téže době to měla maminka Karla Škarky doma těžké. Sama se starala o dceru Janu a rodiče. O manželovi měla jen velmi málo informací z občasných dopisů. O útěku do Švýcarska ale samozřejmě nevěděla. Důkazy o přechodu jejího manžela k partyzánům by znamenaly cestu do nacistického koncentráku pro všechny příbuzné. Že k tomu nebylo daleko, se dozvěděla až po válce, jak vypráví pamětník: „Tatínek byl členem Klubu českých cyklistů. Jeden z jeho přátel byl pošťák Josef Kubáň. A ten statečně zadržel udání, které směřovalo na pardubické gestapo, že maminka šije načerno a že tatínek je příslušníkem zahraniční armády. Tím jim možná zachránil život.“

9. května 1945 jednu minutu po půlnoci přichází v platnost bezpodmínečná kapitulace všech německých jednotek. Otec pamětníka si ke konci války poznamenal do svého deníku následující řádky: „K nám přichází krátký rozkaz. V sobotu v ranních hodinách odjezd pancéřové Československé brigády do vlasti. Přijdou nás vystřídat Angličani. Francouzi stále obdivují Čechoslováky, že nikdo nechlastá v hospodě na ukončení války. Jo, vám se to řekne, ale naše stověžatá matička Praha krvácí. A mám být vesel? Najdu manželku, dcerku a obě maminky i kamarády doma ve zdraví? Nejsou oběti surového gestapa? V hlubokém smutku vzpomínáme kamarádů, kterým osud určil jinak. Kolik bude ještě obětí, než projedeme nacistickým Německem?“

Válečné zásluhy byly pro komunisty na obtíž

Karel Škarka starší spolu se svou jednotkou překročil hranice osvobozené vlasti 18. května 1945. Zúčastnil se slavné přehlídky obrněné brigády v Praze, kde se poprvé setkal s manželkou, dcerou Janou a dalšími členy rodiny. 29. března 1946 se narodil syn Karel Škarka. Do podzimu 1945 byl Škarka starší posádkou mimo jiné ve Stříbrných Horách, kde Šumavu a její lesy, jak píše ve svém deníku, „čistili od esesmanů“.

Od října 1945 absolvoval Vojenskou akademii pro spojovací důstojníky a zahájil studium na Vysoké válečné škole v Praze. Krátce po válce se zúčastnil bojů proti banderovcům v Beskydech a na Slovensku. Po jmenování důstojníkem sloužil v posádkách Kutná Hora, Lipník nad Bečvou, Český Krumlov, Boletice, Holešov, Kroměříž, Zábřeh na Moravě, Pardubice, Karlovy Vary a Okresní vojenská správa Litomyšl. Toto časté přesouvání nebylo jen náhodné. 

Otec pamětníka dostal po únoru 1948 hrozný kádrový posudek. Vadilo vládní vojsko, vadila příslušnost ke spojenecké armádě, vadily jeho filatelistické zájmy, navíc veřejně se stavěl proti nově nastolené totalitě a nechtěl vstoupit do strany. Komunistům odmítl přerušit kontakt s přáteli na Západě. I tak byly perzekuce vůči němu zcela bizarní. Nasazoval život i v komunistické Garibaldiho jednotce. Jeho velitelem byl budoucí předseda komunistické strany v Itálii – Luigi Longo. Přestože dostal Karel Škarka mnohá vyznamenání, nic z toho se po únoru 1948 bolševické garnituře nehodilo. Komunistická propaganda nechtěla šířit fakta, že válku v Československu ukončila nejen sovětská armáda. 

Válečný hrdina nedostal ani důchod

Přes velmi špatné kádrové hodnocení byl ještě v listopadu 1950 jmenován velitelem spojovací školy v Zábřehu na Moravě. Když stanul před vojenským soudem v Brně na Špilberku, zachránili jej před nejhorším, jak říkal, jeho nadřízení, kteří prošli frontou a u nichž měl pro své odborné schopnosti oporu. 

Karel Škarka starší byl vyhozen z armády v hodnosti majora v roce 1958, půl roku před zákonným nárokem na vojenský důchod. V té době musel ze dne na den zabezpečit rodinu se třemi dětmi. Po dceři Janě a synovi Karlovi se ještě narodil nejmladší Zdeněk. Krutost padesátých let dokládá hořká poznámka pamětníka: „K novému zaměstnání mu pomohl ‚dobrý známý‘, který byl, jak se později ukázalo, tajným spolupracovníkem StB, a tudíž byl otec stále pod kontrolou.“ 

Otec Karla Škarky se stal zásobovačem podniku RaJ ve Vysokém Mýtě a vrátil se tak do hor, kde sloužil před válkou na opevnění. Nyní zásoboval horské chaty. Později si s maminkou pamětníka přivydělávali k hubenému důchodu jako trafikanti v trafice „U Václava“ v Ústí nad Orlicí. 

Na dílně pracoval s vyhozenou inteligencí

Dětství Karla Škarky bylo pochopitelně všemi těmito událostmi ovlivněné. Na jedné straně otcův vzácný válečný deník, který pamětník doslova hltal, a na straně druhé přidělený byt bez vody a kanalizace a topení. Maminka pamětníka musela pečovat o nemocnou babičku a tři děti. „Na vše, než tátu vyhodili z armády, byla maminka sama. Proto s láskou a úctou vzpomínám na maminku, která nám přes tyto těžkosti vytvářela šťastné rodinné prostředí a tátovi byla vždy spolehlivou a statečnou oporou. Jako děti jsme netušili, jak to rodiče měli těžké,“ líčí pamětník.

Základní školu vychodil Karel Škarka v Ústí nad Orlicí. V běžném chodu školního roku se odrážely paradoxy doby. Osvícené učitelky udržovaly masarykovskou tradici a vedle toho žáci slavili všechna sovětská výročí. Když chtěl jít Karel Škarka z osmé třídy na gymnázium (respektive jedenáctiletou střední školu), nedostal doporučení. Příčinou byly jistě kádrové posudky otce. Pamětník se tak šel učit strojním zámečníkem. Ačkoliv to na učilišti neměl rád, našly se překvapivé výhody. „Ve třetím ročníku jsme už byli pět dní v týdnu na praxi v Kovostavu a jen jeden den ve škole. Na dílně jsem se setkával jen se samými vzdělanými lidmi. Všichni ti vyhození, právník, kněz a někteří učitelé tu diskutovali u svačiny a já mohl poslouchat,“ vzpomíná.

Emigrace se vzdal, aby zůstal s rodiči

Po vyučení se Karel Škarka přihlásil na strojní průmyslovku v Rychnově nad Kněžnou a byl přijat. Školu navštěvoval v nadějných letech 1964 až 1968. Zde ho ovlivnilo několik výborných učitelů tak, že se připravoval s pomocí profesora Josefa Kráma (jehož otec byl na sklonku války popraven nacisty za odbojovou činnost) a tělocvikáře Františka Novotného na pedagogický obor český jazyk a literatura – tělesná výchova. V té době intenzivně sportoval, závodně lyžoval, dělal atletiku, basketbal a zejména volejbal. Hrál druhou ligu za Ústí nad Orlicí.

Na vysokou školu se vlivem osudu, pro několikahodinové zpoždění vlaku před přijímacími zkouškami, nedostal. Proto na začátku srpna 1968 narukoval do Jihlavy do volejbalového výběru. Zde ho také zastihla invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. „Přímo pod okny kasáren na náměstí se srotil dav a lidé na nás volali, ať jdeme bránit vlast. Jeden z nich se postavil před přijíždějící tanky, první z nich jej přejel a zabil. Byl to dělník, Václav Frydrychovský,“ vypráví Karel Škarka.

Díky skvělým výkonům ve volejbale byl pamětník vybrán do Dukly Kolín. „Kolín nás přivítal tak, že před velitelstvím, v jehož areálu jsme byli v centru města ubytováni, stál velký koš s nápisem: Zde odhazujte legitimace KSČ a Československo-sovětského přátelství,“ směje se pamětník. Po dva roky byl jeho život naplněný profesionálním dvoufázovým tréninkem a setkáváním s reprezentanty, kteří vybojovali v roce 1966 zlaté medaile na mistrovství světa. 

Karel Škarka se také účastnil mezinárodního volejbalového turnaje v západoněmeckém Bonnu. To byla po okupaci rarita. V březnu 1969 byly již hranice opět neprodyšně uzavřené. Všichni sportovci museli podepsat, že neemigrují. Karel Škarka měl ovšem jiné úmysly: „Já o emigraci vážně uvažoval po domluvě s mojí dívkou a pozdější ženou Danou. Ta měla jet v létě na pozvání spolužačky z ČVUT na Kypr a byli jsme domluveni, že když venku zůstanu, tak se sejdeme. Už jsem stál na molu v Kielu a žmoulal pár marek na trajekt do Skandinávie. Nakonec jsem to vzdal při vědomí, že jako vojenský zběh bych už nikdy neviděl rodiče.“

Otec mu radil, aby vstoupil. Neposlechl

Přestože měl nabídky do první ligy, nechtěl dělat jen sport, ale také studovat. Tři roky žádal o možnost dálkového studia, ale vždy byl odmítnut s vysvětlením, že není kádrová rezerva. „Mezitím jsem dělal mistra odborného výcviku v učilišti, kde jsem se sám vyučil. V roce 1973 ale učiliště potřebovalo učitele a vzpomněli si na moje žádosti. Tou dobou jsem měl doma tříletou dceru Alžbětu a novorozeného syna Ondřeje,“ pokračuje v příběhu Karel Škarka. 

Nakonec dálkově studoval Pedagogickou fakultu v Hradci Králové a následně Přírodovědeckou fakultu v Olomouci. „V Olomouci jsem navštěvoval přednášky doc. RNDr. Vladimíra Panoše. Byl dokonce mým examinátorem u státní závěrečné zkoušky a mě ani ve snu nenapadlo, že to je tátův velitel čety, partyzán a později v Anglii navigátor RAF. A to jsem měl tátův deník mnohokrát přečtený a jméno Panoš není tak časté. A byl to Vladimír Panoš, kdo po tátově příjezdu do Itálie pomohl navázat spojení s tamním odbojem,“ osvětluje velkou náhodu pamětník. „Až po roce 1989, kdy táta dostal pozvání od Vladimíra Panoše do Olomouce na setkání bývalých spolubojovníků, jsem poznal, s kým jsem měl tu čest. Jak si s námi někdy dokáže osud zahrát!“

V osmdesátých letech dostal Karel Škarka, stejně jako před třiceti lety jeho otec, nabídku vstupu do KSČ. Podpis se rovnal ředitelskému postu na škole. „Zašel jsem za tátou do trafiky a on mi řekl, ať to vezmu, abych nedopadl jako on. Na to jsem mu odpověděl, že mu pěkně děkuju, ale že už bych se mu nemohl podívat do očí, a nabídku na vstup do strany jsem nepřijal,“ říká.

Po sametové revoluci stanul ve vedení města

Po listopadu 1989 založil na učilišti Občanské fórum. S maminkou, která zemřela v dubnu 1990, se ještě zúčastnili živého řetězu během generální stávky kolem okresního výboru KSČ. Nastala nadějná doba, otec byl rehabilitován, povýšen postupně na podplukovníka a plukovníka. Mimo válečných vyznamenání dostal řadu ocenění včetně výnosu a dekretu od francouzské vlády za účast v bojích u Dunkerque. V roce 2018 mu bylo uděleno čestné občanství města Ústí nad Orlicí in memoriam.

V prvních svobodných komunálních volbách v listopadu 1990 kandidoval Karel Škarka mladší z posledního, dvaatřicátého místa za Občanské fórum a stal se členem městské rady, místostarostou, později starostou a ve vedení města zůstal do roku 2002. V prvních krajských volbách v roce 2000 byl jako nezávislý zvolen do krajského zastupitelstva. Poté se vrátil k učitelské profesi na Střední uměleckoprůmyslové škole v Ústí nad Orlicí, kde pracoval do důchodu.

O otci a dobrodružné cestě po jeho stopách napsal knihu

„Když otec v roce 2000 zemřel, zpracoval jsem pro rodinu a zejména vnuky jeho životopis, vojenské a válečné osudy. Pro doplnění informací jsem také navštívil Vojenský historický ústav, kde mi připravili všechny podklady z otcova působení v armádě i za války.
Již dlouho jsem si byl vědom, že v tátově válečném deníku máme vzácný dokument, který by stál za vydání. Ale zdálo sem mi, že pamětníků ubylo a mnoho lidí by to již nezajímalo.
Politická mezinárodní situace mně však začala připomínat dobu před druhou světovou válkou, zejména po ruském obsazení Krymu a po jejich vměšování do vnitřních záležitostí Ukrajiny ještě před jejím skutečným napadením 24. února 2022,“ vysvětluje pamětník důvod, proč se rozhodl sepsat otcův životní příběh. 

Kniha „Heslo Čechoslovák“ však není pouze historickým pojednáním, nebo přepisem válečného deníku. Je o dlouhé dobrodružné cestě otce a syna. „Rodina syna Ondřeje mi dala k sedmdesátinám dárek v podobě cesty po válečných stopách táty v Itálii a ve Švýcarsku. V polovině srpna 2016 jsme s Ondrou vyjeli a pro cestu jsme si vytyčili několik cílů. Navštívit Premosello, školu, kde byla jeho četa posádkou, a pokusit se od místních lidí, případně institucí zjistit podrobnosti o jejich působení. Dále vyhledat oblast pod vrcholem Monte Massone (2 161 m.n.m.), v jehož sedle byl partyzánský tábor, kam uprchli, navštívit obec Colloro, kde na útěku přespali, a potom až po sedmi dnech v neosídleném terénu překročili hranice Švýcarska. A tuto cestu, s cílem ve švýcarském Camedu, jsme také chtěli alespoň částečně projít,“ vypráví s neskrývaným nadšením Karel Škarka. 

V Itálii na československé vojáky nezapomněli

„V Premosellu bylo naše setkání s vedením města, historiky a zejména s pamětníky velmi dojemné a emotivní. Vzpomínali na naše vojáky s úctou. Němci „vladaře“ popisovali jako divoké, hrubé, nekulturní, protože se obávali jejich spojení s partyzány, tak je záměrně očerňovali,“ říká pamětník. Italy překvapilo, jak brzy důstojníci zvládli italštinu. Nebylo se co divit, protože šlo většinou o absolventy gymnázia s povinnou latinou. 

Místní historik Pier Antonio Ragozza cestovatelům zprostředkoval setkání s bývalým partyzánem, tehdy devatenáctiletým mladíkem, panem Carlo Armaninim. „Ten nám dokonce při klavíru zazpíval českou písničku, kterou jej naši vojáci naučili. A právě on nám sdělil, že když byli v oblasti čeští vojáci, cítili se její obyvatelé za celou válku nejbezpečněji. Tam jsme si s úctou připomněli tátu a jeho kamarády, kteří se po návratu do vlasti vděku nedočkali. Spíš je provázelo hanlivé přízvisko z dob komunismu, ‚platný jak vládní vojsko v Itálii‘.“

Tuto část cesty hodnotí Karel Škarka jako nejcennější. Poznání vysoké vojenské i morální hodnoty našich vojáků, kteří se čestně zhostili své nelehké úlohy ve složité situaci druhé světové války, a tak splnili svou přísahu československé armádě.

V roce 2017 vydalo nakladatelství Naše vojsko knihu „Heslo Čechoslovák“. „Její název jsem si vypůjčil z tátova deníku, kdy se od železničáře Antonia dozvěděli, že pokud se setkají nečekaně s partyzány, mají zvolat heslo ‚Čechoslovák‘, aby po sobě nestříleli,“ vysvětluje Karel Škarka. Pro Škarkovy to bude vždy symbol otcovy vůle i skromnosti. Své zásluhy nedával nikdy na odiv. 

V době natáčení, v roce 2025, žil Karel Škarka se svou ženou Martou v Ústí nad Orlicí. Aktivně sportuje a dál s rodinou udržuje odkaz svého otce.