Gerhard Simchen

* 1945

  • "Víte, jak jsem šťastný, že jsme se konečně vrátili k tomu, co bylo před válkou? Pořád nechápu, co chtějí náckové teď a co chtěli tehdy. Češi žili ruku v ruce s Němci a sudetskými Němci, vedle sebe. Mluvili spolu, slavili spolu, byli spolu v klubech. Neexistovaly žádné klady a zápory, protiklady soužití nebo něco podobného, to prostě neexistovalo. A zaplaťpánbůh, že dneska máme takovou situaci zase zpátky."

  • "U nás jsme to prožívali díky tomu, že lesy byly plné ruských vojáků už dlouho před invazí. Takže všude byly tábory. Pak byly také dopravní kontroly, když jsem musel jet do Löbau, ať už z jakéhokoli důvodu, zastavili mě třikrát nebo čtyřikrát. Kontroly dokladů a všechno možné. A pak přišel ten srpen. Večer jsme byli na zkoušce kostelního sboru a po zkoušce kostelního sboru šli chlapi do hospody na pivo. Já jsem se dostal až k radnici v Ebersbachu, kde Bahnhofstrasse šla přímo kolem. To je ulice, která vede směrem na Jiříkov. A ta byla zavřená, nikdo nemohl přejít. Byly tam ruské stráže s páskami a vlajkami a pak to začalo. Pak jely dělostřelecké zbraně, kulomety a všechno. A pak přišly tanky. Nedokázal jsem je spočítat. Všiml jsem si ale, že ty taktické značky, čísla na tancích, byly polepené ruskými novinami. A co mi tehdy bylo trochu podezřelé, bylo to, že na dělostřeleckých kusech, které tam byly, seděl střelec, což nikdy není obvyklé pro transport, jak jsem zjistil později, když jsem byl sám na vojně. A trvalo to celé několik hodin!"

  • "Ale podařila se jim jedna věc, protože žili přímo na hranici, ve Philippsdorfu - Filipově. Tam v pravém smyslu žádná hranice neexistovala. A nejspíš se nějakou oklikou dozvěděli, že budou muset brzy z domu pryč. Oni měli vlastní mechanickou ruční pletárnu, stroje, dělali dětské věci, všechno, co se pletlo jako svetr. V noci se jim podařilo ty stroje rozebrat a ilegálně je převézt přes hranice do Saska. Pak si je s sebou vzali do Lipska a provozovali ten podnik až do důchodu. Museli si dávat dvojnásobný pozor, protože pohraniční policie tam už tehdy posílala hlídky. A oni vždycky kontrolovali, kdy už hlídka prošla, nosili ty věci po balíčcích... Muselo to být velmi náročné."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zittau, 14.02.2024

    (audio)
    délka: 01:03:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť pohraničí
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Před válkou žili Češi s Němci ruku v ruce. A dnes je to bohudík zase tak.

Gerhard Simchen, 2024
Gerhard Simchen, 2024
zdroj: Post Bellum

Gerhard Simchen se narodil 2. července 1945, jen několik týdnů po konci druhé světové války, ve vesnici Zschepplin u Lipska. Po otci měl však kořeny v severočeském městě Filipov/Philippsdorf. Otec jako sudetský Němec narukoval do wehrmachtu, padl do amerického zajetí a pak se již nemohl vrátit domů. Také Gerhardovi prarodiče po odsunu skončili v sovětské okupační zóně Německa. Gerhard vyrůstal v Ebersdorfu na německé straně historické hranice mezi Čechami a Lužicí, prakticky na dohled od rodiště svého otce. V jeho dětství byly Německá demokratická republika a Československá socialistická republika, dva údajně spřátelené státy ze „socialistického tábora“, odděleny neprostupnou hranicí s pravidelnými hraničními hlídkami a ostnatým drátem, podobně jako tehdejší železná opona. Tento stav trval až do výstavby Berlínské zdi na počátku 60. let. V srpnu 1968 Gerhard na vlastní oči viděl, jak tanky „bratrských“ armád překročily hranici, aby obsadily Československo. Dnes je pan Simchen rád, že česko-německá hranice je již pouze symbolická a že vztahy mezi Němci a Čechy jsou opět tak harmonické jako před válkou. A že může opět kdykoli svobodně cestovat do země, ze které byli jeho předkové vysídleni. Příběh tohoto pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře Česko-německého fondu budoucnosti. Příběh pamětníka je také součástí česko-německého filmu Život na dohled hranice / Leben in Sichtweite der Grenze, který je ke zhlédnutí online na YouTube kanálu Paměť národa nebo na odkazu níže.