Gerhard Simchen

* 1945

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • "Víte, jak jsem šťastný, že jsme se konečně vrátili k tomu, co bylo před válkou? Pořád nechápu, co chtějí náckové teď a co chtěli tehdy. Češi žili ruku v ruce s Němci a sudetskými Němci, vedle sebe. Mluvili spolu, slavili spolu, byli spolu v klubech. Neexistovaly žádné klady a zápory, protiklady soužití nebo něco podobného, to prostě neexistovalo. A zaplaťpánbůh, že dneska máme takovou situaci zase zpátky."

  • "U nás jsme to prožívali díky tomu, že lesy byly plné ruských vojáků už dlouho před invazí. Takže všude byly tábory. Pak byly také dopravní kontroly, když jsem musel jet do Löbau, ať už z jakéhokoli důvodu, zastavili mě třikrát nebo čtyřikrát. Kontroly dokladů a všechno možné. A pak přišel ten srpen. Večer jsme byli na zkoušce kostelního sboru a po zkoušce kostelního sboru šli chlapi do hospody na pivo. Já jsem se dostal až k radnici v Ebersbachu, kde Bahnhofstrasse šla přímo kolem. To je ulice, která vede směrem na Jiříkov. A ta byla zavřená, nikdo nemohl přejít. Byly tam ruské stráže s páskami a vlajkami a pak to začalo. Pak jely dělostřelecké zbraně, kulomety a všechno. A pak přišly tanky. Nedokázal jsem je spočítat. Všiml jsem si ale, že ty taktické značky, čísla na tancích, byly polepené ruskými novinami. A co mi tehdy bylo trochu podezřelé, bylo to, že na dělostřeleckých kusech, které tam byly, seděl střelec, což nikdy není obvyklé pro transport, jak jsem zjistil později, když jsem byl sám na vojně. A trvalo to celé několik hodin!"

  • "Ale podařila se jim jedna věc, protože žili přímo na hranici, ve Philippsdorfu - Filipově. Tam v pravém smyslu žádná hranice neexistovala. A nejspíš se nějakou oklikou dozvěděli, že budou muset brzy z domu pryč. Oni měli vlastní mechanickou ruční pletárnu, stroje, dělali dětské věci, všechno, co se pletlo jako svetr. V noci se jim podařilo ty stroje rozebrat a ilegálně je převézt přes hranice do Saska. Pak si je s sebou vzali do Lipska a provozovali ten podnik až do důchodu. Museli si dávat dvojnásobný pozor, protože pohraniční policie tam už tehdy posílala hlídky. A oni vždycky kontrolovali, kdy už hlídka prošla, nosili ty věci po balíčcích... Muselo to být velmi náročné."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zittau, 14.02.2024

    (audio)
    délka: 01:03:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť pohraničí
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Wissen Sie, wie froh ich bin, dass die tschechisch-deutschen Beziehungen endlich wieder das sind, was sie vor dem Krieg waren?

Gerhard Simchen, 2024
Gerhard Simchen, 2024
zdroj: Post Bellum

Gerhard Simchen wurde am 2. Juli 1945, nur wenige Wochen nach dem Ende des Zweiten Weltkriegs, in dem Dorf Zschepplin bei Leipzig geboren. Die Wurzeln seines Vaters liegen jedoch in der nordböhmischen Stadt Filipov/Philippsdorf. Sein Vater kam als Sudetendeutscher zur Wehrmacht und durfte aus amerikanischer Gefangenschaft nicht mehr nach Hause zurückkehren. Auch Gerhards Großeltern wurden zwangsweise in die sowjetische Besatzungszone Deutschlands umgesiedelt. Gerhard wuchs in Ebersdorf auf der deutschen Seite der historischen Grenze zwischen Böhmen und der Lausitz auf, quasi in Sichtweite des Geburtsortes seines Vaters. In seiner Kindheit waren die Deutsche Demokratische Republik und die Tschechoslowakische Sozialistische Republik, zwei vermeintlich befreundete Staaten aus dem „sozialistischen Lager“, durch eine undurchdringliche Grenze mit regelmäßigen Grenzpatrouillen und Stacheldraht getrennt, ganz ähnlich wie der damalige Eiserne Vorhang. Dieser Zustand dauerte bis zum Bau der Berliner Mauer Anfang der 1960er Jahre. Im August 1968 sah Gerhard mit eigenen Augen, wie Panzer der „brüderlichen“ Armeen über die Grenze fuhren, um die Tschechoslowakei zu besetzen. Heute ist Herr Simchen froh, dass die tschechisch-deutsche Grenze nur noch symbolisch ist und dass die Beziehungen zwischen Deutschen und Tschechen wieder so reibungslos sind wie vor dem Krieg. Und dass er wieder frei ist, wann immer er will, in das Land zu reisen, aus dem seine Vorfahren ausgesiedelt wurden.