Едуард Шепельський Eduard Shepelskyi

* 1946

  • Bylo to tak… ne každý mohl jet [do Polska]. Bylo nutné mít výzvy, museli tam být nějací příbuzní. Nebo někdo z blízkých vás musel pozvat. A pak měl jsi problémy. <…> Žil jsem tady v Oděse, ve velké organizaci, měl jsem víceméně konexe. Lidé mě znali a já znal lidi. Bylo to pro mě asi o něco snazší. Takhle ale to nebylo pro všechny obyčejné lidi. Protože byla to pěkná piplačka. Na úřadu víz a registrací byly totiž dlouhé fronty, bylo nutné vyrobit pas. Bylo nutné přiložit potvrzení z odborů, přidat potvrzení ze stranické organizace. A muselo se čekat na výrobu pasu tak asi měsíc. A k tomu bylo ještě nutné mít možnost. Jak finance. Tak čas, protože když pracuješ, nemůžeš se vždy dostat k výrobě těchto dokumentů. Dalo by se říci, že to nebylo jakoby dovoleno každému. A dokonce nebylo. Protože lidem tyto žádosti vraceli tak dále. Ne každému se to dařilo. Většinou se nejezdilo na návštěvu, ale jakoby na trh. Vycestovat tehdy, v těch letech 74, 75, to znamenalo za nějakými nákupy. Zpravidla za nějakým oblečením, obleky, jinými materiály. My totiž nebyli na tom až tak dobře. Kdo zase měl tam rodinu, to už byla ta druhá skupina. Většinou ale cestovali za zbožím. Protože po příjezdu jen procházeli trhy a obchody. To byla naše záliba. Možná jsem byl v tomto ohledu dokonce výjimkou. Něco jsem přece si kupoval, nějaký oblek. Jinak… Jezdil jsem na měsíc. Dávali mi měsíc a já jezdil na měsíc. Měl jsem tam sestřenici, pak zemřela. Pak druhou sestřenici, sestřenské děti. Jezdili jsme tam do hor, na západ. Zkrátka byl jsem na návštěvách více, než pobíhal jsem po obchodech. Toto nemám moc rád, běhat po obchodech. Ale bylo to tak, no, a obchody taky. Buď něco potřebovali koupit anebo někdo něco objednal: „Dovez mi tohle.“ Celkově to bylo trochu náročné, řekněme, na cestování. Bylo to jenom do všech našich zemí: Polsko, Česko, Československo — to byli naši partneři. Co se týká kapitalistických zemí, řekněme. Byly to socialistické země. Do těch zemí se ale muselo v podstatě jen čekat. Všechno šlo přes Kyjev. Pokud nabízeli nějaká místa pro turistické výlety, bylo jich velmi málo. Pracoval jsem na letišti, takže dva pro dvě osoby ročně. Možná něco pro tři, pro deset. No, maximálně deset lidí cestovalo do všech těch zemí, které byly kapitalistické. To znamená v Evropě, Španělsko, Německo nebo Belgie. A do socialistických zemích to bylo o něco jednodušší.

  • Polsko je vůbec taková země, byla více zapojená do náboženského procesu. Vždyť i papež byl z Polska, Jan Pavel II. Líbilo se mi, že se tam o tomto tématu mohlo mluvit svobodně. A všichni lidé, asi 90 procent, byli věřící. A to na mě udělalo dojem, že byly tam kostely přístupné. Nikdo to nezakazoval. Ani mladým, ani starším — nikomu. Věřili a chodili. Neexistovaly žádné takové… O tom jsem neslyšel. Nebylo to kontrolováno státem, žádnými úřady. Všechno bylo v tomto ohledu normální. Všechno mě překvapilo. Svobodná, volná země. A u nás — vždyť víte, jak to bylo u nás… Co na to říct? Není co říct. Jak to bylo zde… Hlavně když člověk někde studoval, na nějakém institutu nebo tak, tam byla taková kontrola. Protože jakmile někam půjdeš, uvidí to, a už jsi na mušce. [Kde] pracuje nebo studuje, tam přijde varování, že ten a ten bylo tamto. Byl spatřen. Většinou na nějaké svátky. Bylo tam obklíčeno, policie, udání a podobně. Tam nic takového nebylo.

  • V osmé třídě už bylo po dětství. Byl jsem v sovchoze. Jak se říká, odešli jsme… vyhodili nás z domu… a zůstali jsme se v sovchoze. Pracovali jsme tam. Náš sovchoz se specializoval na pěstování cukrové řepy. Cukrová řepa se zasévala na poli. Náš sovchoz byl podřízen cukrovaru. A tam jsme pracovali. Takže jsem pracoval už od čtvrté třídy. Chodil jsem do práce. Nosil jsem vodu pro naši složku. „Zvěno“ se to jmenuje v ruštině, složka. Náš sovchoz byl takový malý. 49 rodin. No, ale pracovali. Všichni tam pracovali. A děti byly také nuceny. Co je nejbolestivější a jakoby… Vždycky, když jsem s někým mluvil o tom, jaké bylo dětství… [tak to bylo to] k čemu jsme byli nuceni. Že nikdo na děti… Chování k dětem bylo nedbalé. Dělali jsme… Byli jsme malí: pátá, šestá, sedmá třída. Chodili jsme a postřikovali vysazenou řepu. Co to znamená? Vysazuje se řepa. „Svjokla“ tato. Cukrová řepa. Vyrůstají takové výhonky. A na nich jsou taková semena. Nať této řepy je asi dva metry vysoká. Tato řepa je vysazena v takových řadách. A na nich docela často sedí takzvaná mšice. Je tak malý, jako hmyz, takové ty drobečky. Jí tuto šťávu, květ této řepy. Ničí ho. Je v takových… není tam, řekněme, jediná, ale úplně ho pokryje. A tehdy s ní bojovali pomocí „dustu“. Existovaly dva druhy tohoto „dustu“. DDT a takzvaný hexachloran. Barva byla podobná cementu. Byl to takový prášek. A nabírali jsme takové nálevky. Na jedné straně byla textilní látka, na druhé se zavíralo buď špuntem, nebo většinou papírem, a tyto řady se posypaly shora. Pokud je tam mšice, díváš se, jdeš uprostřed a posypáš ji shora. Já sám nejsem vysoký a vrchol této natě, kde je květ, je nad mou hlavou. Zatřepu tím, sypu. A ono mi na hlavu, do očí a tak dále. A chodíš celý den, vychodíš to. Je to takový „dust“, že se zažírá, pak je nejen těžké dýchat, ale také pálí. Je to hotový jed. A děti byly posílány pracovat s tímto jedem. Tohle se dělo. Proto byl zakázán, tento „dust“ byl zakázán všude po celém světě. <…> A k takové práci mohly být poslány děti. Nikdo neměl žádné obavy. Je to jed, tak by to být nemělo. Nikdo se o tyto děti nebál. Vím, že mám v sobě tohoto „dustu“ spoustu. Ten se nerozpouští, dostane se do těla a je to, už to nevyjde ven, zůstane to tam. Dýchám to, v plicích.

  • Připadá mi, že Poláci byli [na institutu]. V mé skupině nebyli. Je dokonce těžko [říct]. Ale nedávali na sobě znát, že jsou Poláci. Ve svém životě jsem potkal moho lidí, kteří změnili „Poláky“… do pasu si nechali napsat „Ukrajinec“ nebo „Rus“. Například chodím tady do kostela. Znám takové lidi, i velmi zbožné. A nechali si to napsat proto, že bylo tak snáze někde sehnat práci. Něco v tom bylo. Nebo se prostě báli, že jsou [Poláci]. Zkrátka to nedávali najevo. Zmíňovali to v pasu. Já také mám v pasu… jak ve vojenském průkazu, tak v pasu. Protože jsem si nechal vyrobit Kartu Poláka. Nikdy jsem nic nepředstíral. Nepsal jsem, že jsem někdo jiný. Že jsem třeba Ukrajinec. Psal jsem „Polák“.

  • Nejhorší bylo, ne že jsi byl zbaven práv, to se říct nedalo. Ale byl jsi pod kontrolou. Všude. Všude jsi byl pod kontrolou. Neměl jsi žádnou svobodnou volbu. Jak bylo ti řečeno, tak uděláš. Slav tyhle svátky, tamhle nechoď, tam nestůj, tamhle nejezdi. Neexistovala žádná svoboda projevu ani svoboda pohybu. To bylo nejdůležitější. Jak ti řekli, tak má být. Dokonce i z náboženského hlediska jsi byl pod kontrolou. Ateismus ti byl vtloukán do hlavy, vnucován. Člověk se neřídil svými vlastními touhami a přánimi. Člověka řídili. Nebylo to všechno povoleno. A když to uděláš po svém, najdou si tě. To bylo nejdůležitější. Že jsi byl podřízený, nebyl jsi otrokem, ale svobodným člověkem jsi nebyl také. A co bylo nejlepší? Ani nevím, co bylo nejlepší. Říct, že medicína byla zadarmo… Byla totiž a považovala se, ano. Nebo taktéž studium na institutu, ano. Pro lidi bylo všechno předvídatelné. Tohle mi nevyhohovalo. Většině našich lidí… že mysleli za ně. Je ti to jedno, existuje mapa, podle které se musíš řídit, co bude zítra, někdo jiný myslí za tebe a tak. I když já to neakceptuju. Takovéto věci se mi nelíbily.

  • Celé nahrávky
  • 1

    Odesa , 04.02.2024

    (audio)
    délka: 02:37:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Memory of National Minorities of Ukraine
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byl jsi jako v zajetí. Ani otrok, ani svobodný člověk

Eduard Šepelskyj, 1982
Eduard Šepelskyj, 1982
zdroj: Personal archive of Eduard Shepelskyi

Eduard Šepelskyj je Ukrajinec polského původu, člen Svazu Poláků v Oděse. Narodil se 28. října 1946 v obci Zastavky Chmelnycké oblasti. Mluví čtyřmi jazyky: ukrajinštinu a němčinu studoval ve škole, polsky umí od matky, rusky začal mluvit v Oděse, kde strávil svá studentská léta. Studoval až na šesti školách v Krasylivském rajonu kvůli častým přesídlením rodičů, kteří nechtěli pracovat v kolchozu. Po škole nastoupil na Oděský institut inženýrů mlynářského průmyslu a skladování obilí pojmenovaný po Stalinovi, ale studium nedokončil — odešel sloužit do armády. Po službě studoval na Institutu stavebního inženýrství v Oděse. Od roku 1973 dělal kariéru na Oděském letišti. V roce 1974 poprvé navštívil Polsko, často navštěvoval příbuzné „na zavolání“. V letech perestrojky pracoval na letišti ve městě Magadan. Po vyhlášení nezávislosti se vrátil na Ukrajinu a začal se věnovat soukromé podnikatelské činnosti. Do Svazu Poláků v Oděse vstoupil od jeho založení, podílel se na obnově katedrály Zesnutí přesvaté Panny Marie. Po začátku totální invaze zůstal žít v Oděse.