„Asi po roce si mě zavolali nějací dva pánové – úplně jak z Kafkova Procesu – na ministerstvo školství. Pokud jste tam někdy byla, v té Karmelitské, to je opravdu... tam jsou ty tajuplné chodby. Tak jsem tam někam dorazil a tam si mě takhle vzali dva pánové ke stolu a říkali: ‚Víte, kdybyste si takhle pořád nestěžoval, kdybyste stáhl tu stížnost, tak my to zařídíme a školu doděláte.‘ Nechtěl jsem vyvolávat konflikt, tak jsem řekl, ať mi dají tři dny až týden na rozmyšlenou, ale už jak jsem šel po schodech dolů, tak jsem si říkal, co to je za blbost. Takže jsem jim napsal, že samozřejmě nic stáhnout nemůžu, protože už nemám jinou možnost. No a za další rok mi přišel dopis z ministerstva školství – třístránkový, podepsaný nějakým právníkem, který podle všeho vůbec neexistoval. Byl podepsaný Jiří Battěk, dokonce s dvěma ‚t‘, tak jsem se pana Battěka ptal, jestli někoho takového nemají v rodině – samozřejmě nesmysl. A na ministerstvu mi říkali, že takový člověk tam není. Když jsem pak školu dodělal, tak jsem ho šel hledat. A v tom dopise stálo, že děkan a rektor Univerzity Karlovy porušili socialistickou zákonnost, že se všechna jejich rozhodnutí ruší a že teda můžu školu dodělat. Tenkrát jsem si myslel, že to je fígl, protože mé dva kamarády v Olomouci ze stejných důvodů vyhodili ze školy tím způsobem, že je nenechali udělat státnice. Tak jsem si říkal: ‚No oni teď chtějí, abych se půl roku učil, nezlobil, učil se a pak mě vyhodí.‘ Protože já jsem nebyl dobrý student. No ale kupodivu jsem to dokončil.“
„Tak se jednou stalo, že přišli [příslušníci StB] rovnou přímo do toho semináře, rovnou doprostřed, prostě se nějak dotloukli do bytu. A Julius Tomin, který s nimi odmítl jakkoliv komunikovat, tak ho takhle... přežil to v nějakém relativním zdraví. Normálně ho prostě táhli za nohy. Za nohy ho táhli po kamenných schodech, po zádech dolů…“
„V roce 1976 jsme založili amatérské divadélko. A co čert nechtěl, tak hned na první představení, kdy to ještě nebylo autorské – to jsme dělali hříčky Jacquesa Préverta a Henri-Pierra Camiho, ovlivněni asi i Vašinkovým Orfeem –, tak hned na prvním představení byl průšvih, někdo nás udal. Takže jsme pak s tím různě bojovali. Na fakultě jsem se pokusil... v dobré víře nám tam nějaká předsedkyně SSM slíbila, že nás budou zřizovat – už po tomhle průšvihu. Jenže jsme jeli na nějakou celostátní přehlídku do Brna, kde to špatně zpropagovali, tak jsme si dělali propagaci sami na České [ulici]. A tam nás zase někdo udal, z Olomouce, nějaký potentát SSM, co šel zrovna po České [ulici]. Ale měli jsme večer plný sál, tak to bylo krásné. Takže jsme měli od začátku tyhle problémy, no a s tím se začaly pojit i problémy na škole. A pak mi vlastně na konci druhého ročníku i zadrželi index a nějak to tak vypadalo špatně, prostě jsem cítil, že mě ze školy vyhodí. Tak jsem jim řekl, že se stěhuji do Prahy. A oni kupodivu řekli... proděkan, takový estébák, mi řekl, že jestli si myslím, že mi tam bude líp... Druhý den jsem jel do Prahy a na Univerzitě Karlově jsem si to vyřídil. Řekli, že jistě, ale že musím mít všechny zkoušky, což jsem nikdy neměl v tom daném termínu. Tak jsem je udělal v daném termínu a přešel jsem [do Prahy] do toho samého ročníku.“
Mgr. Ladislav Šenkyřík je český literární překladatel z angličtiny. Narodil se 19. srpna 1957 v Žarošicích na jižní Moravě do rodiny poštovního úředníka Františka Šenkyříka a jeho ženy Františky, která byla v domácnosti. Od dvou let žil s rodiči v Olomouci, byl nejmladší ze tří sourozenců. Vystudoval gymnázium a v roce 1976 nastoupil na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci na obor numerická matematika. Sportoval, zajímal se o zahraniční rockovou hudbu a jazz, přispíval do samizdatového časopisu Ječmínek a působil v amatérském divadelním souboru Bernardýn, jehož činnost se dostala do hledáčku Státní bezpečnosti (StB). Na konci druhého ročníku mu z politických důvodů hrozilo vyloučení ze školy, a proto v roce 1980 přestoupil do Prahy na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy (MFF UK). V Praze navštěvoval bytové semináře, které často končily zásahem StB. Pokračoval také v samizdatové činnosti a šířil texty Charty 77. Po pěti letech studií, v roce 1982, nebyl z politických důvodů připuštěn ke státním závěrečným zkouškám, proti čemuž se bránil stížnostmi na ministerstvu školství. V roce 1984 mu bylo umožněno studium dokončit. Aby se vyhnul základní vojenské službě, nechal se hospitalizovat na psychiatrii. Pracoval jako noční hlídač i topič, později jako programátor ve výrobním družstvu Meta. Studoval angličtinu a složil z ní státní zkoušky. Ve druhé polovině 80. let přeložil ve volném čase román Isaaca Bashevise Singera. V letech 1988–1989 se účastnil demonstrací (např. Palachův týden, 17. listopad 1989). V 90. letech se začal věnovat překládání naplno. Přeložil více než 100 knih, dlouhodobě se věnuje zejména dílu Iana McEwana. Je ženatý a má tři děti. V roce 2023 obdržel ocenění Ministerstva obrany za účast ve třetím odboji. V době natáčení v roce 2025 žil v Praze.
Ukončení hudební produkce skupiny WSS na neoficiální jam-session olomouckých rockerů v Náměšti na Hané příslušníky VB (Ladislav Šenkyřík v popředí snímku), 12. července 1975
Ukončení hudební produkce skupiny WSS na neoficiální jam-session olomouckých rockerů v Náměšti na Hané příslušníky VB (Ladislav Šenkyřík v popředí snímku), 12. července 1975
