„Za minulého režimu se duchovní literatura nesměla vydávat. Mohlo se vydávat jen pár věcí, tzn. nějaký časopis, aby lidé neřekli, nebo ze zahraničí, že tady zakázali všechno vydávat. Proto nám ze zahraničí chtěli pomoc a tiskli nám tam bible a duchovní literaturu. Přicházeli sem studenti třeba až z Kanady a duchovní literaturu u nás rozšiřovali. Dělalo se to takovým způsobem, že v autě byly dvojí dna. Pod podlahou v autě byla mezera a pak ještě další podlaha. Takhle to zkontrolovali a do té mezery nacpali literaturu, kterou převáželi. Když to na hranicích kontrolovali, tak si nepomysleli, že to auto má dvojí dno.“
„Prostě jsme nesouhlasili s tím, co se stalo. Když byly v Praze po roku 1969 nepokoje, šli jsme na hrob Jana Palacha a několik studentů chytili. V Bartolomějské na policejní stanici jsme byli, jako kdyby nás chtěli odstřelit. Všichni čelem ke zdi, jeden vedle druhého, a byl výslech. Já jediný a jedno děvče – protože u nás studují i děvčata – jsme nedostali [bití] . Druzí dostali nejdřív ránu do břicha, až šli k zemi, a pak je vyslýchali. O tom se také nemluví, o té brutalitě, jakou komunisté dělali nevinným lidem. Já šel na hrob proto, protože jsem věděl, že Palach měl pravdu. Škoda, že si vzal život, ale že se něco musí proti tomu dělat.“
„Můj farář mě poslal, abych šel do jedné rodiny, kde se vědělo, že byly dvě děti z rodiny přihlášené na náboženství. Tehdy se to [výuka náboženství] začalo omezovat, ale když byly přihlášené dvě děti, muselo náboženství být. Říkalo se – nevím, jak to je, člověk se nikdy nedozví pravdu –, že ředitel tu jednu přihlášku lidově řečeno ztopil. Tím pádem nebylo náboženství a ředitel školy na tom byl dobře. [Farář] mě poslal [za ředitelem] a já mu z mladé nerozvážnosti říkal, že bych to mohl hlásit na ministerstvo. Babička, maminka i manželka mi nadávaly, že jsem dal hlavu na špalek. Nakonec nepotrestali ředitele, ale mě, takže jsem musel opustit službu. Dělal jsem hlídače a, jak jsem řekl, potom jsem se mohl za nějakou dobu dostat zpět, ale musel jsem odejít.“
Alfred Milan Satke se narodil 2. června 1937 v Košicích. Matka Elena, rozená Fabiánová, pocházela z východního Slovenska, otec Alfred Satke z Vítkova. Roku 1938 se rodina uchýlila do Vítkova, kde Milan s matkou prožil celou válku. Otce naverbovali do wehrmachtu. Aby se po válce vyhnuli odsunu, odjela matka s malým Milanem na Slovensko do svého rodiště. Po návratu otce ze zajetí se v roce 1948 vrátili zpět do Vítkova. Tam Milan dokončil základní školu a pokračoval na Gymnáziu v Opavě. Roku 1955 nastoupil na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze. Během studia začal pochybovat o správnosti svého rozhodnutí a na doporučení přerušil školu na sedm let. Na fakultu se vrátil v roce 1964. Po ukončení studia roku 1969 byl zatčen a vyslýchán StB, protože se se skupinou studentů vydal k hrobu Jana Palacha, aby vyjádřili nesouhlas s invazí do Československa. Následně odjel studovat na rok do Göttingenu v západním Německu. Po návratu sloužil jako vikář v Českých Budějovicích, ale po roce přišel o státní souhlas k výkonu duchovní služby. Pracoval pak například jako hlídač. Roku 1974 se vrátil k duchovní službě a jako farář působil v Teplé. I zde byl vyslýchán StB a byla mu nabídnuta spolupráce, kterou odmítl. Šířil zakázanou církevní literaturu. V Teplé sloužil až do roku 2009. V době natáčení v roce 2025 žil se svou ženou v Teplé.
