Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alfred Milan Satke (* 1937)

• narodil se 2. června 1937 v Košicích

• jeho otec Alfred Satke coby poloviční Němec narukoval do wehrmachtu

• válku prožil pamětník s matkou ve Vítkově

• aby se vyhnuli odsunu, odstěhovali se na Slovensko

• roku 1948 se po otcově návratu ze zajetí znovu usadili ve Vítkově

• po dokončení základní školy studoval Gymnázium v Opavě

• roku 1955 nastoupil na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze

• kvůli pochybnostem přerušil studium na sedm let a vrátil se k němu až roku 1964

• roku 1969 byl zatčen a vyslýchán StB, krátce poté odjel na rok studovat do Göttingenu

• po návratu působil jako vikář v Českých Budějovicích a po roce přišel o státní souhlas

• roku 1974 se vrátil do duchovní služby na západě Čech v Teplé, kde sloužil až do roku 2009

• v době natáčení roku 2025 žil se svou ženou v Teplé

Církevní literatura se za totalitního režimu v Československu vydávala jen velmi omezeně a pod přísným dohledem státu. Oficiálně schválené tituly podléhaly cenzuře a jejich obsah musel odpovídat ideologickým požadavkům režimu. Proto se většina náboženských knih tiskla v zahraničí, odkud byly poté tajně převáženy přes hranice do Československa.

Knihy a bible tu noc přivezli kanadští studenti a měli je složit na předem domluveném místě po cestě do Mariánských Lázní. Byly důkladně ukryty v mezeře dvojité podlahy osobního automobilu. Signálem k předání bylo heslo „Katty“, které studenti nenápadně pronesli u večeře během návštěvy.

Milan Satke se ten večer vydal s bratrem ze sboru na místo předání, kde byl zaparkovaný vůz s ukrytými knihami. Ten den napadl sníh a možná právě proto stála policejní hlídka přímo u krajnice, takže byla z dálky dobře vidět. Když spatřili policejní auto, projeli rovnou dál, aniž by zajížděli k místu předání. Odbočili ke klášteru a Milan Satke vystoupil na kraji města a vydal se k faře pěšky.

Věděl, že šíření církevní literatury je nebezpečné, a než večer odjel, požádal svou ženu, aby pro jistotu zamkla oboje vrata. Musel je tedy přelézt, aby se dostal na dvůr, kde se ukryl na toaletě, kde strávil celou noc potmě, protože nechtěl budit zbytečný rozruch. K předání knih tentokrát nedošlo, ale při dalším pokusu ano – našli je složené ve stodole. Knihy a bible šířil dál mezi všechny, kteří chtěli věřit.

Za války otce odvedli do wehrmachtu

Alfred Milan Satke se narodil 2. června 1937 v Košicích. Matka Elena, rozená Fabiánová, pocházela z východního Slovenska a v Trebišově pracovala jako poštovní úřednice. Otec Alfred Satke pocházel z Vítkova a vyrůstal v smíšené rodině – matka byla Němka a otec Čech. Vojenskou službu absolvoval v Trebišově a jako účetní rotmistr pravidelně odnášel peníze na poštu, kde poznal Elenu Fabiánovou. Do roku 1938 společně žili s malým Milanem na Slovensku, ale po vyhlášení autonomie Slovenska byli vypovězeni a bydleli pak u rodičů ve Vítkově.

Za druhé světové války otce odvedli do wehrmachtu, protože byl „po matce“ Němec. Stal se důstojníkem u proviantu a byl odvelen na východní frontu a dostal se až k Leningradu (dnes Petrohrad), kde prožil téměř celou válku. „Otec byl milosrdný a ze skladu podporoval i sovětské lidi,“ vypráví pamětník. „Dětem i starým lidem dával oblečení a boty. Německý voják ho za to udal – byla to vlastizrada.“

Vrchní velitel čerpal dovolenou a otcův známý rychle zareagoval a poslal otce do zázemí fronty, kde spolu s vojáky ROA, takzvanými vlasovci, pohřbíval padlé německé vojáky. Musel se naučit rusky, což mu velmi pomohlo, když později padl do zajetí Rudé armády. „Uměl rusky i německy, a tak sovětským velitelům tlumočil, co němečtí zajatci chtěli,“ vzpomíná pamětník. „Velitel zajateckého tábora s ním hrál šachy a otec měl strach, aby ho nezastřelili, když ho ve hře porazí.“

Domů se otec dostal transportem s německými zajatci přes mezinárodní zajatecký tábor ve Frankfurtu, následně pokračoval do Prahy. „Z prvního transportu otce vyhodili kvůli jeho mladistvému vzhledu. Oholil si vousy a vypadal jako mladý kluk,“ vypráví pamětník. „Díky Bohu, že nejel, protože ten vlak vyhodili do vzduchu banderovci.“

Už jako kluk jsem zažil tu zkázu

Matka s malým Milanem zůstala během války v Sudetech ve Vítkově. První řečí, kterou mluvil, se stala němčina, a proto chodil do německé školy. V dětství mu říkali Fredy a po válce se mu české děti často posmívaly, že je Němec. „Často jsem chodil domů s pláčem a maminka to vyřešila tak, že jsem začal používat pouze své druhé jméno – Milan,“ vysvětluje.

Ke konci války poslal otec domů z fronty dopis, aby rodina před boji neutíkala. Matčin strach byl však silnější a s malým Milanem odjela k příbuzným do Staré Vody u Libavé, aby tam přečkali přechod fronty. „Už jako kluk jsem zažil tu zkázu. Přijel sovětský voják a maminku znásilnil. Neviděl jsem to, vzal ji někam jinam,“ vypráví pamětník. „Začal jsem plakat a on na mě namířil automat a díky Bohu mě nezastřelil. Možná to na mě mělo vliv a chtěl jsem opravdu žít jinak. Nebýt sobec a sloužit Bohu a lidem.“

Aby po válce unikli odsunu, odstěhovala se matka s malým Milanem ke svým rodičům na Slovensko, kde bydleli dva roky, než se otec vrátil ze zajetí. Roku 1948 se přesunuli zpátky do Vítkova, kde otec pracoval jako úředník v hospodářském družstvu a matka byla telefonistka na poště.

Do té doby jsem nebyl věřící

Základní školu dokončil Milan Satke ve Vítkově. Navštěvoval pionýrský oddíl a stal se jejich předsedou, protože toužil „budovat kariéru“. Ve studiu pokračoval na Gymnáziu v Opavě. V prvním ročníku, v roce 1952, podstoupil ve Fakultní nemocnici sv. Anny v Brně operaci kyčelního kloubu, poškozeného následkem dřívějšího úrazu. „Byl jsem jedináček, ve vatě chovaný, a najednou jsem se ocitl v neznámém prostředí sám. Tehdy jsem si uvědomil, že jsem sobec, že myslím jen na sebe a chci se dostat ‚ke korytu‘,“ vypráví. „Rozhodl jsem se, že chci žít jinak. Chci sloužit lidu a Bohu a milovat jej nade vše a napsal jsem slib. Do té doby jsem nebyl věřící, jen jsem navštěvoval povinné náboženství ve škole. Byl to jediný předmět, který vychovával lidi.“

Uvědomil jsem si tíhu zodpovědnosti a začal pochybovat

Během totality nebylo jednoduché jít studovat teologii, protože počet studentů byl omezen. Zájemce se snažili přesvědčit, aby se rozhodli pro jiný obor. Roku 1955 nastoupil na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze. Během studia si uvědomil ohromnou zodpovědnost sloužit lidem a často si kladl otázku, zda může být dobrým farářem. „Ve své nejistotě jsem šel za studentským farářem, který byl na škole. Poradil mi, ať přeruším studium, dokud si nebudu jistý,“ vypráví.

Během sedmi let tedy pracoval nejprve jako úředník a později byl dělníkem v tkalcovně, což mu poskytlo důležitý pohled na život. Ke studiu se vrátil roku 1964, kdy o jeho návratu rozhodovala komise hlasováním – šest hlasů bylo pro a pět proti.

Na bohoslovecké fakultě tehdy studovaly i známé osobnosti. Pamětník vzpomíná na Svatopluka Karáska, českého písničkáře a evangelického duchovního. „Často jsme se na fakultě přeli. On byl příliš světský. Až později jsem pochopil, že chodil mezi mládež, protože nechtěl být jen teologem,“ vzpomíná. „Nakonec byl činný i v politice. Mrzí mě, že jsem se s ním hádal a víc se za něj nemodlil.“

Dalším byl děkan a univerzitní profesor Josef Lukl Hromádka. „Byl velmi přísný, ale měl studenty rád. Byl komunisty uznávaný, chtěl jim sloužit a vedl s nimi rozhovory,“ říká Alfred Milan Satke.

O brutalitě, jak komunisté zacházeli s lidmi, se nemluví

Během studia na fakultě chtěl Milan Satke spolu s dalšími studenty vyjádřit nesouhlas s děním 21. srpna 1968. Na první výročí okupace sovětskými vojsky se vydali k hrobu Jana Palacha, kde je cestou na Václavském náměstí zadržela policie a odvezla k výslechu. „Stáli jsme na policejní stanici čelem ke zdi, jako kdyby nás chtěli odstřelit,“ vypráví. „Já a to děvče jsme nedostali (bití), ale ostatní dostali ránu do břicha a šli k zemi. Pak nás vyslýchali.“

Na policii strávil několik hodin, poté byl převezen k dalšímu výslechu na služebnu Státní bezpečnosti (StB) v Bartolomějské ulici v Praze. „Naproti seděli dva vyslýchající a na tvář jsem měl namířené světlo. Sledovali každou vrásku, jak se pohne,“ vypráví. Ptali se i na to, proč 21. srpna 1968 zvonily zvony. Po vyčerpávajícím výslechu před něj položili list papíru. „Podepsal jsem to, aniž bych se podíval, co podepisuji. Naštěstí to nebylo nic špatného,“ říká.

Rychle se zabal a odjeď do Německa

Když se z výslechu dlouho nevracel, mysleli si všichni, že je ve vězení. Když se objevil, profesor mu doporučil, aby se rychle zabalil a odjel do Německa. Po absolutoriu roku 1969 studoval rok v univerzitním městě Göttingen v západním Německu. „Když jsem se vrátil domů, babička mi říkala, proč jsem tam nezůstal, že by to bylo východisko z problému,“ vypráví. „Věděl jsem, že se mám vrátit a sloužit tady, nemyslet jen sobecky na sebe.“

Po návratu do Československa absolvoval povinný pohovor u církevního tajemníka, protože studoval v kapitalistické zemi. Souhlas k výkonu duchovní služby získal jen díky přímluvě nadřízeného a musel projít politickým školením. Od 21. dubna 1971 do 5. května 1971 sloužil jako vikář v Českých Budějovicích. Během služby si uvědomoval, že má svázané ruce a nemůže moc mluvit, ale zároveň věděl, že nemůže mlčet.

Českobudějovický sbor sahal až k rakouským hranicím. „Když jsem jezdil na pastorace a viděl u rakouských hranic rozpis bohoslužeb pro Němce, zmínil jsem to církevnímu tajemníkovi. Řekl, že to sice píšou, ale skutečnost je jiná,” vypráví. 

Vyhodili mě, protože jsem kázal pravdu

Roku 1971 zavedla StB na Milana Satkeho osobní svazek č. 8876 pod krycím jménem Ferda. Po roce jeho působení, 6. května 1972 bylo vydáno rozhodnutí, na základě něhož byl zbaven státního souhlasu pro výkon duchovenské funkce (zdroj: arch. č. KR-2089 CB, ABS ČR). „Po roce jsem byl režimem vyhozen, protože jsem kázal pravdu. Nelíbilo se jim, že pracuji s mládeží a vedu je k víře. Chtěli mít jen svou ideologii,“ vypráví. Pracoval jako hlídač historických domů, které procházely opravou. Poté, co znovu získal souhlas k výkonu duchovní služby, nastoupil jako farář v Teplé. „Bylo to to nejlepší, co se mi mohlo stát. Dostal jsem se mezi Zelováky, kteří toužili po skutečné víře a přijali nás. Žena tam pracovala v lékárně,“ vzpomíná.

V Teplé působil od roku 1974 a i zde si jej StB předvolala k výslechu a nabízela mu spolupráci. „Chtěli, abych donášel. To mi na bývalém režimu vadilo, že tímto chtěli lidi rozeštvat,“ vzpomíná pamětník. „Chtěl jsem být farářem, bylo nás málo a pokládal jsem si otázku, co mám dělat. Snažil jsem se z toho vykroutit, abych nebyl znovu vyhozen, což se mi podařilo.“ Pamětník měl dojem, že v jejich očích není „velká ryba“, ačkoliv byl vedený jako nepřátelská osoba 3. kategorie,(zdroj: vyjádření z ABS ČR; dohledány záznamy o nedochovaných archiváliích: svazek reg. č 20865 Karlovy Vary /dříve reg.č.10368 České Budějovice/ kategorie svazku NO, byl skartován). 

Nejdůležitější v životě je láska, Bůh je láska

V době služby na západě Čech se podílel na šíření zakázané církevní literatury, která se k nám přivážela z ciziny. Knihy nosil v batohu na zádech, když jezdil na pastorace vlakem. Na hudební nešpory se sjížděli lidé z dalekého okolí a často si s sebou domů odváželi bible a jiné církevní materiály. Knihy dodával i Svědkům Jehovovým, a to i přes to, že s jejich učením v některých bodech nesouhlasil. Byl si vědom nebezpečí, které mu hrozilo, kdyby jej chytili. Přesto ve své nevinnosti a hluboké oddanosti víře s láskou šířil církevní literaturu všem, kteří chtěli věřit. 

Až do listopadu 1989 byli kněží neustále sledováni, perzekvováni a často i vězněni. Někteří z nich přišli o život. Po sametové revoluci tento tlak ustal. V Teplé sloužil Alfred Milan Satke až do roku 2009. V době natáčení v roce 2025 žil v Teplé se svou ženou život zasvěcený víře a službě druhým.