Tomáš Růta

„Když jsme se dostali dejme tomu do kontaktu s nepřítelem, tak jsem míru rizika neviděl takovou, jako když jsme třeba zůstali na ulici plné lidí čtyři sami. Nějakým informačním nedorozuměním jsme tam zůstali sami. Afghánci, kteří měli uzavírat ulici, tam pustili lidi, a my jsme se potřebovali dostat nějaký kilometr na jinou základnu. Prodíráte se vyloženě davem lidí ve městě Čáríkár, kde to je opravdu jako tržiště jak z amerického filmu. A v tu chvíli tam byli hlášeni sebevražední útočníci, tak tam asi ten strach byl největší. Ale naštěstí se tedy nic nestalo. Naštěstí jsme se všichni vrátili v pořádku.“

„Jsou vytipovaná místa, která slouží jako kryt. Ať už to jsou kryty postavené venku, jsou to taková obrácená betonová účka, opytlovaná pytli s pískem, nebo nám tam sloužily betonové budovy, spodní patra, a my jsme bydleli v těch horních patrech. A kdykoli šel útok, tak se ozval fakt nepříjemný zvuk, který hlásal: ‚Incoming, incoming!‘ Poplach! V tu chvíli lehnete na zem, svalíte se z postele, nebo ať děláte cokoli, třísknete sebou o zem. A čekáte, až dopadne první raketa. A pak běžíte do krytu. Tam potom probíhá sčítání lidí. Každý měl povinnost u sebe nosit telefon a dát vědět svému veliteli čety, kde se nachází. Protože jsme byli rozlítaní – ať už to byla posilovna, jídelna, obchod, někdo byl na pokojích. Měli jsme i systém – když někdo někam šel, tak napsal na tabuli, kde je, a bylo opravdu potřeba vědět, kde lidi jsou. Každý velitel družstva zodpovídal za to, že věděl, kde má svoje lidi právě z toho důvodu, kdyby došlo k incomingu, abychom je mohli popřípadě dohledat.“