Evald Rucký

„Moc jsem si s tím nevěděl rady, ale nakonec jsme našli úkryt u mojí maminky v Pardubicích, která mezitím s manželem – to byl třetí muž v jejím životě, ti dva tragicky zemřeli – se přestěhovala ze sídliště do vodárny Nemošice. A v té vodárně u Chrudimky vyrostly takové homole, které překrývaly studně, které napájely část Pardubic, Pardubičky, pardubickou nemocnici atd. z Medlešického valu, kde byla vodárna postavená. A manžel mé maminky kontroloval kvalitu vody a měl devět homolí, kam se ty bible, slovníky nebo zpěvníky daly ukrýt. Bál jsem se, co na to řekne moje maminka, ale maminka, jak už jsem popsal, byla výrazně antikomunistická, takže sice s mojí vírou nesouhlasila, to jsme spolu měli velmi těžké konflikty, ale byla mi v tomhle okamžitě ochotná pomoci. Takže jsme ty bible cpali do studně, tam se daly dobře ukrýt do takových speciálních skrýší. Holekovi byl jeden kanál, ale pak jsem si našel svoje vlastní kanály.“

„A potom jsme jeli autobusem do Opatovic k maminčině mamince a jeli jsme přes Kunětickou horu. Tam je mezi Pardubicemi a Hradcem Králové takový les a tam byla z velké části vykácená mýtina a tam byly ty vojenské tanky. A jako dítě jsem to viděl, a vyvolalo to ve mně strašlivou hrůzu, protože hlavně byly namířené na Pardubice a něco bylo namířené na silnici. A všude byla cítit nafta, nebo co to bylo. Dnes má jinou vůni, než to bylo tehdy. Ale smrdělo to strašně a smrděl tím celý ten les. A vlezlo nám to do autobusu, a když jsme jeli zpátky, tak to zase smrdělo. Takže oni si tam opravdu udělali tábořiště, ohniště a žili tam, jak kdyby byli někde na Sibiři. Hrozné. Na to si vzpomínám a opravdu jsem to neprožíval dobře. To byl můj rok ´68.“