Irma Rubaciová

„Do roku 1953 byly na všechno lístky. Na potraviny, na oblečení, na všechno byly lístky. No a v roce 1953, to jsem vycházela ze školy, byla měna peněz a lístky skončily. Teta pak prodala ty krávy, někdo si od ní ty tři koupil. A peníze jsme měly doma. Maminka mi pak řekla: 'Pořád se povídá, že bude měna peněz. Tady jsou peníze za ty krávy, ty nám nepatří. Patří státu.' A že mám jít do kampeličky, do Agrární banky, a peníze tam odnést. Neuplynuly ani tři týdny a byla měna. Pak to bylo jedna ku pěti, kdoví, čím by to bývala taky zaplatila. Jedna ku pěti a pak už jedna ku padesáti. Bylo odstupňované podle toho, kolik ti lidi měli peněz.“

„No nebyli jsme v krytu, nebyli. Co já vím, tak jednou jsme byli v krytu, to ještě barák stál. A maminka nemohla chodit, tak ji tam odnesli. A taky tam byl jeden Polák, byl tenkrát nasazený na nucené práce. Ten potom přišel a říkal: 'Žijete?' To jsme byli ve sklepě. A on říkal, že to moc chytré není: 'Kdyby to shořelo až úplně do základu, tak byste se tam mohli taky upéct.' Pomohl nám a jinak už jsme pak nebyli.“