Monika Proche

“Jeli jsme vlakem do Znojna, jmenovalo se to rychlík Dyje. Moc lidí bojuje, aby to bylo znovu obnovené, to byl perfektní spoj. Jela jsem s malým synem a on si zvrtnul nohu. Šli jsme z nádraží, já jsem ho nesla, Roman nám byl naproti. Nemohli jsme si zavolat a říct, co se stalo, nebyly mobily a nic takového. Šli jsme a najednou zastavilo na silnici auto SNB. Mého muže shodili na zem, ať jim dá občanku. On jim jenom řekl: ‚Tu jste mi sebrali včera, já ji nemám.‘ Tam jsem se poprvé natvrdo postavila [na odpor], ne tak přisedle. Dneska jsem to předváděla kolegyním a ony se chechtaly, co byly schopné. Tak jsem na ně začala strašně křičet, že co si myslí, že jestli mají taky děti, co si o tom bude myslet naše dítě, které má něco s nohou. A ať mažou do toho auta, ať se na nás ani neukážou a do večera ať je tady ta občanka, že to není zákonné. V podstatě jsem vůbec nevěděla, co říkám, ale oni to učinili a večer občanku donesli. Donesl to jiný, než nás sebrali, ale bylo to nepříjemné.”

“Jednou se stalo, byl to zvláštní příběh, ale tím začala moje story, že jsme se s kamarádkou [Helenou] jely podívat do Prahy. Jely jsme stopem a jely jsme přes Liberec, což je paradox. Z Liberce jsme pak jely do Prahy. V Praze kamarádka vystoupila dříve z metra a ztratila se. Říkám to tak rozsáhle, protože je to legrační příběh. Když jsem ji hledala, dostala jsem se až na koncert skupiny Plastic People. Chápete? To je prostě neskutečné. A tam se stala ta souvislost, že čtvrt roku nato zaťukal ve škole učitel na třídu, že mě někdo hledá. Byl to jeden z nejpřísnějších [učitelů] a v jeho tváři jsem viděla děs, že se něco děje. Vyšla jsem ven a tam stála Helena. Řekla jsem jí, ať mluví jenom pravdu, my jsme nic neudělaly. Věděla jsem, že nemůžu říct o Plastic People. Odvezli nás na vyšetřování. Seděly jsme tam s děčínskými prostitutkami, to si pamatuji, protože se nás ptali, jestli my taky… Pro mě to byla neskutečná skutečnost.”