Karel Přibyl

„A tak jel z toho kopečka a teď najednou na něj tam pokřikovala děcka, která s ním chodila do české školy. Otec když tam přišel, tak i několik německých rodin se hlásilo k tomu Československu, tak nechali děcka chodit do české školy. Tak na něj volali: ,Kódl, Karle, Přibyl, zastav!‘ Tak otec zabrzdil, z kopce byl rozjetý, kdyby věděl, o co jde, tak ujel a bylo to. Tak otec zastavil a ti se rozběhli, a když byli od něho pár metrů, tak říkali: ,Další kurva česká.‘ Shodili ho z kola, dali mu přes hubu. Večer nebyl doma – otci bylo dvaadvacet –, máti říká: ,Tak on někde s kamarády,' v Hrušovanech, vinařská oblast. ,Tak někde skončili ve sklepě.' Druhý den zase nebyl doma, byl oběd, zase nebyl doma, tak poslala Růženu, tu nejstarší, která chodila do školy i v tom Rakousku, takže uměla německy. Jela dolů na kole, také měla své kolo. Tam potkala nějakou starou ženskou, Němku, a říká: ,Prosím vás, nevíte, kde by mohl být náš Karel? On sem jel včera nakupovat a nevrátil se.' A ta Němka se prý podívala doprava, doleva a říká: ,Víte, Rózi, já jsem slyšela, že ta naše mládež je zblblá od toho Hitlera a že prý má za spořitelnou v garáži zavřené nějaké Čechy.' Růžena tam šla, německy uměla, tak zabouchala, otevřeli a ona říkala: ,Je tady náš Karel?‘ ,Je, ale nepustíme ho, pokud nezaplatíš výkupné.‘ To bylo jednak nelegální, ale mohli si to dovolit. Tak ona šla, protože Hrušovany znala, tak tam někde koupila desetilitrový demižon s vínem, to bylo neoficiální. Přišla tam, zabouchala, dala jim deset litrů vína. Otce vykopli z garáže pryč. Otec říkal: ,Ještě mě nakopli do zadku.‘ A říká: ,Kolo. Kolo mi nedali.'“

„Já jsem se narodil 17. 7. 1949, protože mého otce 28. října, na výročí republiky v osmačtyřicátém, když jsem šel lampiónový průvod, tak otec ve své anglické uniformě pochodoval s tím průvodem. Vyšlo se tam u jedné školy, udělal se takový okruh, přišlo se na náměstí a tam najednou přiskočili nějací soudruzi estébáci a otce sebrali, prostě ho zatkli a odvezli. Máti se potom po něm sháněla, kde je. Tak šla na četnickou stanici a řekla jim, že na náměstí při tom průvodu odvezli manžela a nikdo jí nic neřekne. Sprostí policajti, esenbáci, ji vyhodili, ať neotravuje, a maminka potom po nějakém čase zjistila, že je v jiném stavu. Tak začala chodit k doktorovi. Až na základě toho se policajti dozvěděli, že je v jiném stavu. Tak dostala povolení k návštěvě do vězení. No a to jsem byl vlastně na cestě já. Protože já jsem se 17. 7. 1949 narodil.“