Josef Prejda

* 1936

  • „Pluk, ten nový, který tam byl, jel na hranice mezi… potom se přesunul na hranice mezi Maďarskem a Československem. No a my, co jsme byli v tu dobu na základní vojenské službě, jsme hlídali objekt kasáren, plus jsme dělali veškeré ty služby. To znamená, než šli, my jsme je vyzbrojovali, nebo dávali jsme jim zbraně, nebo druzí jim zase dávali oblečení. No a potom jsme dělali veškeré ty služby. A nejvíc mě zaujalo, jak to pobouřilo ty rodinné příslušníky. Tam… mně se o tom až těžce mluví. Jak tam ty rodiny, maminky s těmi dětmi, pořád chodily: ‚Kde je ten můj chlap? Kde je?‘ My jsme to ani sami nevěděli. My jsme věděli, že odjeli někde k hranicím. Že nebyli nasazeni do žádné frontové… To ani naši vojáci tam nebyli. No ale co se tam dělo ten týden, to jsme [prožívali] moc těžko. To jako kluci, kdy nám přišly plakat maminky… Radši už o tom nebudeme mluvit…“

  • „Pozůstalí je zakopali, protože tam byli čtyři v jeden den usmrceni. A potom, když je zakopávali, bylo to právě v horní části vesnice směrem k řece Hvozdnici, čili tam za stodolou je zakopávali. Tam potom ještě přiletělo jakési německé letadlo, začalo po nich střílet, tak ještě ti, co to zakopávali, tak ještě jeden [z nich] byl zastřelen. Čili nakonec tam museli pochovat nebo zakopat do země pět těch spoluobčanů...“

  • „Byla to taková místnost, kde se zřejmě ti muži scházeli a diskutovali o politice. No a tím už porušili některé ty zákony, proto přišlo k tomu, jestli se nemýlím, tak potom bylo čtrnáct těch mužů odvezeno. To bylo v roce 1944, už myslím na podzim. Napřed byli údajně vězněni v Opavě a potom odvezeni až do Německa. Zpátky se nevrátili dva, to je ten pan Vícha, který byl jako součást rodiny, kde se to mělo [stát], potom starší pan Jan Tichý. No a potom po cestě zpátky – od Vavrečky pan Jakub starší, to byl táta od toho Ládi – tak ten onemocněl po cestě zpátky, už po osvobození, v Chebu a tam zůstal v nemocnici a zemřel. A teprve za dvacet let poté, to byla taková akce pietní a byly převezeny jeho ostatky do rodinného hrobu do Uhlířova.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 11.09.2025

    (audio)
    délka: 01:47:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu 20. století ve vzpomínkách pamětníků
  • 2

    Ostrava, 23.09.2025

    (audio)
    délka: 02:10:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu 20. století ve vzpomínkách pamětníků
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Uhlířovskou udavačku veřejně oběsili v Opavě

Josef Prejda na fotografii z roku 1942, tedy z doby, kdy nastoupil do první třídy základní školy v Uhlířově
Josef Prejda na fotografii z roku 1942, tedy z doby, kdy nastoupil do první třídy základní školy v Uhlířově
zdroj: Archiv pamětníka

Josef Prejda se narodil 15. února 1936 v Uhlířově v rodině zemědělce Václava a Školastiky Prejdových. Strýc Alexandr Prejda byl v první světové válce čs. legionářem v Itálii. Po záboru Sudet v roce 1938 zažil germanizaci školy. Válku vnímal jako dítě především skrze zatemňování, letadla a zatýkání místních občanů za poslech zahraničního rozhlasu. V roce 1944 gestapo odvleklo na udání čtrnáct místních obyvatel, několika z nich se vězení stalo osudným. Na jaře 1945 se při bojích v obci Prejdovi ukrývali ve sklepě. Nakonec se rozhodli opustit obec a prošli přes minové úseky do Opavy. Když se rodina vrátila do zpustošené vesnice, pustila se do obnovy hospodářství. V roce 1946 převzalo nad zničenou obcí patronát město Semily a pro děti z Uhlířova včetně pamětníka uspořádalo ozdravný pobyt. Téhož roku byl v Opavě vykonán trest smrti nad uhlířovskou udavačkou Adolfínou Galetkovou. Josef Prejda se vyučil provozním zámečníkem v Ostravě-Vítkovicích. V letech 1955–1957 sloužil u motorizovaného pluku a zažil mobilizaci během maďarské krize roku 1956. Po vojně si doplnil vzdělání na průmyslové škole a pracoval ve Vítkovických železárnách jako strojní zámečník elektromotorů. V roce 2025 žil v Ostravě.