Dimitrij Popjuk

* 1921  †︎ 2007

  • „Bylo nás tam víc přeběhlíků z Podkarpatské Rusi. Zavřeli nás do takové sklepní místnosti pod úrovní chodníku. Bylo nás kolem 120 osob v místnosti. Nebyla tam žádná voda, žádné větrání, nic. Jenom jsme přes okýnka, která vedla k chodníku, viděli, že tam chodí lidé – že se nacházíme ve sklepní úrovni níž pod přízemím. Tam jsme byli od srpna (1940) až do podzimu. Nevěděli jsme, jaký je den, datum apod. Nedalo se tam dýchat. Byla to sice větší místnost, ale když jsme lehli, tak jsme byli jeden vedle druhého jako sardinky. Leželi jsme na holé dřevěné podlaze, žádná sláma nebo slamníky. Leželo se v tom, co kdo měl na sobě. Já měl roztrhané a proležené kalhoty a košili. Špinavé, zavšivené. Na bocích, na loktech, na kolenou a kyčlích jsme měli mozoly od tvrdé podlahy. Stravování bylo, že nám dávali třikrát denně – ráno čaj a kousek chleba, v poledne fazolovou nebo čočkovou polévku, večer zase polévku. S tím, že sud polévky zatlačili za dveře, zavřeli, nechali tam naběračku. Každý měl nějakou nádobu a teď se všichni hrnuli. Každý chtěl být vepředu, aby na něj nezůstala jen voda. Byly kolem toho zmatky. Zároveň tam nebyly toalety, ale ve druhém rohu byl sud, to se chodilo na potřebu právě tam. Masa lidí, malý prostor, to ovzduší – to bylo úplně zničující!“

  • „Jednou z nedostatku jídla, vitamínů atd. nastala situace, že jsem najednou přestal vidět. Když se začalo odpoledne, k večeru stmívat, tak jsem neviděl. Když mě pak nechali několik dní, že jsem nemusel do práce a chodil na ošetřovnu, kde jsem dostával rajský protlak, tak jsem během čtrnácti dnů zase začal vidět a zase šel do práce. Ovšem pak to mělo následky. Nedostatek jídla, vitamínů, pak jsem nemohl vyjít ani tři schody do baráku. Už na třetím jsem musel zůstat stát. Měl jsem strašné bolesti v zádech a přestal jsem ovládat nohy. Stejně jsem musel chodit na cvičení, protože kdo nešel do práce, byl zavřený a tam dostával jen 200 gramů chleba a vodu. To bylo ještě víc vysilující. Takže pokud to šlo a mohl jsem se hýbat, tak jsem do práce šel. Až to dopadlo tak, že při návratu z práce jsem před bránou do lágru ztratil vědomí a upadl jsem. Nevím jak, až teprve třetí den jsem se probral v nemocnici, a to při situaci, když mě zdravotní sestra krmila nějakou polévkou nebo bujónem, která mi strašně chutnala.“

  • „U Bílé Cerekve jsme měli velké ztráty. Měli jsme tam zabránit v ústupu německým jednotkám, které ustupovaly pod náporem Rudé armády. Dostali jsme se, celkem bych řekl, beze ztrát a šťastnou náhodou do prostoru na takovou pláň, kde jsme měli přehradit ústup německým jednotkám. Ovšem bylo to zrovna na Silvestra, na Nový rok. Byla třeskutá zima a zmrzlá půda. Neměli jsme čas ani možnost se tam zakopat. Země byla jako kost. Než jsme stačili zaujmout nebo aspoň vybudovat zběžnou obranu, tak nás překvapily ustupující jednotky. Tanky, které vyrazily a spustily palbu. Když pěchota nebyla zakopaná, daly se naše jednotky prakticky chaoticky na ústup. Tanky do toho začaly střílet. Byly velké ztráty, ale mohly být větší. Štěstí bylo v tom, že tanky měly průbojné náboje, a ne tříštivé protipěchotní. Ovšem jak ten dav ustupoval, tak kde proletěl náboj z tanku, tak tam se udělal průsek. Dav utíkal dál a lidi ranění, mrtví, kusy těl zůstávaly na sněhu. Asi tři kilometry se ustupovalo, když pak tanky odrazilo sovětské dělostřelectvo. Tam se mi stalo, že dostal přímý zásah z tanku člen mé čety – střelec. Byl středního vzrůstu, nejlepší střelec v četě, řekl bych v rotě. Dostal přímý zásah a úplně se ztratil před mýma očima a zůstala tam jen puška. Na mě to tak zapůsobilo, že jsem si říkal, že musím aspoň jeden tank vyřadil s jeho puškou. Vzal jsem ji a mířil jsem. Jenže to byly tanky přes 200 metrů vzdálené. Pěchota už byla daleko vepředu. Už takový kilometr, skoro dva ustoupila. A v tom, nevím kde se vzal, velitel roty ppor. Mautner. Říkal: ‚Dimitriji, co tady blbneš? Pěchota je pryč. Tady už nic nepořídíš. Nechej toho a koukej mazat!‘ Utíkal dál. Viděl jsem, že už nic nezmůžu. Akorát jsem vyndal závěr, zahodil do sněhu a utíkal jsem k stohům. Možná takových 50 metrů od stohu jsem dohonil politického pracovníka praporu, osvětáře, ppor. Benedikta. Starší člověk, už mu bylo asi kolem 50 roků. Doběhl jsem ho, on v kožichu šel ve sněhu, který byl až po kolena. Byl jsem mladší a mohl jsem ho předběhnout. Ovšem byli jsme spolu v osvětovém kurzu, tak jsem ho považoval za kamaráda. Neměl jsem to svědomí, abych ho nechal a utíkal dopředu. Utíkal jsem za ním. Teď z jedné strany střílely tanky na pěchotu a z pravé dva těžké kulomety. Když už to nebylo na dostřel, tak střílely po nás. My jsme utíkali. Kolem se prášilo. Dokonce si dali svítící náboje. Odnesl to bohužel Benedikt.“

  • „Tenkrát, toho smutného dne 15. března, jsem pěšky došel do Jasiny z Rachova. To je 30 kilometrů. Po cestě jsme nacházeli pohozenou munici, i zbraně – třeba nefunkční, bez závěru. Nacházeli jsme po cestě karabiny, které pohazovali naši vojáci a nechtěli je nechat okupantům k použití. Když jsem dorazil do Jasiny, právě sem přijížděla (bylo to druhý den, 16. března) maďarská cyklistická jednotka. V ústrety jim šli Poláci. Vítali se na náměstí. Pro nás to byl smutný a neradostný den.“

  • „Říkal jsem: ‚Ne! Tak, chlapci, nedá se nic dělat. Pětadvacet kilometrů máme před sebou. Abychom to za tu krátkou noc překonali, nemůžeme čekat do setmění, musíme projít teď za dne. V rojnici. Připravit samopaly! Nesmíte zpanikařit. Budeme se tvářit, jako že jsme předvoj!‘ … Člověka nic jiného nenapadlo. ‚V klidu! Když někdo zpanikaří, zastřelím! Když já nevydržím, tak mi udělejte to stejné! Někdo tady zůstane, chlapci, ale někdo určitě zůstane naživu a zprávy, co jsme získali, donese do štábu.‘ Já jsem šel uprostřed. Říkal jsem: ‚Vy hlídejte vpravo! Když nás nechají projít, tak projdeme, ale v klidu – abychom se neprozradili, že máme strach větší než oni. Kdyby šli po zbraních, poněvadž je mají v kozlu, tak bude zmatek. Ti, co jste na krajích, házejte granáty, ostatní ze samopalu, nohy na ramena a co nejrychleji na druhou stranu. Snad se nám někomu podaří přeběhnout.‘ Co se nestalo. Byli jsme už takových asi 50 metrů z lesa. V rojnici. Moc dobře nám nebylo. Jejich zpěv utichl. Ticho bylo takové, že kdyby letěl komár, tak jsme ho slyšeli. Oni koukali na nás, my na ně. Prošli jsme a už jsme byli takových sto metrů od nich. Pořád jsem koukal, co dělají. Ti chlapi, co nesli trám, s ním zůstali stát. Další na nás hleděli. My na ně… Pak jsem dal povel: ‚Poklusem!‘ Už jsem to nevydržel. Vletěli jsme do lesa, k takovému potoku jsme seběhli, že jsme nezůstali hned na kraji. Udýchaní samozřejmě. Teprve za 20 minut se ozvala palba na celé čáře fronty třetího pásma – ze všech zbraní, jaké měli. Kulomety, samopaly, atd.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Byt Dimitrije Popjuka, 01.01.2003

    (audio)
    délka: 03:01:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nedostatek jídla, vitamínů, pak jsem nemohl vyjít ani tři schody do baráku. Už na třetím jsem musel zůstat stát. Měl jsem strašné bolesti v zádech a přestal jsem ovládat nohy. Stejně jsem musel chodit na cvičení, protože kdo nešel do práce, byl zavřený a tam dostával jen 200 gramů chleba a vodu. To bylo ještě víc vysilující. Takže pokud to šlo a mohl jsem se hýbat, tak jsem do práce šel. Až to dopadlo tak, že při návratu z práce jsem před bránou do lágru ztratil vědomí a upadl jsem.

Dimitrij Popjuk 23 let
Dimitrij Popjuk 23 let
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Plukovník v. v. Dimitrij Popjuk se narodil 10. října 1921 ve městě Jasiňa na Podkarpatské Rusi. Zde vychodil měšťanskou školu. Jeho studium na reálném gymnáziu však přerušila maďarská okupace Zakarpatí. Nejprve byl vybrán pro instruktorský kurz maďarské armády, po konfliktu s důstojníkem se však raději rozhodl před možným trestem odejít do Sovětského svazu. Zde byl zatčen a vězněn. Posléze byl za ilegální přechod státní hranice odsouzen ke třem letům v pracovním táboře za polárním kruhem. Zde byl v důsledku těžkých prací přes půl roku hospitalizován. Navzdory přetrvávajícím zdravotním potížím se přidal k československé vojenské jednotce v Buzuluku, kde byl zařazen do protitankové roty. S ní bojoval u Sokolova, Bílé Cerekve a u Kyjeva. Následně byl převelen k 18. výsadkové armádě, kde prováděl hloubkový průzkum. Posledním zařazením Dimitrije Popjuka byla výsadková jednotka. Byl vysazen na Mělnicku, kde v partyzánské jednotce působil až do osvobození Československa. Po válce se v hodnosti nadporučíka rozhodl vzhledem k poměrům na rodné Podkarpatské Rusi odejít do Československa, kde sloužil v armádě až do svého odchodu do penze v roce 1976. Zemřel 3. července roku 2007.