Zdeňka Pivrncová

* 1936

  • “Ti Němci viděli, že dědeček štípe a řeže dřevo a rozkládá si to po dvorečku, aby mu to proschlo a mohl to uložit. Asi se dohodli, že si půjdou sednout na to dřevo, tak opustili svoji práci a šli svačit. Přišli tam, a když dědeček pochopil, co vlastně chtějí, tak najednou běžel a honem mě popadli s babičkou a přesunuli mě do druhé místnosti a říkali: ‘Jsou tam dva Angličané a jsou nemocní, mají úplavici. Ne aby jsi k nim chodila. A nesmíš ani oni k oknu, protože na dvorku budou Němci.‘ No, tak jsem to pochopila, protože co jsem zažila celou válku, tak se u nás někdo schovával nebo chodil k nám na jídlo… Tak jsem tam s nimi byla, jenomže jsem se [bála] když mají úplavici. Nevěděla jsem, co to je. Oni byli na jedné straně, já jsem byla poblíž okna, ale k nim jsem nešla.”

  • “Moje maminka i můj tatínek, babička vedle a dědeček, žili jsme hned vedle lesa. A ten les byl ve válce plný všelijakých utečenců, hlavně Rusů a tak. Měli hlad a my jsme se je snažili živit. Dva jsem z nich znala i jménem. A naši byli odvážní, asi jiní rodiče ne, protože mezi dětmi se nic takového nepovídalo. Brali mě s sebou, já jsem i věděla co a jak. Dokonce jsme museli i přes dvě vesnice – abychom je měli čím živit – jít pro mouku. Šli jsme přes Brada, přišli jsme přes silnici, tam bylo Zámezí a byl tam mlýn. A v tom mlýně byl moc hodný pan mlynář, který nám nandal do batohu mouku, a zase jsme šli v noci zpátky.”

  • “Došla jsem na konec Prachova, tam směřovala cesta dolů jakoby do další vesnice a já jsem se do toho Holína musela dát doprava v zatáčce. Viděla jsem už na konci cesty hřbitov a tam se potom šlo dolů do školy. Teď najednou vidím po obou stranách cesty byli němečtí vojáci v příkopech, jeden vedle druhého s namířenou flintou – puškou – na silnici. Jenže mě to nedocházelo, pořád jsem šla, jen jsem koukala z jedné strany na druhou. Přešla jsem, pak jsem byla u hřbitova a šla do školy. Jak to bylo dál, vůbec si nepamatuji. Jestli jsem do školy došla, nebo ne, jak to bylo s těmi vojáky taky ne, ale dodatečně mi došlo, že kdyby některý jen takhle udělal, tak jsem nebyla.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 11.08.2025

    (audio)
    délka: 01:09:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
  • 2

    Liberec, 15.08.2025

    (audio)
    délka: 01:21:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Němci svačili u nás na dvorečku, zatímco já vedle hlídala anglické letce

Zdeňka Pivrncová v roce 1953
Zdeňka Pivrncová v roce 1953
zdroj: Archiv pamětnice

Zdeňka Pivrncová se narodila 8. července 1936 na Prachově nedaleko Jičína, kde se její rodina během druhé světové války zapojila do činnosti domácího protinacistického odboje. V domě prarodičů se schovávali pronásledovaní angličtí letci a celá rodina se podílela na shánění jídla pro uprchlé vězně, kterým se podařilo dostat z různých transportů či pochodů smrti. Po skončení druhé světové války se s rodiči a bratrem odstěhovali do Liberce, kde pamětnice začala skautovat. Po vychození měšťanské školy se rozhodla pro studium elektromechanického oboru v Semilech, později se vdala za Jima Pivrnce a vychovali tři dcery. Období pražského jara přivítala s nadšením, a to zejména proto, že znovu došlo k opětovnému povolení Junáku. Opět se stala členkou a ke skautování vedla i své dcery. V době natáčení (2025) žila v České Lípě.