Petr Pištěk

„To je šílený. Oni jsou vedle vás ještě vrazi a já nevím fakt jako… Dají vás na celu, kde je pět postelí a sedm lidí, z toho je pět cikánů…, to je docela šok. Nic proti cikánům, někteří kluci byli fakt báječný, ale dají vám to sežrat. Si vzpomínám na ten detail, že jsem tam přišel a tam bylo na dveřích napsáno TBC. A přišel jsme na tu celu a říkám: ,Tady je tuberkulóza?‘. Říkali: ,Jo, tady byl jeden tuberák.‘ A já říkám: ,A kde ležel?‘ ,No támhle, kde budeš ležet ty.‘ A tam na tom polštáři byly takový ty fleky ohromný, no hrůza. Jo, jo, uměj to… Myslím, že to bude furt stejný. Když vás chtěj zlomit, tak…, když chtěj, abyste povídal, tak vám udělají tak nepříjemný prostředí, že z toho chcete co nejdřív ven. A tam se lidi rozpovídaj.“

„Takže jsme si pořídili barák, no a jak to mohlo dopadnout? Obrovskej, krásnej, s obrovskou zahradou, obrovským dvorem, no a tam se začali sjíždět lidi, naši známí všech možnejch kategorií. Pochopitelně, že tam jezdili i lidi, kteří byli tomuhle režimu v očích, takže byli logicky sledovaní, co my jsme se tím moc nezabejvali. Až nás tam vybrali, samozřejmě. Tam jsme dělali koncerty, tam se dělaly různý ohromný akce, zkrátka jsme se bavili, jak jsme chtěli, a to tenkrát tomu režimu přišlo podezřelý. Takže nás tam sledovali, nasadili tam na nás místní, kteří si zapisovali čísla aut, takže to začali kontrolovat, kdo tam jezdí, co to je za lidi, až tam udělali zátah. Takže ve finále zavřeli mě, zavřeli toho Jardu, toho asi po třech měsících pustili, mě si tam nechali skoro rok a o barák jsme přišli za nedovolený shromažďování.“