Jiří Pichrt

* 1951

  • „Furt se na ně útočilo a tak dále. Díky prozíravosti spolužáka Jardy Ludvíka, který se otočil – od té doby mám pořád to, že si musím hlídat záda – Jarda říkal: ‚Mizíme odsud‘ – ona ta Zlatnická vede malinko s kopce – ‚Mizíme odsud, slyším autobusy.‘ Tak jsem chviličku váhal a už jsme viděli, jak autobusy s policajty blokují tu Zlatnickou ulici zespodu a najíždějí do Zlatnické. Nezbylo nám nic jiného než jenom zdrhat. Dopředu jsme nemohli a zůstat byl nesmysl. Běželi jsme, co jsme mohli, a dokonce jsme proběhli tím kordonem – tenkrát ještě neměli rozkaz, tenkrát ještě vystupovali, a to měli ty půlmetrové pendreky, s tím dostat, tak to je o zlomení žeber, to už nebyly normální pendreky…“

  • „Od Muzea se šikovala veliká soldateska, ale tentokrát to byli milicionáři. A myslím, že poklusávali, ale protože mi tenkrát bylo osmnáct, táhlo mi na devatenáct a já jsem rád běhal, takže na mě rozhodně neměli, ale byl jsem takový, jako že jsem je možná provokoval, poněvadž oni běželi a já jsem běžel vždycky třeba sto metrů před nimi a furt jsem netušil… říkal jsem si: ‚No střílet do mě nebudou…‘ A když jsem se dostal na Pavlák, na tu rovinu, tak oni byli kousek za mnou a běželi a já jsem běžel rychleji, a najednou jeden z nich přede mě vystřelil patronu se slzným plynem...“

  • „Štěpánská byla také žašpérovaná policejními vozy, tady nahoře jsou snad ještě demonstranti, ale tady už jsou policejní vozy. A jedna zajímavost byla, že když jsem fotil tady dolů ty policajty, tedy příslušníky, abych se vyjadřoval pregnantně, tak se jeden – a stříleli slzným plynem – a jeden z těch příslušníků dole si všiml nás, té malé skupinky, kteří jsme [byli] úplně nahoře na tom ochozu té Lucerny. Tak na nás namířil a vystřelil patronu se slzným plynem. Nedovedu si to představit, ale trefil se tak, že ona letěla, spadla rovnou na tu naši plotýnku mezi nás. To byl i z jeho strany dobrý výkon, když to tak dneska hodnotím. No ale někdo vůbec neváhal a rovnou ji kopnul zase dolů a spadla mezi ně.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 31.03.2026

    (audio)
    délka: 02:11:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chtěl jsem u všeho být, ale vždycky jsem si hlídal záda

Jiří Pichrt, osmnáctiletý
Jiří Pichrt, osmnáctiletý
zdroj: Archiv pamětníka

Jiří Pichrt se narodil 15. září 1951 v Praze. Vyrůstal v rodině poznamenané dramaty druhé světové války. Matka Eliška byla v březnu 1942 přímou svědkyní smrti kapitána Václava Morávka, posledního z protinacistické odbojové skupiny Tří králů, kterého gestapo zastřelilo u Prašného mostu. Po válce vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ), ale po politických procesech v roce 1951 legitimaci odevzdala. Otec Jiří Pichrt starší se účastnil Pražského povstání a jen náhodou unikl popravě na Masarykově nádraží. Pamětník vyrůstal ve Vršovicích, vyučil se elektromechanikem a později si doplnil průmyslovku. Od mládí jej fascinovalo dění ve veřejném prostoru – u všeho musel být. V srpnu 1968 dokumentoval okupaci u Československého rozhlasu, kde fotografoval hořící tanky, barikády i střelbu. Aktivně se účastnil demonstrací konce 60. let včetně Palachova pohřbu, protestů po hokejovém vítězství nad SSSR či výročí okupace v roce 1969, kdy opakovaně čelil zásahům policie a Lidových milicí. V polovině 70. let nastoupil do podniku Inženýrské a průmyslové stavby (IPS) a vzápětí na vojnu k zabezpečovacímu pluku ministerstva vnitra, kde zažil absurdní poměry i večírky důstojníků. Po vojně pracoval deset let jako slaboproudý technik v Dílnách Československého kamenoprůmyslu. Také v 80. letech se účastnil řady významných protestů včetně Palachova týdne nebo 17. listopadu 1989 na Národní třídě. Po revoluci využil znalosti němčiny a s manželkou založili cestovní kancelář Via Bohemica, která po sametové revoluci vozila turisty do Itálie a Chorvatska. Po jejím zániku v roce 2005 pracoval až do odchodu do důchodu ve firmě Euromont. V roce 2026 stále žil v Praze a hrál v country kapele.