„Paradoxem bylo, že ta nejhorší zranění uvnitř i vně hlavy spolu s páteří aj. mi prý způsobil nejen samotný náraz a následný dopad, ale i to, že jsem vůbec helmu na hlavě měla! To mi pak také policejní inspektor řekl. Ta intenzita nárazu a vymrštění kamsi vzduchem mi ji totiž připevněnou strhly z hlavy, čímž došlo k poškození vazů na krku a v této příčinné souvislosti i k mnoha dalším, už relativně nadbytečným zraněním. Hlavně na té levé straně, kde je za uchem další zbarvená fraktura lebky a samozřejmě zhmožděniny po celém krku. Ty mi způsobovaly to nejhorší a dosud trpím jako pes, když mne bez ohlášení lapí blokace a já skončím s medikací a límcem v posteli. O migrénách s tím spojených ani nemluvě!“

„Paradoxically, the worst injuries both on the outside and inside of my head and on my spine were caused not only by the crash and fall but by the fact that I was actually wearing a helmet. That's what the constable told me. The intensity of the impact and being thrown in the air tore the helmet off which damaged the ligaments at the sides of my neck and caused further injuries which were avoidable. Especially on my left side where there's another colourful skull fracture behind my ear and bruises all over the neck. These caused the worst pains and even nowadays I suffer like a beast when my neck gets stuck and I end up with meds and neck brace in bed. And, better not to talk about the migraines!“

„Trvalo řadu měsíců, než jsem velmi pomalu a pozvolna začala chodit. Ztráta rovnováhy, která se ne a ne lepšit, ovšem také vykonala své a já se tu jednoho krásného dne zamotala a slítla ze schodů. Pak už to skutečně vypadalo, že nebudu chodit vůbec!“

„It took several months before I started walking, step by step, slowly. My loss of proprioception which was not improving at all did not help, though, and one day, I got dizzy and fell down the stairs. Then, it indeed started to seem that I wouldn't be able to walk ever again.“

„Neskutečné bolesti jsem měla i v sádře a bylo podezření na embolii, která se naštěstí nepotvrdila. Otoky neustávaly, do žádných bot kromě bačkor se nebylo možné dostat. Rehabilitace ani cvičení za sucha či ve vodě rovněž nezabíraly. Chůze byla téměř nemožná po další dlouhou dobu a já to už totálně psychicky zdeptaná a současně vysílená z berlí začala vzdávat s tím, že už asi nikdy nebudu pořádně chodit.“

"I was in terrible pain even when my leg was in a cast. They suspected embolism but luckily, it was ruled out. The swelling remained, I could only wear house slippers, all other shoes were too narrow. Physiotherapy and exercise, be it in water or on the floor, did not work. I was unable to walk for a long time and I was mentally drained and at the same time, exhausted by the crutches and I was about to give up being able to walk ever again."

„Lukáš mne obětavě dál tahal na zádech a přenášel jako kočka koťata. Nedivím se a zpětně chápu, že ho to po nějaké době přestalo bavit. Natrvalo.“

"Lukáš devotedly carried me on his back, carrying me there and back like a cat carries kittens. I do not wonder and in retrospect, I understand that after some time, he got fed up with it. Forever."

Rubová strana poslední dochované společné fotografie před zatčením Václava Vachka a Zdeny Vachkové

Věra Vachková 18 měsíců. Václav Vachek měl tuto fotografii u sebe při zatčení. Po úmrtí byla rodině gestapem vrácena.

Věra Vachková 18 měsíců - rub fotografie s popisem. Václav Vachek měl tuto fotografii u sebe při zatčení. Po úmrtí byla rodině gestapem vrácena.

Nadporučík Josef Šandera - velitel výsadku Barium

Četař aspirant Josef Žižka - radista výsadku Barium

četař Tomáš Býček - šifrant skupiny Barium

Josef Šandera s kolegy v Anglii před výsadkem Barium

Posmrtná fotografie Josefa Šandery v nemocnici v Hradci Králové. Byla tajně pořízena docentem Bedrnou, který Josefa Šanderu operoval.

Věra Vachková společně se svým bratrem Václavem v srpnu 1944

Zdeňka Vachková nese urnu s popelem Josefa Šandery. Popel se podařilo jen částečně zachránit a pietně uložit.

Pamětní deska Josefa Šandery na jeho rodném domě v Náměšti nad Oslavou

Valère Gustin v roce 2019

Valère Gustin in 2019

Petr Hrach, when he signed the Chart and became one of the first signatory of the Chart in Sušice

Petr Hrach, pětadvacetiletý

Petr Hrach at the age of twenty-five

Signatáři Charty 77 a kamarádi - zleva Karel Duda, nespravedlivě obviněný za posílání otrávených dopisů funkcionářům, již nežije. Uprostřed Petr Hrach a vpravo Václav Luhan, který byl v rámci akce Stb ASANACE na přelomu 70. a 80 let donucen odejít z bývalého Ćeskoslovenska do Rakouska.