Věra Nývltová

* 1939

  • "Tak ten Nachtman, co tátu tak strašně zmlátil, tak po válce se dostal do ruského zajetí. Tam byl šest let. Zjevně se zaplet s KGB, protože ho pustili po těch 6 letech do Prahy, tam provozoval zubařskou praxi. Máma se ohradila a oni ji jako úředně řekli, že už byl potrestanej dost, zřejmě se tady zaplet s StB, protože on to byl bezcharakterní chlap. A já si pamatuju, že se máma vrátila z Prahy a řekla mi, že už ho zjevně nepotrestaj. To už mi bylo 29 let. Tak jsem byla tak rozčilená, že jsem říkala bráchovi: 'Víš, co, to je takový bezpráví, tátu nemám, nevíme, kde leží, nevíme, co s ním udělali, naposledy jsme ho viděli, jak ho vězeňští dozorci někde nesou v dece, kdo ví, kde ho pohodili a ten chlap surovec, on si tady žije a ještě spravuje lidem zuby. Já koupím vitriol nebo kyselinu a vyleju mu to do ksichtu.' A brácha řekl: 'To nedělej, necháš se kvůli němu zavřít, on ho osud potrestá.' Nepotrestal. Nakonec ho komunisti pustili do západního Německa, kde v klidu a blahobytu dožil a je tam někde pohřbenej. A zůstal nepotrestanej. Jak ten život je nespravedlivej.“ 01:14:27 – 01:16:36

  • „Museli jsme jít navštívit Śanderu v nemocnici. Šli jsme Lipkama. Ještě tam nebyla ta silnice, ten okruh. Šli jsme cestou k nemocnici. Držela jsem maminku za ruku. Já jsem byla tak šťastná, že po tak dlouhý době maminku vidím. Držela jsem jí jak klíště. A vzpomínám si jak maminka říká bratrovi: ῝Jestli ta holka pozná Šanderu a promluví, tak nás okamžitě zastřelej. ῝ A já jak jsem byla vyděšená, tak jsem si řekla, že nebudu vůbec nic říkat. Přišli jsme k nemocnici, tam stálo několik těch gestapáků v černej uniformách. Byli tam dva vysoký psi zřejmě dobrmani a odvedli nás na chirurgii do pokoje, kde ležel Šandera. Já ho vidím před sebou. Takovej úzkej pokoj, dvě postele a tam u okna ležel ovázanej Šandera. Já jsem ho samozřejmě okamžitě poznala. Ho donutili a on musel říct: ῝Věruško pamatuješ si, jak jsem k vám chodil a nosil jsem ti čokoládu?῝ Já vím, jak mi maminka stiskla ruku a já nic. Maminka to byla statečná žena, tak řekla: ῝Tak dost už tý komedie, vidíte, že jsme toho člověka v životě neviděli῝ a sebrala nás a odešla. Do vězení už zpět potom nešla a už nám dali pokoj v tom pětačtyřicátým.“ 30:48 – 33:04

  • „Tři dny ho mučili strašlivým způsobem. To je to, co jsem vyslechla jako dítě. Tak se trápím dodnes. Svázali ho do kozelce, tloukli ho, oči mu vypíchali, ruce zlomili. Tátovi bylo 40 let. Byl to mladej zdravej člověk. A když už se na to hradecký gestapo nemohlo dívat, pozvali Leinera a Nachtmana. Nachtman byl boxer, poloviční Němec, sudeťák a surovej člověk. Příšerným způsobem ho zmasakrovali. Potom pozvali k němu jeho bratra a řekli mu: 'Takhle budeš vypadat, když nebudeš mluvit.'“ 15:40 - 16:40

  • „Maminka musela uklízet také kancelář šéfa a nevím, co ještě, myslím nějakou účtárnu. Taky uklízela výslechové cely a viděla tam viset tátovy hadry a krev. Takže jí to došlo. Pak se ptala českých dozorců a oni jí řekli, že je mrtev, že ho utloukli šíleným způsobem, že si nebyl podobný, oko vyražený, ruce zlámaný, a že ho v dece nesli dolů po schodech. A dodnes jsme se nedozvěděli, co s ním udělali.“

  • „Tak táta měl jako strojmistr veliké možnosti převážet vysílačky na lokomotivách. Měl i široké příbuzenstvo, byl ze sedmi dětí, takže do toho zapojil celou rodinu. V okolí žili švagr Krist, Hloušek, Franta Vachků, jeho bratr, a všichni prostě pomáhali přemísťovat vysílačky, aby se nevysílalo z jednoho místa. Třeba Jan Vachek byl zase v Čárnce. On mluvil, když tátu zatkli, protože ho přivedli ke zbědovanému tátovi a řekli mu: ,Takhle budeš vypadat, když nebudeš mluvit.‘ Tak mu člověk nemůže mít za zlé, že ledacos řekl, ale všechno nevěděl. Kde jsou parašutisté, věděl akorát táta. A ten to neřekl. Proto oni u těch Žabků mohli několik měsíců přečkat v klidu.“

  • „Šandera si dokonce nechal ušít uniformu a chodil v železničářské uniformě s bančičkou po Pražském předměstí, takže byl nenápadný. Pro sousedy a pro nás doma táta řekl, že to jsou adepti na strojvedoucí a že je zaučuje. Takže u nás byli velice často. A přestože mi bylo pět let, tak já na ně mám vzpomínku proto tak silnou, že mně nosili čokoládu. A to bylo za protektorátu něco neskutečného, to nebylo pro normální smrtelníky k dostání. A Šandera si se mnou hrál různé hry, myslím Člověče, nezlob se. Byli u nás třeba do večera a pak někam odešli, třeba na Nový Hradec nebo k té Olze Bartoškové. On s ní měl zřejmě užší vztahy.“

  • „Když už se na to nemohli místní gestapáci dívat, tak poslali dva boxery a ti ho dodělali. Nachtmanna sebrali Rusové, byl tam už asi šest let údajně. Jestli je to pravda, nevím. Pak ho pustili a on dělal v Praze kolem roku osmašedesát zubaře nebo dentistu a já si pamatuji, že jsem bráchovi říkala: ,Jak to je možný, že takový člověk, takový zvíře, je na svobodě? Já si najdu, kde bydlí, zazvoním a vyliji mu vitriol do ksichtu.‘ Já jsem měla chuť tohle udělat. A brácha říkal: ,Proboha to nedělej, zavřou tě kvůli němu.‘ A mě dodnes mrzí, že jsem to neudělala.“

  • „Vím, že jsme šli ke Koruně a tam jezdila auta. Tanky ne, auta. A nějaké auto, když jsme šli domů, zajelo do Habrmanovky, a vím, že jsem domů mámě přitáhla dva mladé ruské vojáky, že mají hlad. Tak jim máma dala bramboračku, nic jiného neměla, a třešně si natrhali, [protože] na dvoře byla velká třešeň. To si pamatuji, že jsem je litovala, to byli takoví mladí hubení kluci. To si pamatuji, ale na víc ne.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 14.02.2012

    (audio)
    délka: 01:04:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Studio ED Hradec Králové, 24.05.2019

    (audio)
    délka: 01:34:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mrzí mě, že se v Hradci Králové na operaci Barium zapomíná

Věra Nývltová, roz. Vachková, se narodila 16. února roku 1939 v Hradci Králové. Její tatínek Václav Vachek se zapojil do protinacistické činnosti, pomáhal výsadku z Anglie, konkrétně skupině Barium ve složení Josef Šandera, Josef Žižka a Tomáš Býček. Parašutisté seskočili dne 3. dubna 1944 ve Vysoké nad Labem a cesta je zavedla až k tatínkovi paní Nývltové, který výsadkářům obstaral novou identitu a pomáhal jim s přemísťováním vysílaček. To se mu stalo osudným, neboť byl v říjnu 1944 zatčen a gestapem doslova ubit k smrti. Malá Věra byla s bratrem a s maminkou zatčená, maminka strávila v hradecké věznici půl roku. Bratr malé Věry byl propuštěn do zdemolovaného rodinného bytu a ve věku 14 let se musel starat sám o sebe. Věra byla předána na převýchovu do německé rodiny šéfa gestapa v Hradci Králové Alberta Hardtkeho kde byla až do března 1945. V březnu 1945 se s maminkou opět shledala za smutných okolností. Maminka, bratr i malá Věra byli podrobeni nepříjemné konfrontaci s těžce zraněným velitelem výsadku Barium Josefem Šanderou. Po konfrontaci maminku z vězení propustili. Maminka tak mohla již po zbytek války žít s dětmi společně. Po válce dostala maminka malý vdovský důchod a děti důchod sirotčí. Rodina žila velmi skromně. Za komunismu nebyl výsadek Barium v oblibě, protože byl organizovaný exilovou vládou v Londýně. Sama Věra Nývltová to několikrát pocítila v profesní kariéře. Žije v Hradci Králové a velmi se snaží, aby se na tak významnou akci jako byl výsadek Barium nezapomnělo.