Pavel Peška

* 1942

  • „Tohle bylo na sloupu na Václavském náměstí. Když se koukáte, jak stál Kůň, asi 30 metrů po levé straně na sloupu. Tam byla jako násada od koštěte. Vedle byla sovětská vlajka, ale ta nikoho nezajímala. Bylo to 21. srpna 1968. No sešlo se hromadu lidí na Václavském náměstí. A já jsem teda se připojil. A vyběhl jsem na ten sloup, těch asi 3 metry nebo 4 metry, pověsil se na to koště a utrhl to všechno. No a s tím jsme pak chodili po Praze. Vykládali jim, že idítě damoj a kontrarevoluciji nět. A psali jsme – hlavně, co jsme dělali, že jsme psali – po zdích. Psali jsme bílou barvou, takovou, co se špatně smývá. Dokonce jsem se dovolil na policejní stanici na Karlovým náměstí: „Můžu vám tady něco pomalovat?” A policajt jenom pokrčil ramenama a ukázal mi. Tak jsem tam napsal takovou ošklivou větu, ani se to neodvažuju teďka říct." „Řekněte, to mě zajímá. To už je dávno, to už se nepamatuje." „Ne, to bylo: Zde plivni. A tam byly jména československých představitelů. A další byly azbukou – tenkrát jsme měli spoustu let ruštiny ve škole – byly urážky na Brežněva a jiné slavné lidi tenkrát. No, zůstalo to tam dost dlouho, než se všichni trochu znormalizovali." „A vy tu vlajku, co máte v ruce, tak tu jste si přivezl s sebou?" „Tu jsem si samozřejmě vzal s sebou, jo. Málo věcí jsem si přivezl, ale tu vlajku jsem si musel přivézt. To je ještě předpůvodní, nefalšovaná. Ta už se mnou zůstane."

  • Peška: „No s Čechama... Tak jiní Češi, co bydleli poblíž, tak s těma jsme se stýkali. Pozdějc, když už jsme se trochu rozběhli, tak celá společnost ze sousedních měst, včetně našeho, chodila v pátek večer do Zambezi. To byla hospoda v Kempton Parku a tam jsme si sedli u velikých stolů, bylo to vlastněné Řekama. Bylo tam pár lidí místních, ale my jsme obsadili veliký stůl a tam jsme zpívali. Dali jsme si večeři všichni, vypili jsme tam spoustu piva a teď jsme zpívali české písničky. Od Rožnovských hodin až po novější. A teď ti všichni tam koukali a čuměli a pak tam začali chodit i jiní lidi si nás poslechnout. To byl výtečný zážitek." Autor: „Honza Šebesta říkal něco o nějakém Železničním klubu. To je ono, nebo to bylo zase něco jiného?" Peška: „To byli jiní lidi, co žili v Johannesburgu. My nejsme daleko od Johannesburgu, ale drželi jsme si tu společnost, která byla tady na východ od Johannesburgu. A tam chodili... tam byl Železniční klub a byl tam šéfkuchař, teď si nemůžu zrovna vzpomenout, a ten tam hostil Čechy. Prodával teda jídlo, prodával večeři, my jsme tam byli jenom několikrát. To byl [Storok] Park. To byl původně Železniční klub, a protože on pro ně byl kuchař, tak se to hodilo, že jsme tam chodili. A byli jsme všichni členové Sokola. Hlavně jsme tahali děti ven na prázdninové tábory. Ne tedy pod stan, ale třeba kde se pronajímaly chatičky. V nějakém rezortu na dovolené. Já jsem to tenkrát dělal, já jsem byl náčelník Sokola, tak jsem to dostal na starost. A zamluvil jsem určitý počet chatiček v tom rezortu, lidi mi dali peníze, já jsem to zaplatil a teď jsme si tam přišli a sešli se. Zábavy pro děti, všelijaké závody pro ně. Hlavně společensky, že jsme seděli kolem okně, povídali a tak. To byl Sokol. Ale ještě bylo hodně lidí, co nebyli členové Sokola. Dokonce tady existoval trampířský klub. Ti si zakoupili chatičky úplně jinde. Ty jim vždycky vyhořely. Protože ty byly dělané tak jako do přírody, že slaměná střecha šla až k zemi. No a stačilo, aby tráva trochu hořela a celá věc šla s tím ohněm, no. Tak toho asi pak nechali. Byli tady lidi, kteří jezdili s kytarou. Jenže, jak říkám, my jsme byli spíš rodina a těch několik známých, kamarádů, které jsme měli poblíž." Autor: „Na jaké bázi fungoval ten Sokol, když jste byl náčelník?" Peška: „No Sokol měl samozřejmě starostu, měl náčelníka, měl pokladníka. Tak běžel podle správných kolejí. My jsme byli přiděleni k župě australské. Nikdo to nechápal proč. Ale bylo to asi proto, že nás nebylo tolik, abychom dostali svou vlastní župu. Tak se musely dávat zprávy k té župě. Nic se jim tedy nemuselo platit, to bylo všecko dobré, ale byla to část organizace. No měli jsme starostu, ale starosta nám nějak přerostl přes svoje pověření. On se stal jako, aspoň se používal, za kultíka, jestli víte, co to je. To byl člověk dost samolibý, který přijde k volbám a řekne: „Tak já vám děkuju, já budu zase předseda, nebo starosta.” No a lidi to neměli rádi. Pak došlo k nějakému skutečnému rozporu, kdy se jednalo o nějaké peníze, kde někoho údajně přepadli a tím pádem nemá peníze společnosti a byly z toho poměrně špatné názory. A Sokol se rozpadl. Ten bývalý starosta si založil nový Sokol, ten starý Sokol ho vyloučil, no a pak ještě nějaký čas existoval, ale ten zájem upadal. Každý rok bylo míň a míň lidí ochotných dělat, no a tím to končilo. Kronika je dneska na vyslanectví českém. Tam se můžete dočíst o výletech, o akcích, dokonce i o volbách a tak. O finančních záležitostech. To tam všechno je na vyslanectví."

  • Peška: „Ten první dojem, to první školení, co jsme kdy slyšeli tady, o tom apartheidu, nám šel jedním uchem dovnitř a druhým ven. Protože nás se to netýkalo. My jsme měli přednost na mnoha místech, ale byli jsme zase restriktovaní na jiných místech. Například když já jsem tady dostal práci, o tom ti musím povědět, tak jsem jezdil vlakem asi tři stanice. Hrozně zajímavých věcí o tom můžu říct. Ale ze začátku, protože jsem nic nevěděl, jsem si prostě vlezl do vlaku, který jsem věděl, že jede na tu moji stanici. Hned mě vyhnali, protože tenhleten vlak je jenom pro černé. Tady bílý nemá co dělat. Tak to byly ty okamžité zážitky." Autor: „Jaké byly třeba další takové zážitky? Jako setkání s tím apartheidem. To asi řekněte, to je zajímavé." Peška: „To bylo hodně toho. My jsme měli první úkol se poučit, o co se tady v podstatě jedná. I přesto, že jsem řekl, že nám to bylo celkem jedno, nás se to netýkalo, tak jsme ale viděli, jo? Viděli jsme, že tady se nejedná o politiku potlačit jednu část obyvatelstva druhou částí obyvatelstva. Tady byla ta idea, kterou jsem už naznačil, držet si svoje, co máš, a dej si pozor, abys nedopustil nějaké jiné kultuře, aby narušila tvoji kulturu. Pak se to rozmůže, že jo? Pak se to rozmůže do hranic, které s tím nemají původně co dělat. Tak se stalo, že člověk, když šel na poštu, tak musel stát ve frontě pro bílé. Když byl někde veřejný záchodek, protože tady byly, tak byly nějaké pro černé a nějaké pro bílé. Ti černí se jmenovali oficiálně non-Europeans, kdežto ti druzí byli Europeans. Přišel jsi do parku a tam byly třeba lavičky, na kterých je napsáno, že jsou pro exclusive use. To znamená pro výhradní použití bílých lidí. Tam černoch nesměl. A tam byl v parku ten, kdo hlídá park, a toho černocha poslal pryč. Ne že by ho zbil nebo tak něco, no ale prostě tam nesmí být. To je prostě vyhlášené. To je státní politika. Černoši tenkrát neměli takový zájem o věci kulturní. Nechci někoho špinit, ale neměli třeba kluby, nechodili plachtařit na jezeře. Nechodili se koupat, protože oni jsou přirozeně radši na běhání, než na koupání. A tak i ten normální život běžel po těch kolejích, jak to tady bylo ustavené. Nebyla žádná nenávist, pokuď vím, mezi rasovými skupinami. Nevím o žádné. Jo, že třeba policajt kopnul černocha, to jo, to zase jo, ale... Nebo když našel ožralého černocha na ulici, tak ho hned sebral. Vůbec se neptal, kde bydlí, nebo co dělá. On tam vlastně asi neměl být. Protože černoši, protože byli oddělení, tak z přirozených důvodů nemohli být zanedbaní. Nemůže 5 milionů lidí živit 50 milionů lidí. Tradičně oni nebyli ani podporovaní v tom, aby si dělali nějaké vzdělání. Jo, měli svoji univerzitu, měli svoje školy, ale zase to byla škola, ve které nesměli být bílí. Typický zážitek. Nabídla nám černoška, že nám uklidí. Na ulici. Tak jo, šli jsme s ní. A ona říkala: „Ne, to se nepatří.” Šla tři kroky za námi. Přišla, uklidila, dostala najíst, dostala peníze. Ale nešla s námi, nebo nejedla by s námi. To tak bylo prostě. Musíte si uvědomit, že třeba v roce, dejme tomu, 1930, černý člověk by chtěl vstoupit do baru, kde jsou angličtí důstojníci. Umíte si představit, co by bylo? A tenkrát nebyl žádný oficiální apartheid. To prostě tak bylo zařízené už odnepaměti z koloniálních dob."

  • Peška: „Všecko bylo v pohodě. Až teda, že jo, rok 1968, kdy se znova všechno zbořilo a člověk dostal nový názor na život. Uvědomil si, v čem žije, uvědomil si, kde žije a jak žijí ostatní v cizině. Kromě toho má už přirozený odpor ke všemu, co je socialistické, a řekne si: „Tak v tomhletom nechci, aby mi vyrůstaly děti. To ať dělám, co dělám, tak tomu musím nějak zabránit.” Všecko jsme sbalili, sbalili jsme děti, opustili dům, nechali tam všechno, i ten dům. Já doufám, že pak to dostali lidi, kteří nás tenkrát financovali. No a žádali jsme o pasy - samozřejmě výjezdní doložku, protože pas nestačil. Jenže v té době tam v těchhletěch orgánech byli lidé, kteří věděli, že budou muset odejít, že bude muset odejít vláda. To bylo dost jasné. Tak pracovali přesčas. Pasy se vydávaly na běžícím pásu. I my jsme se dočkali. Trvalo nám to teda do ledna 69. roku. No a už jsme byli na cestě. Ale tenkrát bylo tolik lidí na cestě, že když jsme přišli do Vídně, tak jsme viděli autobusy úplně opuštěné. Řidič emigroval. To byla běžná věc. No jeli jsme vlakem teda do Vídně. A přišla kontrola, hraniční kontrola. Tak pasy ukazujeme. A on se ptal našeho synka, 4 roky mu bylo: „Kampak jedeš, chlapečku?” On říká: „Do Kanady.” „Nééé,” říká máma. „Nejedeme do Kanady, my se hned vrátíme.” A ten se jen podívá a říká: „Prosím vás...”"

  • Celé nahrávky
  • 1

    Germiston, 04.05.2021

    (audio)
    délka: 03:28:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nevěděli jsme, do čeho jdeme. V Jižní Africe jsme koukali jako vrány

Pavel Peška ještě v Československu
Pavel Peška ještě v Československu
zdroj: Pavel Peška

Pavel Peška se narodil 10. srpna 1942 v Praze. Vystudoval střední mechanickou školu v Mladé Boleslavi, po vojně nastoupil do Radioklubu. Tam poznal svou ženu Marii, která ve volném čase létala za Aeroklub Kladno. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se Jaroslav účastnil protestů na Václavském náměstí. V lednu 1969 Peškovi vycestovali do Vídně a tam se rozhodli pro Jihoafrickou republiku, kde tou dobou ještě přijímali uprchlíky z Československa. Pavel Peška byl po tři volební období náčelníkem Sokola v Johannesburgu. Pracoval v několika jihoafrických technologických společnostech, v jedné z nich se stal ředitelem. Od roku 1987 podnikal v elektroinženýrské oblasti. Více než 40 let žil v Germistonu nedaleko Johannesburgu, kde setrvával i v roce 2021.