Jindřich Panský

* 1960

  • "Byli jsme [od vítězství] strašný kousek. Mrzí mě to a bude to ve mně celý život. Protože v tom finále jsme hráli s Appelgrenem a Carlsonem a oni nám herně neskutečně seděli. Hráli to dál za stolem a vedli jsme v prvním setu 9:3 a válcovali jsme je. Ale mně odpískal japonský rozhodčí jedno jediné špatné podání za celou moji sportovní kariéru. Od té doby mi nikdo nikdy nezapočítal servis, jenom jeden jediný ve finále mistrovství světa. Takže si myslím, že tam byl tlak od domácích Švédů, kteří neměli do té doby medaili a byli taky pod tlakem asi jako my tenkrát doma. A potřebovali tu zlatou a možná to bylo i trošku i s těmi rozhodčími domluvené. Nechci nikomu sahat do svědomí, ale to mě mrzelo, protože jsem nepodváděl, svůj servis jsem hrál před tělem a normálně celý život jenom bekhendem. Jak mi odpískali podání, tak už jsem se nedokázal soustředit na samotnou hru a hrozně mě to rozhodilo. Ten set jsme prohráli a pak jsme ještě ve druhém měli setbol, který jsme také smolně nevyužili, a tak jsme prohráli 2:0. Ale to mě bude mrzet do smrti, protože titul mistra světa anebo druhý – to je strašný rozdíl. Mistra světa si pamatuje každý a druhé místo za pár let už nikdo neví. I když pro nás jako pocitově to byl neskutečný úspěch."

  • "Zažil jsem vlastně kuriózní situaci, kdy tehdejší můj juniorský parťák byl Antonín Štefko, který byl z Ostravy. Ale on měl rodinu rozvedenou a tam byla kuriozita, že když jsme jeli poprvé na kadetské mistrovství, což bylo v patnácti letech, tak přesto, že byl suverénní jedna dvě se mnou, tak nenašli jeho otce a on mu nemohl podepsat, protože tenkrát museli oba rodiče podepsat, že souhlasí s výjezdem. On toho tátu nesehnal, takže neodjel na mistrovství Evropy kadetů, což ho strašně poznamenalo a mrzelo. A později, asi za dva nebo tři roky emigroval, když jsme spolu spali na pokoji. My jsme měli takové tréninkové deníky, kde jsme zapisovali každý den, co jsme odtrénovali. A on nechal jen ten tréninkový deník na pokoji a napsal tam: ‚Konec.‘ Tak podle toho jsem poznal, že je fuč."

  • "Teď to už asi můžu klidně přiznat, že nejkurioznější a nejoriginálnější skrýš byla, že jsme měli druhou náhradní raketu. Ta druhá měla duté držátko. Takže jsme to rozřízli, vydlabali, srolovali jsme tam peníze a držátko jsme přilepili. To bylo takové nejbezpečnější, protože kdyby mi celníci rozlepili raketu, tak řeknu, že nemůžu hrát. To by mi zkazili kariéru, takže to si nikdo netroufl. Dnes by to už asi rentgenem taky našli, ale naštěstí se to už nemusí schovávat. Takže to byla taková největší kuriozita."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 29.11.2025

    (audio)
    délka: 02:02:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Tlak na výkony ze strany režimu byl enormní

Jindřich Panský jako nadějný mladý hráč, 1. pol. 70. let
Jindřich Panský jako nadějný mladý hráč, 1. pol. 70. let
zdroj: Archiv pamětníka

Jindřich Panský se narodil 29. července 1960 v Plzni rodičům Jiřímu a Jindřišce Panským. Vyrůstal jako nejmladší ze tří bratrů. Ke stolnímu tenisu se dostal už v pěti letech a již v devíti vstoupil do sportovního oddílu Lokomotiva Plzeň. Maminka jako členka Sokola se snažila svého nejmladšího syna nejprve přivést ke gymnastice či hudbě, ale zájem o pingpongovou pálku byl větší. Ve svých šestnácti letech se dostal do československé reprezentace a následně přestoupil do týmu Slavia Vysoké školy. První velký úspěch zaznamenal v roce 1978, kdy vyhrál mistrovství Evropy juniorů. Velké úspěchy v jeho kariéře přišly počátkem 80. let, kdy vybojoval několik medailí na mistrovství světa v soutěži družstev. K největšímu úspěchu však došlo v polovině 80. let, kdy se v roce 1984 stal vicemistrem Evropy ve smíšené čtyřhře s Marií Hrachovou. Následující rok se s Milanem Orlowski probojoval až do finále mužské čtyřhry na mistrovství světa ve švédském Göteborgu, kde však ve finále podlehli domácí dvojici. Stejného úspěchu dosáhl i ve smíšené čtyřhře s Marií Hrachovou. V roce 1986 navázal na finálový úspěch z mistrovství Evropy a s Marií Hrachovou se stal ve smíšené čtyřhře mistrem Evropy. Jako jediný mužský reprezentant se účastnil i premiéry stolního tenisu na Letních olympijských hrách v Soulu v roce 1988. V polovině roku 1989 využil legální nabídky hrát v zahraničí a odešel do Německa. Zde hrál až do roku 2013, než se vydal plně na trenérskou dráhu. V roli trenéra se mu podařilo získat několik mistrovských titulů v české lize stolního tenisu. V době natáčení (2025) žil v Praze.