„Ve škole jsem měl průšvih, takový jeden veliký, kdy se rozorávaly meze a ničilo se hospodářství způsobem takovým, že se to naprosto vymyká. Když si představíte, že je svah a na svahu jsou po vrstevnicích udělány terasy, aby to nesplachovalo vodu, tak oni to srovnali. A ornice šla dolů. A oni klidně tím buldozerem likvidovali kvetoucí třešně a podobně, a tak dál. Byli jsme vyzváni, abychom namalovali k rozorávání mezí každý nějaký slavnostní plakát. Tak já jsem si vzal ve škole papír, jak půl tohoto stolu, namaloval jsem tam buldozer a pole, jak ten buldozer likviduje všecky třešně, na něj jsem namaloval rudou hvězdu a na tím byla ještě připíchnutá naše vlajka a dole byl nápis. To vám teď neřeknu přesně, ale něco ve smyslu ,Za budoucnost a pokrok.´ Průser jak hrom, protože oni to nevěděli, až to viděli vyvěšené venku na plotě. Průser jak hrom. Bylo řečeno vše. Takže já jsem nesměl vstoupit do Pionýra, a tak dál. Ale pak jsem musel vstoupit do ČSM, protože kdo nebyl svazák, nesměl jít do střední školy. Tak jsem to podepsal. A když jsem byl přijat do střední školy, tak mi okamžitě zrušili členství v ČSM. Rozumíte, to si prostě člověk klepe na čelo.“
„Ale já jsem měl na konci války šeredný úraz, kdy mě převálcovali vojáci, naši. Kdybych vám to popsal – já jsem byl mrtvola. Já jsem byl prý, mně se to nezdá, vyloženě měsíc v bezvědomí. Já jsem jel na koni, s vozkou a seskočil jsem u našeho domu z koně, utíkal jsem přes silnici, v tom z vrchu po silnici jelo rychlé vojenské auto. Ti mě sebrali, narazili na mě, já jsem narazil do stromu, do javoru naproti a od něho jsem se odrazil pod kola auta. Takže totálně polámaný obličej. To jako kdybyste viděl, tady toto. Já bych vypadal určitě jinak, když se podíváte na fotku z dětství. Zhmožděný krk, klíční kosti v podstatě neexistovaly, já je mám sražené, kratší. Hrudník celý polámaný, tak divně vytvarovaný, právě díky těm zhmožděninám. Zhmožděná páteř, pánev zlomená na čtyři kusy, levá noha utržená, levá ruka utržená. Ulomená a utržená. A pohmožděné nohy. To stačí."
„Tatínek si požádal o živnostenský list, ale měl to už domluvené s místním podnikatelem, který podnikal ve stavebnictví a nebyl schopen zvládnout po stránce organizační a odborné úplně všechno a o tatínkovi zase věděl, že má jakýsi šestý smysl, zděděný určitě po svém otci. Takového jakéhosi geologického pohledu na krajinu. Tam teče voda, tam to jede, tam je to pevné, tam budou skály hned vedle pod povrchem a tak dál. Otec přišel, podíval se a pokud tam nebylo s tím nějak manipulováno, tak přesně odhadnul, co tam je, včetně vody. Což bylo pro toho Karla Víšku velmi cenné. On nechtěl být vedený jako spolumajitel firmy. On byl tichým společníkem. A tichý společník znamenalo, že tam byl majetkově vázaný, ale veřejně nevystupoval. Prováděl tam činnost, která byla dohodnuta. To znamená: geologický průzkum, nebo určení, všechno na stavbě kompletně ze dřeva a výzdoba.“
Jaroslav Pančocha je fyzik, pedagog a pamětník perzekucí totalitního režimu. Narodil se 27. dubna 1942 do vzdělané řemeslnické rodiny. Otec Alois byl tichým společníkem stavební firmy Karla Víšky, návrhář interiérů a odborný učitel, matka Jarmila vysoce kvalifikovaná krejčová s vlastním salónem. Po roce 1948 byla rodina tvrdě postižena. Otce poslali do pracovního tábora, matce zabavili stroje a přidělili ji k manuální práci pod dozorem. Přesto si oba rodiče uchovali odbornost i důstojnost, a jejich hodnoty formovaly i Jaroslavův život. Přes dětský úraz s trvalými následky a zákaz studia některých oborů, vystudoval fyziku, lékařskou fyziku a psychoanalýzu. Během normalizace nesměl učit na středních školách, přesto působil jako krajský metodik fyziky s velkým vlivem na vzdělávací systém. Učil fyziku a matematiku na luhačovické základní škole. Po roce 1989 spolu s manželkou Zdenkou zavedli ve škole výuku přírodovědných oborů pro talentované děti. Jaroslav Pančocha je přesvědčen, že svoboda začíná v myšlení a že vzdělání není o titulech, ale o schopnosti rozumět. Jeho život svědčí o tom, že víra v rozum, morálku a vnitřní pevnost může obstát i v nejtěžších časech. Jaroslav Pančocha v době natáčení, v červnu 2025, žil se svou ženou v domku v Luhačovicích.
