Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr., CSc. Jaroslav Pančocha (* 1942)

• narodil se 27. dubna 1942 v Luhačovicích do řemeslnické rodiny

• otec Alois byl živnostník, tichý společník stavební firmy a návrhář interiérů, po roce 1948 poslán do pracovního tábora

• matka Jarmila, kvalifikovaná krejčová s vlastním salónem, po znárodnění přidělena k manuální práci pod dohledem

• Jaroslav v dětství těžce zraněn při nehodě, následky si nesl celý život

• kvůli „buržoaznímu původu“ měl omezený přístup ke vzdělání, přesto vystudoval fyziku, lékařskou fyziku a psychoanalýzu

• po prověrkách nesměl učit na středních školách, ale působil jako krajský metodik fyziky, učil na základní škole v Luhačovicích

• ovlivnil podobu výuky a odborných materiálů v rámci kraje

• sledován komunistickým režimem, považován za nepohodlného, ale kvůli odborné autoritě nebyl úplně odstraněn

• spolu s manželkou Zdenkou, ředitelkou ZŠ v Luhačovicích, zavedl rozšířenou výuku přírodovědných oborů pro talentované žáky

• v době natáčení, v červnu 2025, žil se svou ženou Zdenkou v Luhačovicích

Ve svém domě v luhačovické Jurkovičově aleji vyprávěl muž, jehož životní příběh by vydal na román, o osudu vzdělání, lidské důstojnosti a tichém, ale vytrvalém odporu proti bezpráví. Jaroslav Pančocha, dnes emeritní fyzik a pedagog, se narodil za války, byl vychován v atmosféře vysokých nároků, ale jeho životní cesta byla poznamenána krutou perzekucí rodiny ze strany komunistického režimu. Jeho vyprávění přesně mapuje dějinné proměny československé společnosti ve dvacátém století.

Těžké začátky

Jaroslav Pančocha se narodil za druhé světové války v Luhačovicích. Přesné datum jeho narození není dodnes jasné. Má německý rodný list, který je nečitelný, a tak mu datum stanovili až na základě zápisu do školy. Narodil se 27. dubna 1942. On sám si ale myslí, že se narodil dříve – možná už v roce 1940. „V pětačtyřicátém jsem jezdil na koni, tříleté dítě přece na koní nejezdí,“ poznamenává suše. Právě v roce 1945 se jeho život zásadně změnil. Při přebíhání silnice ho srazil vojenský náklaďák a následně ho přejel. Měl rozdrcený obličej, pohmožděnou krční páteř, zlomené klíční kosti, poraněný hrudník i páteř, pánev zlomenou na čtyři kusy, natrženou nohu a paži, zhmožděné plíce. Nemocnice ho odmítla přijmout. Zachránil ho tehdejší domácí lékař, doktor Šebesta, který ho doma denně ošetřoval. Díky němu přežil, ale následky zranění si nesl celý život. Jaroslav se narodil jako 27. Jaroslav v rodové linii. „U nás to bylo dané. První syn byl vždy Antonín, nebo Josef, druhý Jaroslav. První dcera Marie, druhá Anna, třetí Anežka. 

Živnostníci

Rodina Pančochova žila v Luhačovicích v domě č. p. 151. Otec Alois byl mužem mimořádných schopností. Ještě jako chlapec byl vykázán nevlastní matkou z domu a vyrůstal u strýce. Měl přirozený intelekt, rychle zvládl měšťanku a poté živnostenskou mistrovskou školu uměleckých řemesel v Brně, a ještě před vojnou měl tři řemeslné specializace s mistrovskou zkouškou. Poté pracoval jako odborný učitel na mistrovské škole, kterou vystudoval. Jeho dílem byla například výzdoba vinného restaurantu Domino v luhačovickém Společenském domě, či návrhy vstupního interiéru hotelu Alexandria. Zvláštní pozornost věnoval vždy konstrukčnímu řešení. Každý prvek musel být zároveň nosný, i estetický. Byl přesným technikem a zároveň umělcem, „což se v tehdejší době vzácně potkávalo,“ vypráví Jaroslav Pančocha. Jeho manželka Jarmila, rozená Suchomelová, pocházela z vinařské rodiny z Pavlovic. Po rozepřích v rodině odešla s dědečkem do Kojetína. Vystudovala mistrovskou školu a poté odešla do Brna, kde se přihlásila na živnostenskou školu uměleckých řemesel. Během dne pracovala, večer se učila. Tam se také seznámila se svým budoucím mužem. Vzali se v roce 1938. 

Totální nasazení

Tatínek byl za války totálně nasazen, cestou na místo určení ale utekl. „Tím pádem byla rodina v nebezpečí, takže celá rodina okamžitě zmizela, přestěhovala se jinam, náš byt zůstal prázdný. Zmizeli i sourozenci. Ale byli místní, ochotní, kteří velmi rádi dodávali informace. Takže takto to dopadlo. On to nějak doklepal do konce války. Pak už vystoupili ven, nastěhovali jsme se do opuštěného bytu a tatínek si požádal o živnostenský list,“ vypráví Jaroslav Pančocha.

Poválečné podnikání

Otec se stal tichým společníkem firmy Karla Víšky a pokračoval v odborné práci. „Měl neobyčejný cit pro krajinu. Věděl, kde je pevná půda, kde je pod ní skála, kde teče voda. Měl geologické oko. To mu nemohli odpustit,“ poznamenává Jaroslav Pančocha. Oba rodiče byli mistři ve svých oborech, jejich vzdělání nebylo jen praktické, ale zahrnovalo i konstrukci, kalkulace, práci s materiálem a výtvarné cítění. „Maminka byla vysoce kvalifikovanou krejčovou, nikoliv švadlenou,“ jak Jaroslav Pančocha důrazně opakuje. Navrhovala šaty podle vlastních výkresů a modelů. Vytvářela drátěné modely přesně podle postav zákaznic, na kterých pak šila oděvy. „Každý šev měl své místo a smysl. Když otec po válce obnovil živnost, matka zaměstnávala v tom čase deset až dvanáct švadlen, každá švadlena pracovala u speciálních šicích strojů,“ vypráví pamětník. Rodina žila skromně, ale důstojně. 

Komunistická perzekuce

Po komunistickém převratu v roce 1948 se vše změnilo. Firmu, kde byl otec tichým společníkem, znárodnili. V roce 1951 byly oběma rodičům zrušeny živnosti. Otec byl poslán jako dělník do Uměleckého podniku v Uherském Brodě, kde ho pravidelně kontrolovali zástupci komunistické strany. V padesátém třetím roce byl rozhodnutím strany poslán do tábora nucených prací v Hrabyni. „Musel pracovat v cihelně. Vyvážel z pece a skládal žhavé cihly. Spálil si ruce i nohy. Domů mohl jednou za tři měsíce,“ vypráví pamětník. Z tábora byl propuštěn po šesti letech. Matce zabavili stroje, byla zaměstnána v komunálních službách v izolované dílně, kde na ni dohlížela soudružka, aby „nenakazila ostatní svým buržoazním myšlením.“ Později, díky své odbornosti, byla přeřazena na místo vedoucí dílny, kde byla dále sledována.

Bratr matky skončil jako politický vězeň. Byl členem Národně sociální strany, pracoval jako hlavní technik elektrárny v Přerově. Po roce čtyřicet osm byl okamžitě zatčen, mučen v uherskohradišťské věznici soudruhem Grebeníčkem, převez do Ilavy a nakonec poslán na doživotí do uranových dolů v Jáchymově. „Tam pracoval jako elektrikář, dvanáct hodin chodil po kolena v kontaminované vodě. No a nohy mu to zničilo. Byl propuštěn v roce 1967 a zemřel v osmdesátém,“ vypraví pamětník.

Problémový student

Ve škole byl Jaroslav Pančocha vnímán jako problémový, protože si, jak říká, „dovolil přemýšlet.“ Už jako žák základní školy kritizoval na plakátu, který namaloval, kolektivizaci. Nakreslil buldozer s rudou hvězdou, který rozorává sad ovocných stromů. Kresbu doplnil nápisem ve smyslu Za budoucnost a pokrok. Nebyl přijat do Pionýra. Od dětství ho provázela hudba. Měl absolutní sluch a paměť. Hrál na varhany, na housle, zpíval v kostele. Matematika a fyzika mu šly naprosto přirozeně, vypráví, naopak jazyková paměť ho zrazovala. „Latinu jsem nenáviděl. Ale když jsem něco pochopil, už jsem to nezapomněl.“ Kvůli svému původu nesměl jít na elektrotechnickou školu. Vystudoval gymnázium v Uherském Brodě. Chtěl studovat dvě vybrané vysoké školy, ale byly mu zakázány. Nakonec zahájil svá vysokoškolská studia na Pedagogickém institutu v Gottwaldově. Vedl studentský protest za rozdělení výuky fyziky a matematiky. Při studiu se mu nedostávalo financí. Byl přijat jako pomocná vědecká síla a začal pobírat prospěchové stipendium. Na studium si přivydělával nejen doučováním a výzkumem, ale i dárcovstvím krve. „Půl litru za dvě stě. Koupil jsem si za vydělané peníze publikaci Přehled fyziky, která měla 1800 stran,“ vzpomíná pamětník.

Šifrant a doktor přírodních věd

Po škole nastoupil vojenskou službu. Kvůli Kubánské krizi mu byla jeho původně půlroční služba prodloužena na tři a půl roku. Sloužil jako osobní radista velitele divize, šifroval zprávy, kódovaně komunikoval dokonce až s Vladivostokem. Díky zvláštnímu postavení a častým služebním cestám do Brna mohl dále studovat. Doktorátem ukončil rozšířené studium fyziky a na lékařské fakultě vystudoval i lékařskou fyziku. „V té době naprosto nový a nezbytný obor.“ Později k absolvovaným oborům přidal ještě studium psychoanalýzy na brněnské filozofické fakultě. Již na střední škole se stal členem Jednoty matematiků a fyziků.

Prověrky

Po vojně začal učit, na brodském gymnáziu, ale v roce 1970 neprošel normalizačními prověrkami. Na zásah svého kolegy z Jednoty nebyl ze školství úplně vyloučen, ale nesměl učit na středních školách. Přesto se stal krajským metodikem fyziky. Měl velký vliv, jeho odborné posudky ovlivňovaly tehdejší školní systém. Komunisté ho považovali za nebezpečného, ale kvůli jeho postavení v odborných kruzích se ho neodvážili zcela odstranit. „Byl jsem nebezpečný. Oni věděli, že vím, jak to funguje. Ale báli se mě úplně zničit.“ Směl učit pouze na základních školách.

Učitelem na základní škole

Po převratu v roce 1989 spolu s manželkou Zdenkou, která se stala ředitelkou základní školy v Luhačovicích, zavedli pro talentované děti třídy z rozšířenou výuku matematiky a přírodních věd. Projekt byl úspěšný, většina žáků se dostávala bez problémů na gymnázia. Po roce 2020 je nový ředitel školy zrušil – údajně kvůli nezájmu. Jaroslav Pančocha tomu nevěří. „Zájem byl, ale chyběla vůle.“ V roce 2008 byl pamětník ze školy formálně „vyhozen“, protože přesluhoval, jak vypráví. I po odchodu do důchodu se aktivně podílel na práci Jednoty fyziků, vedl fyzikální olympiády. Dodnes si ho bývalí žáci a kolegové váží. 

Jaroslav Pančocha tvrdí, že svoboda začíná v myšlení a že vzdělání není o titulech ale o schopnosti rozumět. Je přesvědčen, že člověka nelze předělat, že inteligence a způsob myšlení jsou dané už při narození, a že zásadní vliv na dítě má matka. Věří v rozdělené rodinné role. „Žena rodinu zakládá, muž ji má chránit. Ne opustit.“ Jeho život je svědectvím, že důstojnost a vědění jsou silnější než jakýkoliv režim. Komunistický režim ho sledoval, perzekvoval, pokoušel se ho zlomit. To se mu ale nepodařilo. „Nešli jsme s nimi. A oni to věděli.“

Jaroslav Pančocha žil v době natáčení v červnu 2025 se svou ženou Zdenkou v Luhačovicích.