Ladislav Otruba

„Pustili ho na amnestii v roce 1965. Ale přece se tam zdravotně zničil, protože jsme neměli žádné peníze. Máti nikde nechtěli dát práci. Bylo to složité. Skoro jsme neměli na jídlo, protože nás neměl kdo podporovat. Staříčci měli tři sta korun důchodu, tak je podporovali jejich synové. Já jsem třeba neměl v zimě boty, chodil jsem v trampkách, takových teniskách, nebo když byl sníh, tak v galoších a v tom jsem měl papuče na přezku. Všichni si ze mě dělali srandu. Můj brácha to těžko snášel, já ne. A pak jedna zajímavost, to vám musím říct. U nás umřel jeden pán, kdysi prokurátor, doktor Duža, a jeho paní přišla k nám a říkala: ‚Já tam mám po Zdenkovi plný koš krásných kalhot, košil a bot.‘ Donesla nám dva koše hadrů. Máti mi je upravila a já jsem v tom začal chodit. Bílé kalhoty, kožené boty, takové proplétané, a košile. Takže jsem vlastně ještě dělal frajera, všichni na mě koukali, ale brácha v tom chodit nechtěl, bylo mu to blbé. Bílé kalhoty, bílé košile – to se nenosilo, chodilo se v teplákách. Já jsem šel hrát fotbal a přišel jsem v tom. Měli jsme tam plno těch hader.“

„S vírou jsme měli šílené problémy. Otce kvůli tomu vlastně i zavřeli. Někdy v roce 1960 nebo spíš v roce 1961 byl nějaký sjezd komunistů a tam si dali závazek, že u nás v kostele nebudou kostelník, ministranti ani varhaníci. A moje sestra, když chodila do sedmé třídy, začala hrát na varhany, i když to zakázali. My jsme s bráchou měli deset roků a začali jsme dělat kostelníky, takže se jim to nepovedlo. Chtěli, aby se neučilo náboženství, ale máma ty lidi obešla a přihlásilo se jich ještě víc, takže samozřejmě ženská, co dělala tajemnici – mimochodem měla jen pět tříd a byla primitivní a hloupá – z toho byla úplně hotová. Takže byla snaha otce zavřít. Nakonec ho víceméně zavřeli kvůli náboženství. Oni se nás chtěli už předtím zbavit, a tak otcovi nabídli místo vedoucího v kamenictví v Mikulovicích u Jeseníků. Měli jsme dostat zelený barák, poschoďový s výhledem na hory, to bylo úžasné. Dodnes si to pamatuju. Přijeli jsme zpátky a máma řekla: ‚Nikde nejedu, já se nenechám nikým vydírat.‘ Tak otce honili tak dlouho, až ho zavřeli. Přemýšleli, za co ho mají zavřít. Když šly ženské do pole na řepu, brousil jim motyky, tak mu tam nechaly jedny lípy – což byly cigarety. Za to ho zavřít nemohli. Nebo někomu nechal pět kilo cementu, za to taky ne. Pak tam našli nějaký šutr, který nebyl ve stavu, ale ani za to ho nezavřeli. Nakonec ho zavřeli za to, že měl před barákem dva obrovské kameny švédské žuly a že je nepřiznal. To bylo venku u silnice a kolem toho chodili lidé. Tak za to ho zavřeli.“