Ladislav Otruba

* 1951

  • „Některé plakáty byly v barvách, jaké má státní vlajka. Byla tam například slova jako demokracie, svoboda a podobná hesla. Když se v Prostějově konala první demonstrace, v úterý po 17. listopadu, také jsem dělal plakát. Byl to jediný banner a všichni se báli ho držet. Nakonec to vzal můj bratr a ještě jeden můj spolupracovník. Na plakátu bylo napsáno – demokracie, solidarita a snad ještě svobodné volby, ale už si to přesně nepamatuju. To jsem dělal tehdy v práci, i když v práci se tehdy vůbec nic nedělalo. Říkali mi: ‚Laďo, neblbni, někdo na nás přijde.‘ Takže jsem jedné paní řekl, ať mi přinese prostěradlo, ale nechtěla jít. Říkal jsem: ‚Prosím vás, paní.‘ Ona odpověděla: ‚Laďo, ještě mě zavřou.‘ Takže jsem plakáty dělal vždycky tam.“

  • „Pustili ho na amnestii v roce 1965. Ale přece se tam zdravotně zničil, protože jsme neměli žádné peníze. Máti nikde nechtěli dát práci. Bylo to složité. Skoro jsme neměli na jídlo, protože nás neměl kdo podporovat. Staříčci měli tři sta korun důchodu, tak je podporovali jejich synové. Já jsem třeba neměl v zimě boty, chodil jsem v trampkách, takových teniskách, nebo když byl sníh, tak v galoších a v tom jsem měl papuče na přezku. Všichni si ze mě dělali srandu. Můj brácha to těžko snášel, já ne. A pak jedna zajímavost, to vám musím říct. U nás umřel jeden pán, kdysi prokurátor, doktor Duža, a jeho paní přišla k nám a říkala: ‚Já tam mám po Zdenkovi plný koš krásných kalhot, košil a bot.‘ Donesla nám dva koše hadrů. Máti mi je upravila a já jsem v tom začal chodit. Bílé kalhoty, kožené boty, takové proplétané, a košile. Takže jsem vlastně ještě dělal frajera, všichni na mě koukali, ale brácha v tom chodit nechtěl, bylo mu to blbé. Bílé kalhoty, bílé košile – to se nenosilo, chodilo se v teplákách. Já jsem šel hrát fotbal a přišel jsem v tom. Měli jsme tam plno těch hader.“

  • „S vírou jsme měli šílené problémy. Otce kvůli tomu vlastně i zavřeli. Někdy v roce 1960 nebo spíš v roce 1961 byl nějaký sjezd komunistů a tam si dali závazek, že u nás v kostele nebudou kostelník, ministranti ani varhaníci. A moje sestra, když chodila do sedmé třídy, začala hrát na varhany, i když to zakázali. My jsme s bráchou měli deset roků a začali jsme dělat kostelníky, takže se jim to nepovedlo. Chtěli, aby se neučilo náboženství, ale máma ty lidi obešla a přihlásilo se jich ještě víc, takže samozřejmě ženská, co dělala tajemnici – mimochodem měla jen pět tříd a byla primitivní a hloupá – z toho byla úplně hotová. Takže byla snaha otce zavřít. Nakonec ho víceméně zavřeli kvůli náboženství. Oni se nás chtěli už předtím zbavit, a tak otcovi nabídli místo vedoucího v kamenictví v Mikulovicích u Jeseníků. Měli jsme dostat zelený barák, poschoďový s výhledem na hory, to bylo úžasné. Dodnes si to pamatuju. Přijeli jsme zpátky a máma řekla: ‚Nikde nejedu, já se nenechám nikým vydírat.‘ Tak otce honili tak dlouho, až ho zavřeli. Přemýšleli, za co ho mají zavřít. Když šly ženské do pole na řepu, brousil jim motyky, tak mu tam nechaly jedny lípy – což byly cigarety. Za to ho zavřít nemohli. Nebo někomu nechal pět kilo cementu, za to taky ne. Pak tam našli nějaký šutr, který nebyl ve stavu, ale ani za to ho nezavřeli. Nakonec ho zavřeli za to, že měl před barákem dva obrovské kameny švédské žuly a že je nepřiznal. To bylo venku u silnice a kolem toho chodili lidé. Tak za to ho zavřeli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plumlov, 13.06.2025

    (audio)
    délka: 35:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Olomouc, 16.07.2025

    (audio)
    délka: 01:46:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Všichni věděli, že jsem jinde, že nejsem s nima

Ladislav Otruba v roce 2025
Ladislav Otruba v roce 2025
zdroj: Post Bellum

Ladislav Otruba se narodil 26. května 1951 v Plumlově, kde jeho otec Karel Otruba provozoval kamenickou dílnu. Po roce 1948 komunistický režim jejich firmu znárodnil, otec zůstal jen vedoucím dílny spadající pod okresní dům služeb. Matku Janu Otrubovou v životě vedla víra v Boha, i s manželem byla členkou Československé strany lidové. V roce 1957 prý vystoupila s projevem na nějakém setkání lidové strany v Olomouci, kde otevřeně kritizovala potlačování náboženské svobody, za což si vysloužila výslech u Státní bezpečnosti. Rodina čelila perzekuci a otec byl kvůli falešným obviněním dva roky vězněn v Kuřimi. Propustili ho na amnestii v roce 1965. Ladislav Otruba vystudoval kamenickou školu. Po vojenské službě pracoval v kamenictví v Kostelci na Hané. Otevřeně kritizoval komunistický režim, tajně opravovali sakrální památky. V roce 1977 vstoupil do Československé strany lidové, aby mohli legálně pomáhat věřícím. V roce 1985 se zúčastnil Národní pouti na Velehradě. V druhé polovině 80. let tvořil transparenty na protirežimní demonstrace a podepisoval, šířil a organizoval protikomunistické petice. V listopadu 1989 byl v Římě na svatořečení Anežky České. Hned po brutálním zásahu proti demonstrantům na Národní třídě se synem vyrobili transparent, který na to upozorňoval, a pověsili ho v centru Plumlova. Během veřejného zasedání MNV Plumlov založil v městečku Občanské fórum. V roce 1990 se stal posledním předsedou MNV Plumlov. V letech 1998 až 2006 pak v Plumlově zastával funkci starosty. V restituci rodině vrátili zabavenou budovu s kamenickou dílnou, jenže byla v dezolátním stavu a stálo je spoustu peněz a úsilí, než vše opravili a kamenictví obnovili. Výroba se rozjela a v podniku pracovalo až šestnáct zaměstnanců. Od roku 2004 je v jeho vedení i syn pamětníka Karel, který patří už do čtvrté rodové generace kameníků. V roce 2024 oslavilo kamenictví Otruba sto let od svého založení. V době natáčení v roce 2025 bydlel Ladislav Otruba se svou manželkou Miladou stále v Plumlově.