Mgr. Petr Novák

„Ono to zní velmi slavnostně, ‚dobro pro lidstvo‘, ale v té denní praxi to byly někdy skutečně až kafkovsky bizarní situace, kdy tato generace lidí přišla na úřad a chtě nechtě museli akceptovat, že je to prostě úřad, který od doby rakouské monarchie má svoje téměř nezničitelné procedury, ať už je to spisová služba, ať jsou to takzvané referátníky, to netušíte, co je, ale to je takový kus papíru a tam je hierarchie podpisů od referenta a končí to podpisem ministra. A tento systém postupných podpisů a schvalovacích doložek funguje opravdu nepřetržitě od Rakouska-Uherska. A ani tato generace volnomyšlenkářských disidentů s tímto nezacvičila – a možná to je i dobře, protože některé základní věci úplně rozvolnit a rozplynout by mohlo hrozit nějakým zmatkem nebo chaosem. Pravda je, že ti staří zaměstnanci Ministerstva vnitra mnohdy ty nově příchozí přesvědčili, nebo se snažili přesvědčit, že jenom oni vědí, jak to tam na tom trhu chodí, jak jsou ty postupy, a že když by je vyhodili a oni odešli, tak že se to celé rozpadne a stát zkolabuje. Samozřejmě by k tomu nedošlo a nedošlo k tomu. Šlo o to poznat, kdo je skutečně tak schopný, že by byla škoda se ho zbavit, a u koho je ta loajalita jenom opravdu hraná a jde o jakýsi pud sebezáchovy zůstat tam, kde jsou.“

„Ta moje největší nepříjemnost nastala paradoxně na FAMU, když jsme dělali ročníkovou práci jednoho finského studenta, který napsal scénář o tom, jak Ježíš Kristus se octne v naší době v Praze a prochází ulicemi města a musí se s tou situací nějak srovnat. No tak bylo to s požehnáním školy, tak jsme natáčeli s velkým třímetrovým křížem před Národním výborem hlavního města Prahy v pět ráno a během půl hodiny vystoupili tři soudruzi ze staré škodovky a celý štáb tedy odvedli do Bartolomějské k výslechu. Škoda, že tehdy nebyly mobilní telefony, protože obrázek, jak ti tři fízlové nesou ten třímetrový kříž jako předmět doličný, to je téměř nezapomenutelné. Hrozilo vyloučení ze školy. Vedení fakulty v čele s děkanem tehdy se za nás postavilo, že to byla školní práce, že to nebyla žádná provokace. Nicméně finského kolegu vyhostili a celé to pojali jako protisocialistickou provokaci, která měla narušit poklidný průběh voleb do zastupitelských orgánů, který zrovna v ten víkend měly probíhat. Byl jsem asi u dvou u tří výslechů, paradoxně v budově v Olšanské ulici, kde jsem o pár let později pak krátkou dobu také pracoval jako zaměstnanec Ministerstva vnitra, a věřím tomu, že řadu lidí, kteří tam tehdy pracovali a možná si se mnou i povídali, že bych je tam mohl potkat v kantýně nebo na chodbách.“

„Po převratu, když se otevřely archivy, tak jsem, protože jsem člověk v zásadě dosti zvědavý, tak jsem si říkal: ‚Mám se zeptat, jestli na mě vedli nějakej spis, jestli se o mě někdo zajímal, a nebo ne?‘ A nakonec jsem řekl, že tam napíšu. Tehdy to bylo do Pardubic, se muselo jezdit do archivu. A přišla mi odpověď. Byly tři možnosti: buď nic nevedli, o nic se nezajímali, takže nula. Nebo něco vedli, zajímali se, ale bylo skartováno, a nebo třetí: vedli a zachoval se spis. V mém případě platila možnost číslo tři. Tak jsem si říkal: ‚Mám jet do Pardubic? Nemám? Abych se tam nedozvěděl něco třeba z okruhu svých přátel, nedej Bože rodinných příslušníků, ale nakonec zvítězila tedy zvědavost a do Pardubic jsem se rozjel. Předložili mi tam k místnímu studiu svazek tzv. zájmové osoby s názvem Mák, ale nikoli s G, ale s K, což se mě trochu dotklo. A bylo tam 17 stran prostě keců. Ale z těch keců jsem dešifroval dvě základní informace. Zaprvé, že na FAMU jeden z akademických funkcionářů a pedagogů filmové a televizní fakulty byl donašeč. Působil na nás vždycky mírně protirežimně a přečetl jsem si tam takové skvosty, jako že student Novák kritizoval Československo jako zemi, ze které se nedá svobodně vycestovat, nebo že jsem se zajímal o cenu Erasma Rotterdamského pro Václava Havla. Pak jsem ho po čase potkal v Praze na ulici. On mě nepoznal a já jsem věděl, že už na FAMU nepracuje, tak jsem ho nechal projít dál. Neříkal jsem mu nic. Jméno nezmíním, ale pracoval v té oblasti produkce na naší fakultě. A druhá část toho svazku se týkala té naší katolické mládeže. Vím, že pater Kohlíček mě poslal tehdy s nějakou zásilkou (jestli to byly růžence nebo kancionály) do Arcibiskupského paláce ke kardinálu Tomáškovi, abych mu to předal. On mě jako patnáctiletého, sedmnáctiletého kluka prostě vlídně přijal ve své pracovně. Zaujalo mě, že mezi námi bylo tranzistorové rádio a na plné pecky tam zpívala Rusalka svou Árii o měsíčku (možná to byla Gabriela Beňačková). Tehdy, jak jsem byl nezkušený a naivní nebo hloupý, tak jsem si říkal, to je takový divný, že když mám návštěvu, že to rádio nevypnu. A samozřejmě to bylo kvůli odposlechům. I tuto návštěvu prostě zaznamenali a interpretovali ji jako spojka katolické mládeže s Arcibiskupstvím pražským. Takže kdybych chtěl, tak můžu ze sebe trošku vyrobit jakéhosi disidenta, ale nebylo by to poctivé.“