Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Petr Novák (* 1960)

• narozen 2. listopadu 1960 v Praze na Štvanici

• matka Marie Nováková byla chemičkou, otec Miroslav Novák celý život pracoval ve Výzkumném ústavu vodohospodářském

• v mládí byl členem katolické mládeže sdružené okolo P. Františka Kohlíčka

• docházel do dramatického kroužku, který vedla Jiřina Steimarová, zahrál si i několik malých rolí ve filmech

• mezi lety 1980–1987 studoval filmovou a televizní produkci na FAMU, po studiu nastoupil do Krátkého filmu Praha

• jeho aktivity v rámci katolické mládeže a na FAMU byly sledovány Státní bezpečností

• od roku 1991 pracuje na Odboru pro uprchlíky Ministerstva vnitra (dnes odbor azylové a migrační politiky), řadu let v pozici zástupce ředitele odboru

• v období války v bývalé Jugoslávii se podílel na přijímání vysídlených osob, zakládání humanitárních středisek v ČR nebo organizaci evakuace matek s dětmi ze Sarajeva

• byl i u poskytnutí dočasného útočiště pro osoby z Čečenska nebo Kosova, příprav přesidlovacích programů pro uprchlíky z Myanmaru nebo krajanů z Ukrajiny, Venezuely nebo Kazachstánu

• dlouhodobě se věnuje tématu integrace uprchlíků v ČR

• s manželkou Ludmilou (manželé od roku 1987) žije v pražském Břevnově, kde vychovali dva syny – Vojtěcha a Ondřeje

Jen hrstka lidí může říci, že v rámci starosti o věci veřejné zažili téměř celý dosavadní životní cyklus některého z odvětví veřejné správy. Jednou z takových osobností je nepochybně Petr Novák, který stojí u geneze české azylové a migrační politiky prakticky od jejího zrodu. Ke svému životnímu tématu, kterým žije už téměř pětatřicet let, ale došel cestou spletitou – přes víru, lásku k umění a filmu, ale i souhrou mnoha náhod. „Současný ministr je, myslím, mým sedmnáctým,“ říká Petr Novák.

O vyrůstání mezi Holešovicemi a Kyjovem

Petr Novák se narodil 2. listopadu 1960 na pražské Štvanici Marii Novákové, rozené Svozilové, a Miroslavu Novákovi. Jeho maminka pocházela z jižní Moravy, vystudovala chemii a v průběhu života vystřídala několik pozic v oboru, aby nakonec zakotvila v Energoprojektu jako projektantka jaderných i nejaderných elektráren. Otec byl doktor přírodních věd, hydrolog, který celý svůj profesní život (mimo krátkého učitelského intermezza) zasvětil práci ve Výzkumném ústavu vodohospodářském na Podbabě. Vyrůstal se starším bratrem Janem, jenž vystudoval geologii – Petr je tedy dle svých slov jediný, kdo se vychýlil z rodinného přírodovědného směřování. „My jsme vyrůstali v rodině s takovou tou prvorepublikovou, masarykovskou tradicí. Táta se svojí sestrou byl zanícený sokol, velmi si cenili Masaryka, ale i Beneše (…) Nepřipadalo v úvahu, aby někdo vstupoval do komunistické strany – i za cenu toho, že ten kariérní postup nebude nic moc,“ přibližuje rodinnou atmosféru Petr Novák. I on sám si už od dětství uvědomoval poměry a jistou grotesknost komunistického režimu. „Mě už tehdy fascinovaly nekonečné přenosy stranických sjezdů nebo podobné veselé programy v Československé televizi. A už tehdy mi to připadalo nesmírně tupé, hloupé a bezobsažné, a to mi bylo třeba deset, dvanáct.“

Druhým domovem byl pro Petra moravský Kyjov, odkud pocházela jeho maminka a kde spolu s bratrem trávívali letní prázdniny u prarodičů. Dědeček Rudolf Svozil zemřel, když bylo Petrovi pět let, babička Ludmila Svozilová (roz. Kopečná) měla na Petra výrazný vliv. „Babička byla žena vizionářka, předběhla svou dobu. Už v 60. letech odhadla, že je angličtina jazykem budoucnosti a že se máme učit náboženství, i když nebudeme věřící, že to patří ke všeobecnému vzdělání,“ vzpomíná Petr Novák. Ze „smetánky“ Moravských Budějovic, kde byl její manžel advokátem a místostarostou, se po válce vrátila do Kyjova do mnohem obyčejnějších poměrů. Našla však smysl života v muzice a literatuře a tuto vášeň přenášela i na svá vnoučata. Díky ní Petr začal hrát na klavír a po jejím vzoru si dodnes vede čtenářský deník.

V kulisách moravského Kyjova zastihla bratry Novákovy také invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu roku 1968. „Ráno přiběhla babiččina sestra s očima navrch hlavy, že jsou tady Rusáci.“ Petr dále vzpomíná na tanky projíždějící před kyjovskou nemocnicí a na všudypřítomné trikolóry, které si na klopy kabátů okamžitě připnuli i oba bratři. Podobně intenzivní byl pro Petra také leden 1969 a dění okolo úmrtí Jana Palacha. „Řada dalších věcí z tohoto věku mi z hlavy odplynula, ale tyto klíčové momenty v duši dítěte zůstaly zakódovány už asi do smrti.“

O vztahu k víře a pateru Kohlíčkovi

Významným elementem v Petrově životě je víra, ke které ho přivedla babička Ludmila. Jako druhou, neméně důležitou osobu pro svůj vztah k Bohu uvádí osobnost v katolického kněze Františka Kohlíčka, jednu z obětí politicky motivovaných procesů s duchovními na začátku padesátých let. Ten, po propuštění z vězení v roce 1960, pracoval jako dělník a od pražského jara v pražských Holešovicích, kam Petr s bratrem (a později i s maminkou) pravidelně docházel do kostela. Petr na něj vzpomíná s láskou: „Byl to velký člověk. Vystudoval v Římě, odseděl si deset let v kriminále, dalších osm let pracoval v dělnických profesích. Pak mu tedy milostivě dovolili působit v Praze, ale protože kolem sebe dokázal život opravdu rozpumpovat neuvěřitelným způsobem, tak ho pak přeložili do úplného úhoru na Plzeňsko do Chválenic, ale i tam za ním lidi jezdili, takže si moc nepomohli (…). Byl to člověk neuvěřitelně přísný sám na sebe, ale o to laskavější a otevřenější vůči svému okolí. Jeho víra a kněžská praxe byla absolutně věrohodná a autentická.“ Na svůj osud ale nikdy nelál. „Celé to [jeho uvěznění] od začátku samozřejmě byla konstrukce. Překvapivě jsem z jeho úst nikdy neslyšel nářky nebo projevy nenávisti vůči těm, kteří to způsobili. Ne, že by o tom období svého života nikdy nemluvil, ale nikdy ne se záští nebo nenávistí.“

Pater Kohlíček měl velký vliv nejen přímo v kostelích, ale i na dění v blízkém okolí. Kolem jeho osoby se zformovala katolická mládež, pro niž připravoval všemožné kroužky a aktivity. Do jeho mší si našly cestu moderní, rytmické písně nebo diapozitivy promítané na plátno. „Sjížděli se za ním i lidé z jiných částí Prahy, a to celé paradoxně před očima OV KSČ, který sídlil na Strossmayerově náměstí,“ vzpomíná Petr Novák. V roce 1981 byl kvůli své činnosti Kohlíček přeložen. „Já jsem tehdy ministroval a před mší mi (Kohlíček) dal do ruky papírek a řekl: ‚Až bude končit mše, tak tohle přečti.‘ Tak jsem pak musel přistoupit k ambonu a oznámit, že tu František Kohlíček končí. Ti lidé v kostele tehdy povstali a začali aplaudovat. Byl to projev jednak jistého nesouhlasu a odporu, ale především velké vděčnosti za jeho práci,“ vzpomíná Petr Novák s tím, že se Kohlíček tehdy slzám neubránil.

Eduard Cupák byl mým náhradníkem

Petr se v dětství nenudil. Kromě aktivit kolem kostela byl i skautem a také, jak trochu s hanbou přiznává, několik let členem SSM. Na rozdíl od zbytku rodiny odmalička tíhnul k humanitním oborům, zejména k jazykům, historii a geografii. Povinnou školní docházku zahájil na základní škole na Strossmayerově náměstí, pak na popud babičky Ludmily přešel do jazykové školy Františka Křížka pod Letenské sady. Na gymnázium chodil do Libně, kvůli rekonstrukci se pak přesunul do Kobylis. Vzpomíná, že jak na základní, tak na střední škole měl štěstí na kantory, kteří neváhali nezabarveně vykládat i pro režim nepříjemná témata. „Osvícení kantoři dokázali i v té nepříznivé době mnohé předat,“ dodává Petr Novák.

Významným elementem jeho dětství byla hudba a divadlo. Z hudby jej formovala zejména hra na klavír, které se věnoval od útlého dětství. Pravidelně docházel do dramatického kroužku, který vedla známá divadelní a filmová herečka Jiřina Steimarová. Díky tomu pronikl do malých televizních rolí (například do pohádky O Sněhurce z roku 1972 nebo do Malé mořské víly režiséra Karla Kachyni) a poznal velké osobnosti českého filmu. Zvláště vzpomíná na moment, kdy jako šestnáctiletý mladík na základě přání vyjádřeného v poslední vůli herečky Evy Foustkové (manželky Josefa Kemra) přednášel na jejím pohřbu báseň Vladimíra Holana. Petr Novák s úsměvem vzpomíná na to, že pro případ jeho absence zesnulá uvedla v závěti jako jeho náhradníka herce Eduarda Cupáka. „Měl jsem velikou trému, text před sebou, abych ho nezapomněl. V krematoriu v první řadě vedle pana Kemra seděli lidé jako Radovan Lukavský a Rudolf Hrušínský, první liga Národního divadla. To byly zajímavé a silné momenty v mém životě.“

Tři fízlové a třímetrový kříž

Roku 1980 nastoupil Petr Novák na FAMU, kde počal studovat obor filmové a televizní produkce. Dvouletou přestávku způsobenou myšlenkami na studium teologie vyplnil vojenskou službou u motostřeleckého útvaru v Janovicích nad Úhlavou. Po návratu z vojny však v roce 1987 studium na FAMU dokončil.

Na svá studijní léta Petr vzpomíná rád. „Umělecké školy byly volnější, život byl snesitelnější než na jiných školách (…). Ze studijních důvodů jsme měli možnost vidět desítky, ne-li stovky filmů, často i trezorových, abychom pak věděli, proti čemu vystupovat a jak to nedělat.“ Vzpomíná na řadu kantorů, speciálně pak zmiňuje prof. Františka Dvořáka, který, podle jeho slov, na své přednášky o dějinách umění „i v pátek o půl osmé ráno nalákal plnou posluchárnu“. Ze spolužáků vzpomíná hlavně na celoživotní přátele Pavla Štingla a Lidiji Milojković nebo na „propadnuvšího“ Václava Marhoula.

Se studiem se pojí i jedna dramatická vzpomínka na střet se Státní bezpečností. Při natáčení ročníkové práce jednoho finského studenta bylo třeba natočit záběry třímetrovým křížem obtěžkaného Ježíše procházejícího pražskými ulicemi. „Natáčeli jsme před Národním výborem hlavního města Prahy v pět ráno. Během půl hodiny vystoupili tři soudruzi ze staré škodovky a celý štáb odvedli do Bartolomějské k výslechu. Škoda, že tehdy nebyly mobilní telefony, protože obrázek, jak ti tři fízlové nesou kříž jako předmět doličný, to je téměř nezapomenutelné.“ Petr byl pak kvůli incidentu ještě několikrát na výslechu, hrozícímu vyloučení ze školy se ale nakonec vyhnul, vedení fakulty se za své studenty postavilo. Finského studenta však podle jeho slov vyhostili.

Poststudijní období označuje Petr jako vesměs radostné a klidné. Na den přesně devatenáct let po invazi sovětských vojsk si Petr vzal svou manželku Ludmilu Novákovou, roz. Muroňovou; oddával je kdo jiný než pater František Kohlíček. S manželkou, jež se celoživotně věnuje protetice a ortotice (dle jejích slov se zabývá „náhradou ztracených částí těla“), se přestěhovali do pražského Břevnova, kde spokojeně žijí dodnes.

Co se pracovního života týče, Petr nastoupil do propagačního oddělení Krátkého filmu Praha. „Chtěl jsem se zaměřit na animovaný film, který byl asi nejméně dotčen ideologií a politikou, a to i přesto, že Krátký film Praha tehdy vedl syn tehdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše,“ uvádí Petr Novák. Pracoval zde až do roku 1991. 

V Krátkém filmu Praha prožil také revoluční dění. Díky sídlu v Jilské ulici nedaleko Václavského náměstí měl zásadní listopadové dění jako na dlani. Na demonstraci 17. listopadu ještě chyběl (nechtěl se účastnit demonstrace, kterou spolupořádal SSM), od toho dne však nevynechal jedinou zásadní akci. Speciální význam měla pro Petra oslava svatořečení Anežky České v sobotu 25. listopadu. „Vzpomínám, jak kardinál Tomášek, který mě kdysi biřmoval, ve svých devadesáti letech hřímal, že církev je na straně národa. Aplaudovala mu celá katedrála – to jsou nezapomenutelné věci.“

Z odtajněných archivů Státní bezpečnosti se Petr Novák po převratu dozvěděl, že některé jeho aktivity neunikly policejní pozornosti. „V Pardubicích mi k místnímu studiu předložili svazek tzv. zájmové [prověřované] osoby s krycím jménem Mák. Bylo tam 17 stran keců, ze kterých jsem dešifroval dvě základní informace: zaprvé, že na FAMU byl jeden z pedagogů filmové a televizní fakulty donašeč. Působil na nás vždycky mírně protirežimně. Přečetl jsem si tam takové skvosty, jako že jsem kritizoval Československo jako zemi, ze které se nedá svobodně vycestovat, nebo že jsem se zajímal o cenu Erasma Rotterdamského pro Václava Havla (…). Druhá část svazku se týkala katolické mládeže. Pater Kohlíček mě jednou poslal se zásilkou (snad růženců nebo kancionálů) do Arcibiskupského paláce ke kardinálu Tomáškovi. On mě vlídně přijal ve své pracovně, ale zarazilo mě, že nevypnul naplno hrající tranzistorové rádio. Odposlechy paláce mně tehdy, mladému a naivnímu, nedošly… Tato návštěva byla zaznamenána a identifikována jako návštěva spojky katolické mládeže s Arcibiskupstvím pražským,“ vypráví Petr Novák s tím, že se alespoň nedozvěděl nic negativního ze svého blízkého okolí a rodiny. Za disidenta se ale nikdy nepovažoval.

Nástup do „kachlíkárny“

V roce 1991 se Petr Novák octl na rozcestí. Potřeboval dělat práci, která by uživila jeho rozrůstající se rodinu, zároveň však chtěl dělat něco, co by mu dávalo smysl. Shodou náhod se dozvěděl o nově skládajícím se týmu na Federálním ministerstvu vnitra věnujícímu se problematice uprchlictví, kam se, i přes své předchozí rozdílné profesní zaměření, dostal. S tímto krokem byly spojeny mnohé paradoxy. Petr přišel na transformující se úřad, kde stále působila řada předrevolučních zaměstnanců. Kvůli svému pracovnímu zařazení (a kvůli přežívajícímu předrevolučnímu označení policejních sil) se dokonce na chvíli sám stal příslušníkem Sboru národní bezpečnosti. Vzhledem ke zcivilnění oblasti migrace a uprchlictví po roce 1993 však Petr uvádí, že to dotáhl pouze na poručíka.

Vzhledem k tomu, že uprchlická agenda v komunistickém Československu téměř neexistovala, bylo třeba téměř vše od začátku vybudovat. „Tehdy nebylo vůbec nic. Nebyl zákon, nebyly uprchlické tábory, nebyla infrastruktura... Jediné, co bylo, byli první uprchlíci, kteří přicházeli z Rumunska a z Balkánu.“ Této agendy se chopila řada osobností z bývalého disentu – jedni z prvních ministrů vnitra, kterými byli Ján Langoš (ještě na federální úrovni) nebo Jan Ruml, jeho náměstek Martin Fendrych, federální zmocněnkyně pro uprchlíky Michaela Freiová nebo Petrovi dlouholetí kolegové Viktor Parkán a Tomáš Haišman. I ti se však museli přizpůsobit úřednímu fungování. Jak podotýká Petr Novák: „Chtě nechtě museli akceptovat, že je to prostě úřad, který má od dob rakouské monarchie svoje téměř nezničitelné procedury (…). Ani tato generace volnomyšlenkářských disidentů s tímto nezacvičila – a možná je to i dobře.“

Jsou to chvíle, kdy si člověk řekne, že vůbec žádné problémy nemáme

První velká zkouška nového systému přišla záhy. V souvislosti s válkou v bývalé Jugoslávii začalo do Československa (a poté i do samostatné České republiky) proudit větší množství válečných uprchlíků. Největší nápor přinesl rok 1992, konkrétně období okolo začátku blokády Sarajeva. Aby se předešlo přetížení azylového systému, byl pro příchozí vytvořen status dočasného útočiště (přímý předchůdce současné dočasné ochrany). Na základě tohoto statusu přišlo do Československa a ČR několik tisíc lidí z válčících zón, nejprve z Chorvatska a Bosny, později také z Kosova. „Tehdy nám to připadalo jako velké množství lidí. Porovnám-li to se současností, pohybujeme se dnes o řád výše,“ srovnává tehdejší realitu s dneškem Petr Novák. Jako zástupce Ministerstva vnitra se také účastnil evakuačních letů, které na podzim roku 1992 pro sarajevské matky s dětmi zorganizovala naše vláda. Jak podotýká, šlo o nesmírně stresující zážitek. „Poprvé, kdy jsme přistávali ve Splitu, jsme měli pouze hodinu vyhrazeného času na nástup a na odlet. V tu dobu tam ten konvoj ze Sarajeva ještě nedorazil. Nevěděli jsme přesně, co se stane, když za hodinu budeme muset odletět a ti lidé tam ještě nebudou. Naštěstí se to nakonec propojilo.“

Dalším, pro úspěšné přijetí nezbytným krokem bylo zakládání přijímacích humanitárních středisek. Těch vzniklo celkem 28, o jejich založení jezdil Petr Novák s kolegy vyjednávat napříč republikou. Jak zmiňuje, tehdejší kladné společenské nastavení vůči vyhnaným osobám jeho práci v mnohém zjednodušovalo; sympatie místních se projevovaly i přímo v humanitárních střediscích. „Středisko bylo napojeno na místní poměry, sousedskou pomoc, někde jsme zaznamenali i aktivity muzikantů nebo divadelníků, že přijeli do těch středisek něco předvést (…). Drobnosti, které nám připadají úplně banální, ale pro lidi v jejich situaci to byl velký zážitek a vytržení z té skoro beznaděje nebo jednotvárnosti.“ V tomto směru zmiňuje také významnou roli nevládních organizací (například ADRA, Charita nebo Člověk v tísni) a svého dlouholetého kolegy a nadřízeného Tomáše Haišmana, kterému se plodnou spolupráci s nevládním sektorem podařilo nastartovat. S obdobnou chutí a vůlí pomoci se pak při své práci setkal ještě několikrát – kupříkladu při hledání bytů za účelem přesídlení třiceti barmských uprchlických rodin, z nichž, jak rád zmiňuje, se naprosté většině podařilo v ČR úspěšně integrovat. Nejčerstvější (a asi nejsilnější) projev solidarity pak v jeho očích přinesl začátek krize ukrajinské.

Nic horšího už nás v našich profesních životech nečeká…

Po konci války v bývalé Jugoslávii Petr Novák (dlouhé roky z pozice zástupce ředitele odboru) na Ministerstvu vnitra prožil ještě mnohé. Podílel se na repatriaci navracejících se ex-jugoslávských uprchlíků a na projektech na rekonstrukci válkou zdevastované země, při kterých, jak s úsměvem vzpomíná, musel někdy přímo přiložit ruku k dílu. Dění ve světě však v následujících letech vyhánělo z domovů další a další uprchlíky – jmenovitě z Kosova, Čečenska, Blízkého východu a naposledy také z Ukrajiny. „Vyžrali jsme si a prožili jsme mnohou krizi, od té jugoslávské po čečenskou, ale věru nás nenapadlo (a Tomáš Haišman se toho nedožil), že to nejhorší nás teprve čeká v roce 2022 vinou kremelského zločince Vladimira Vladimiroviče,“ konstatuje Petr Novák.

A opravdu – počet příchozích z Ukrajiny, kteří přišli od února 2022 do ČR hledat dočasnou ochranu, je se všemi předchozími vlnami nesrovnatelný. Petr vzpomíná na největší nápor v prvních měsících, kdy se, jeho slovy „(z ministerstva) do terénu vydal každý, kdo měl ruce a nohy.“ Petr několik týdnů pomáhal v registračním středisku v Kongresovém centru na Pankráci. „Byl to paradox také v tom, že ten dům byl stavěn jako sjezdový palác a dneska tam sedí uprchlíci, které vyhnal vlastně komunistický režim ruský,“ popisuje své pocity z té doby s tím, že je zároveň nesmírně hrdý na to, jak tento úvodní nápor Češi zvládli zpracovat. 

Za posledních téměř třicet pět let, ve kterých se kromě nucené migrace věnoval také integraci cizinců nebo přesidlování českých krajanů, Petr Novák na Ministerstvu vnitra zažil mnohé. Nyní, rok před nástupem do starobního důchodu, přiznává, že se podoba migrace sice s časem proměnila, jedna věc je však podle něj jasná. „Je naivní představa, že nějaká politická strana nebo nějaký osvícený politik rozhodne, že migrace zmizí z povrchu zemského. Přesunování lidí z místa A do místa B bylo, je a bude. Jediné, co je důležité, udělat těmto pohybům nějaká rozumná pravidla hry, rámec zákona i asistence lidí okolo.“

Kromě svého zaměstnání Petr Novák žije rodinou a cestováním, zůstala mu také láska k hudbě, filmu a divadlu. A láskyplné a přátelské vztahy v rodině a s okolním světem pokládá za to vůbec nejcennější, co může život přinést.