Eliška Kopřivová

* 1928

  • „Tatínek se bránil, jak to tady scelovali (komunistická moc – pozn. ed.). A jak chtěli, aby tu byla jen jedna strana, tak vše ostatní likvidovali. Každý rok stačili vyměnit i pole, když si je ještě pořád někteří drželi pro sebe. Tatínek měl zkušenost z cesty po Rusku, a tak se tomu bránil, protože tam viděl tu bídu lidí, viděl, jak na tom v Rusku lidé byli. Takovou chudobu už nikde jinde nezažil jako tam. Bránil se tedy tomu a byl jednou nohou v kriminále. Tatínek i s dalšími lidmi diskutoval u piva. Ale to opravdu tehdy byla jen jedna strana, člověk nemohl vůbec nic říct. Překročit něco nebylo možné. Prostě bylo něco nařízené a hotovo. Nic člověk nemohl řešit podle svého. Jen co bylo nařízené.“

  • „Dali ho (manžela – pozn. ed.) k důlní lokomotivě. Byli tam samí vězni, tak to tam nebylo vůbec upravené. Ze stěn trčely kameny s ostrými hroty třeba přímo až na lokomotivu. V jednu chvíli se manžel z lokomotivy naklonil, někdo po něm něco chtěl, a v ten moment ho jeden z těch hrotů zachytil. Lokomotiva jela dál a manžel se napíchnutý na tom hrotu točil. Jakmile lokomotiva zastavila, spadl na zem. Já jsem si u něj vždycky odpočinula. Táhl mě jeho úsměv a jeho povzbuzení. Sebe nepokládal za důležitého, pro druhé dělal, co mohl. Byla jsem z toho až překvapená, že je ještě někdo, komu člověk může říkat, co si opravdu myslí. Protože v padesátých letech se hlídalo i to, co kdo říká. My jsme (v nemocnici při kontaktu s pacienty – pozn. ed.) měli nařízeno, že nebudeme nic vykládat, jak jsme, co jsme.“

  • „To mi začíná trochu vadit (současná politická situace se silnějším vlivem komunistů – pozn. ed.), i když si říkám, že já už nic nezmůžu, já už jsem jen takto, abych dožila. Ale vadí mi to, že se to kamsi vrací. Přece to není možné! Už je čas, aby člověk přemýšlel, co se všechno vydrželo. Najednou se tu objevuje nějaké jiné myšlení. Jako by bylo jiné myšlení těch lidí. Čím to je? Že se lidé mají moc dobře, po všech stránkách. Říct si můžou všelicos, co jsme si my tehdy vůbec nedovolili. Je to z přemíry... Já nevím čeho.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Nové Město na Moravě, 27.07.2018

    (audio)
    délka: 02:27:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Prožít život se vším, co přináší

Eliška Kopřivová, Nemocnice Nové Město na Moravě
Eliška Kopřivová, Nemocnice Nové Město na Moravě
zdroj: archiv pamětníka

Eliška Kopřivová, rozená Malá, se narodila 23. října 1928 v Horní Bobrové na Vysočině. Vyrůstala spolu se třemi sourozenci v rodině drobného rolníka. Jejím rodičům v době kolektivizace komunistický režim sebral polnosti. Otci vyhrožovali vězením v případě, že se nepodvolí. Sestru Marii zase coby učitelku mateřské školy pro její křesťanské postoje neustále přemisťovali. Dopady totalitní komunistické moci na životy lidí v někdejším Československu viděla Eliška i díky setkání s manželem, který byl politickým vězněm 50. let. Po těžkém úrazu v dolech v Jáchymově kvůli nedostatečným bezpečnostním opatřením zůstal až do konce svého života upoután na invalidní vozík. Pamětnice žije v Novém Městě na Moravě a příběhy, které se svými blízkými prožila, se rozhodla vyprávět v reakci na nedávné jmenování první polistopadové vlády s podporou komunistů.