Ing. Petr Weber

* 1942

  • „Rok před maturitou v mých šestnácti letech zemřela matka, sestra už zemřela dříve na ledvinový problém. Rok poté zemřel otec. Takže já jsem 1. září 1959 pohřbil otce. Bylo mi sedmnáct let. Zlikvidoval jsem dům, respektive to bydlení, které jsme na té vesnici měli, a se dvěma kufry jsem odjel studovat do Prahy na internát. Abych to upřesnil, já jsem odmaturoval a prázdniny jsem ještě strávil s otcem, a on náhle zemřel. Takže jsem zůstal znovu úplným sirotkem, dá se říct.“

  • „Když jsem přišel do té Moskvy, měl jsem pocit takové trochu degradace. Já jsem totiž přišel z fakulty, která byla považována za exkluzivní, jakoby vědeckého směru, jaderná fyzika, a tam jsme přišli do školy, která byla vyloženě technicky zaměřená. Tedy pro inženýry. Tedy lidi, kteří budou umět projektovat, spočítat, co je třeba, a tak podobně. To se mi zdálo trošku na nižší úrovni. Ale na druhou stranu se tam dbalo na řemeslné znalosti. Myslím ale řemeslné znalosti z vysokoškolského hlediska. Počítali jsme spoustu příkladů, dělali jsme spoustu cvičení, výkresů. Takže z tohoto hlediska průprava nebyla špatná. A také – byla to cizina. Bylo to něco jiného. Nebylo to zcela běžné jako dnes. Těch, kdo studovali v cizině, těch mnoho nebylo.“

  • „Vím, že to byla skupina též židovských uprchlíků, kteří šli dál a chtěli se dostat na Balkán a do Rumunska. Odtud pak do Palestiny. Šli přes Slovensko v době, kdy už na Slovensku byli Židé též koncentrováni. Bylo to už po Slovenském povstání a po tom prvotním období hájení. Nebyli ale ještě většinou deportováni na východ. Řada jich zůstávala. V Liptovském Mikuláši, kde byla jedna taková koncentrační oblast, nemyslím tím koncentrační tábor, tak tam oni nalezli u svých vrstevníků pomoc a úkryt, než pokračovali dál. Oni usoudili, že to děcko by to nevydrželo. Raději ho tedy nechali na místě a pokračovali beze mě. Shodou okolností v té rodině, kde mě zanechali, chlapec z té rodiny, Žid, měl přítelkyni, křesťanku, která do té rodiny docházela a tam mě spatřila. Zřejmě jsem jí padl do oka nebo se nade mnou slitovala, nevím. Prostě mě vzala k sobě do své rodiny, ke své matce a otci. A to byla rodina Weberů, která tehdy žila na Slovensku, a ujali se mě. Za války mě vydávali za synovce z Prahy, aby skryli můj původ, mou identitu.“

  • „Rodiče byli polští občané židovského původu, žili ve městečku Bochnia. Žili tam za války, kdy bylo Polsko obsazeno, a stali se součástí říšského prostoru. V tom městě byl zřízen malý koncentrační tábor, ghetto, kde byli Židé internováni, včetně mých rodičů, včetně celé rodiny, která byla, jak je zvykem u židovské populace, velmi rozsáhlá. Oni se snažili spolu s celou rodinou dostat z ghetta ven. Při té příležitosti vzali mě, tehdy dvouleté děcko, s sebou. Ovšem ten útěk se nezdařil. Nemám k tomu přesné informace, zlomkových informací se mi dostalo až v průběhu let. Pravděpodobně je ale ten člověk, který měl rodiče převádět, sám usmrtil, nechal v lese a mě jako děcko nechal v opuštěné chatě. Tam mě potom našli další uprchlíci, kteří šli dál a snažili se proniknout z Polska na Slovensko. S nimi jsem se pak dostal na Slovensko a příběh pak pokračuje dál.“

  • „Byl jsem členem komunistické strany od roku 1966 či 1967. Poté, co jsem se vrátil do Československa.“ – „Co vás vedlo k tomu, že jste vstoupil do strany?“ – „Bylo mi to nabídnuto. Pro mladého člověka to byla nabídka, která se neodmítá, pokud nemá opravdu jiné, velmi silné kořeny. A to já jsem neměl. Považoval jsem to svým způsobem za vyznamenání. Jako mladický, nerozvážný hoch jsem se naivně domníval, že můžu zlepšit svět. Že svým chytrým, geniálním mozkem něčemu přispěji, ale to jsem se hodně mýlil. Takže jsem byl členem KSČ ve fabrice, a dokonce jsem byl předsedou stranické organizace v té naší úzké oblasti. Pak přišel rok 1968, 1969. V roce 1968 jsem byl jedním z iniciátorů toho, aby se neplatily stranické příspěvky, dokud Rusové neodejdou, a pak mi to bylo samozřejmě spočítáno. Dostal jsem vyhazov ze Škodovky a dlouhou dobu jsem nemohl sehnat vůbec žádné zaměstnání. Mám dokonce úřední dokumenty, kde potvrzují, že jsem nezaměstnaný, což tehdy byla naprostá rarita, protože v Československu nezaměstnaní neexistovali.“

  • „Ty obce byly degradovány. Degradace procházela v několika vlnách. Ta první a zásadní byla samozřejmě válka. Holokaust. Vrátily se zlomky lidí, a ještě k tomu místně promíchané. Takže ti, co jsou dnes v Praze, přišli většinou z východu, ze Slovenska, po válce. Druhá rána přišla po vzniku Státu Izrael v roce 1948 a první vlně emigrace do Státu Izrael. Další mezník byl rok 1956 a maďarské události. Znovu nastal strach, co tady bude, a opět snaha odjet do zahraničí, legálně i ilegálně. Rok 1968 – opět. Takže všechny tyto prvky a časové souběhy způsobily, že obce ztrácely členy a zázemí a chřadly a upadaly. Hlavně upadaly majetkově. Staly se státem uznávanou církví, takže měly to, co jim stát laskavě dal. Stát samozřejmě platil duchovní, stát platil základní náboženské potřeby, řekněme u Židů macesy, víno, udržoval, co zbylo ze synagog, a to bylo všechno. Nějaké židovské vzdělávání dětí neexistovalo. Výchova duchovních tady nebyla. Pár vyvolených mohlo jít studovat do zahraničních rabínských seminářů v Maďarsku, ale tady v ČSSR nic takového neexistovalo. Zdálo se tedy, že obce zaniknou postupně úplně. Obrat nastal v roce 1990, kdy se objevily nové možnosti, a z těch zbytků začala vzkvétat židovská identita a život v Československu, později už tedy v České republice.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 26.10.2017

    (audio)
    délka: 01:23:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Zachování vzpomínek 20 pamětníků Jihomoravského kraje
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Za to, že jsem neztratil židovskou identitu, vděčím svým adoptivním rodičům

1944
1944
zdroj: archiv Pamětníka

Petr Weber se narodil jako Jehuda Preiss 1. března 1942 v obci Bochnia nedaleko Krakova, kde v té době byli jeho židovští rodiče Lola a Aaron Preissovi internováni v ghettu. V jeho dvou letech rodiče zahynuli pravděpodobně při útěku z ghetta a malý Jehuda přežil v opuštěné chatě, kde ho našli další uprchlíci, mezi nimiž byl i jeho strýc. Na Slovensku ho zanechal v Liptovském Mikuláši u židovské rodiny, aby ho uchránil před dalšími strastmi při nebezpečné cestě do Palestiny. Pamětníka se zde ujala česká katolická rodina Marie a Josefa Weberových, která do konce války kryla jeho identitu a poté ho adoptovala. Dostal jméno Petr Weber. Weberovi se po válce přestěhovali zpět do své domoviny, kde otec dostal místo v plzeňské Škodovce. Rodina se přestěhovala do Chalup u Merklína, kde díky své adoptivní rodině prožil krásné dětství. Weberovi udržovali kvůli pamětníkovi kontakt s plzeňskou Židovskou obcí a ve třinácti letech podstoupil židovský obřad bar micva. V roce 1958 zemřela jeho adoptivní matka a po maturitě v roce 1959 Petr Weber pohřbil otce. Nový život začal v Praze, kam byl v roce 1959 přijat na Fakultu technické a jaderné fyziky ČVUT. Po dvou letech dostal stipendium na Institutu jaderné energetiky v Moskvě, kde v roce 1965 absolvoval. Po návratu vstoupil do KSČ a dostal místo ve Škodovce jako výzkumný pracovník v závodě na výrobu součástek pro atomové elektrárny. V roce 1966 se poprvé setkal v Izraeli se sourozenci své biologické matky. Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 nabádal kolegy, aby neplatili stranické příspěvky, dokud okupační vojska neopustí republiku, při čistkách pak přišel o místo a byl rok bez práce. Chvíli pracoval jako řidič a poté díky protekci dostal místo programátora v Hodoníně, kde zůstal až do důchodu. V roce 1976 se oženil s Věrou, rozenou Baderovou, též židovského původu. Po roce 1990 se aktivně zapojil do činnosti Židovské obce v Brně a nějakou dobu také působil jako její předseda.