„Nejdřív šel otec. Sestra měla jít na práci do Ruska – no tak šla do armády.“ „Takže pro ni to byla vlastně záchrana před tím, aby musela jít na práci.“ „No. Tak ona šla do armády a tatínek přijel na dovolenou, tak vzal mě.“ „Protože sestra už byla...“ „Byla pryč. Ale maminka říkala, že tam nezůstane, že tam nechce sama být, tak potom tatínkovi se hodilo auto, nákladní. Poslal pro ni, vzala jenom ty nejnutnější věci, jinak tam všechno nechala. Ty nejnutnější věci si svázala s sebou a přijeli s bráchou.“ „Vy jste se tam nakonec všichni shledali.“ „My jsme potom byli pohromadě: maminka, tatínek – tatínek byl na pekárně – a my jsme teda vařili. Brácha, ten dělal důstojníka takovýho... boty čistil, byl mladistvej. Ještě o dva roky mladší jak já.“
"Když Němci vraždili Židy, to byla katastrofa. Strýc je vozil na popraviště. Celý týden potom nemohl vzít do úst, po tom, co viděl. Vykopali jámy, vysvlékli je do naha, a postříleli je. A ti Židi tak prosili, aby jim někdo pomohl… Bylo mezi nimi i hodně hodných lidí. Všechny obchody, které byly v Lucku, patřily Židům. I my jsme bydleli u Židů, to byli taky hodní lidé. Ale zahynuli, všichni zahynuli. Asi patnáct kilometrů od nás bylo pole, tam je odváželi a popravovali. My jsme o tom věděli."
"To víte, bylo to hrozné. My jsme byli sedm kilometrů za frontou. Vždycky, když se postupovalo, tak jsme museli všechno balit a zase jet. Takhle to bylo, pořád se postupovalo."
"Všechno jsme vařili. Hodně bylo skopové, ale to jim moc nechutnalo. Někdy tatínek sehnal i prase, tak potom bylo vepřo knedlo zelo. Většinou ale bylo skopové, a to moc nechutnalo. Ale jíst se to prostě muselo."
Anastázie Barteisová byla volyňská Češka. Narodila se 4. srpna 1927 do rodiny Kozákových v české vesnici Lipiny (Nové Teremno) na Volyni. Vyrůstala v mnohonárodnostním Lucku. Kozákovi přišli za Sovětů o rodinný mlýn, za nacistů se stali svědky vyvraždění lucké židovské komunity. V roce 1944 narukovala celá rodina do 1. československého armádního sboru. Teprve šestnáctiletou Anastázi přiřadili spolu s maminkou k důstojnické kuchyni. Pohybovala se tak v armádním týlu, asi sedm kilometrů za frontou, a pomáhala vařit pro víc než sto důstojníků. Prošla Karpatsko-dukelskou operací a v květnu 1945 dorazila s armádou do osvobozené Prahy. Do své demobilizace sloužila rodina v Žatci, poté jim byl přidělen mlýn po odsouvaných Němcích v Bohumilicích na Znojemsku. Ten však v roce 1952 museli odevzdat JZD, zároveň byli vyšetřováni a vězněni. Anastázie strávila ve vazbě měsíc, její otec a bratr čtyři a půl měsíce. Anastázie Barteisová vychovala tři děti a od roku 1970 žila ve Znojmě. Zemřela v roce 2022.
