Vladislav Najbrt

* 1936

  • „V době, kdy sem přijely 21. srpna tanky a přiletěla sem ta letadla, byli jsme na cestě do Lipska, kde bylo sídlo projektového ústavu a kde jsme měli mít jednání. Tam se najednou začali hemžit lidé z Československa a řekli nám, že byla republika přepadená. Já jsem tam byl se dvěma oficíry, kteří byli sice v civilu, ale byli to plukovník a podplukovník. Začaly se tam tříbit názory. Naši plukovníci se vyděsili, že doma nastala těžká situace, začali mít obavu a chtěli rychle domů. Jenže tam přišli zástupci komunistické strany toho projektového ústavu z NDR a začali nás přesvědčovat ve stejném smyslu, jako byla politika Varšavské smlouvy a RVHP řízená z Moskvy. Říkali, že u nás je pomýlenost. Ten podplukovník Růžička začal říkat, že umím psát písmo a že seženeme bílou barvu a natřeme, že u nás žádná kontrarevoluce není a že je to všechno omyl.“

  • „To byl otřes, křižovatka jako hrom. Německy jsem uměl jen trochu, chodil jsem do kurzu, něco jsem slyšel od tatínka, který mluvil plynně. Čekal jsem, co bude, maminka taky vyčkávala, co bude, ale nebyla žádná nervozita, nic. Spíš jsem předpokládal, že mi to studium nepovolí, když ta kádrovačka nechtěla. Ale nakonec jsem v ten den, kdy mi zemřel otec, odjížděl do Lipska. Měl jsem totiž strach, aby mě ti kádrováci na ministerstvu nesrazili, jako to udělali s tím studiem před tím, kdy mi zakázali studovat vyšší stupně. Chtěl jsem studovat UMPRUM, ale mohl jsem jen na kurzy kreslení a víc nešlo. Tak jsem nevěděl, co si můžu dovolit, a co ne. Rodina pro mě byla na prvním místě, ale maminka mi řekla, abych si s pohřbem nedělal starost. Tělo je už jen fyzikální záležitost, duch už je v nebi a nemusím si z toho dělat těžkou hlavu. Ujišťovala mě, že o pohřeb se postarají starší bratři a nemusím mít ani žádné výčitky a že mám odjet. A tak jsem na Masarykově nádraží sedl do vlaku směr Lipsko.“

  • „Začali mi klást otázku: 'Buď tady zůstaneš a budeš tady ředitelem, protože jsi odborník, ale musíš vstoupit do partaje.' Já jsem to ale všechno odmítal a měl jsem dost nepříjemné rozhovory. Byl jsem vyslýchán, hledali, jestli nemám kontakty s disidenty, ale já jsem je ani neznal. Četli mi dlouhé seznamy jmen, ale já jsem je nikdy neslyšel a nepřišel s nimi do styku. Jednou v létě jsem byl dokonce patnáct hodin držený a rodina o tom nevěděla. Většinou se to dělalo v létě, když byli lidi na dovolených. Patnáct hodin jsem byl v Ruzyni. Mým autem mě tam zavezli do dvora a já jsem pak půl roku měl strach mluvit o něčem ve svém vlastním autě. To tedy bylo takové poslední memento a pak jsem si řekl, že tohle nechci. Měl jsem taky obavu, aby se to nepřeneslo na manželku.“

  • „Volali mi kolegové z tiskárny Svoboda, kde byla soustředěna stará originální písmoliječská písma. Šlo o soubory dvoumilimetrového písma až po velké titulkové řezy. Byly tam historické skvosty, zděděné a zachovalé ještě ze západních písmolijen. Tak mi volali, abych to odvezl a schoval do nějaké stodoly, aby se to nemuselo dát do sběrny barevného kovu. Když se rušily knihtiskárny, měli jsme povinnost odvážet barevný kov – písma byly ze slitin. Měli jsme to odevzdat a kontrolovala se akorát čísla tun, metráků odevzdaného kovu. Já jsem na to říkal, že se přece nedám zavřít. Přesvědčovali mě, že mě ochrání, že vrátný mě nezapíše a odvezu to. Vysvětloval jsem jim, že nekradu, že jsem křesťan a z principu nekradu. Maminka by mě za to vydědila. A tak jsem tyto unikátní věci nemohl zachránit. A to ani později, v době digitalizace. Znali moje zaměření na historii tisku a nabízeli mi stroje, které se vyřazovaly do šrotu.“

  • „On dokonce přišel jeden z těch kontrášů. Měli nacvičeno, aby na to šli přes zájmové věci, jako byl například fotbalový tým naší tiskárny. Tak za mnou přišel – nebudu říkat jména, i když si je pamatuji – prostě jeden z nich mi řekl, že mě potřebuje dostat do tepláků. Byl ožralý, samozřejmě. Oni se vždycky zúčastňovali různých setkání a oslav v podnicích a byli zvyklí trošku nasávat. Řekl mi, abych ho odvezl domů, měl jsem tam auto. Po cestě mi v té opilosti řekl, že mě potřebuje dostat do šatlavy, aby povýšil a stal se plukovníkem a měl zásluhy a mohl jít do předčasné penze. Protože to byla pro něj šance mít penzi a ještě tak zvané frčkovné za šarži plukovníka. Za to se dostávalo víc peněz. To tedy bylo všechno strašně primitivní a zlé.“

  • „Říkal mi, že v Lipsku východní Němci stále udržují tradici knihtisku a nejen toho, ale celkově se drží tiskařských tradic. V Lipsku byla mistrovská škola. Na jeho popud jsem tam tedy napsal žádost. Že jsem sazeč - návrhář a dělám plakáty a že bych si chtěl rozšířit kvalifikaci. Musel jsem kopii poslat na kádrové oddělení, tam mě personální referentka přesvědčovala, že je to zbytečné a že tady máme svoji školu a že když už ji večerně dělám, tak co bych jezdil někam do Lipska a že to nepotřebuji. Prostě nechtěla mít zase nějaký případ, nějaký problém, který by musela řešit. Tak jsem napsal na ministerstvo školství. A zrovna v době, kdy mi umíral tatínek v nemocnici po těžkém pracovním úraze, jsem dostal dopis, že mi schvalují a povolují studium v NDR v inženýrské škole, polygrafii v Lipsku.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha Eye Direct, 03.10.2017

    (audio)
    délka: 01:55:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu
  • 2

    Praha Eye Direct, 19.10.2017

    (audio)
    délka: 02:00:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jak si jednou sáhneš do tiskařské černě, už ji neumyješ

Vladislav Najbrt, 2017
Vladislav Najbrt, 2017
zdroj: ED

Vladislav Najbrt se narodil 10. srpna 1936 v Kolíně jako čtvrtý syn do rodiny truhláře. Válku prožil v Kolíně, byl svědkem bombardování města i příchodu ruských vojáků. Po únoru 1948 komunisté sebrali jeho otci truhlářství a on jakožto syn kapitalisty nemohl studovat. Přijali ho do učení na sazeče v kolínské tiskárně, kde poznal několik tiskařských technik a začal zde více kreslit a rýt. Učení na sazeče dokončil v roce 1954 v odborném učilišti polygrafickém v Liberci. Poté pracoval ve Středočeské tiskárně v Praze, kde mu doporučili, aby šel studovat na polygrafickou Gutenbergskou školu knihtisku do Lipska, kterou absolvoval v roce 1962 s inženýrským titulem. V roce 1963 se mu podařilo vycestovat na exkurzi do tiskáren v Londýně, kde se seznámil s nejmodernějšími technologiemi. Pracoval v Polygrafii a poté v nakladatelství Naše vojsko, kde projektoval moderní tiskárnu. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy čelil v nakladatelství nátlakům ze strany komunistů i StB. Za normalizace byl grafikem na volné noze a poté v nakladatelství Academia. V 90. letech obnovil vydávání odborného časopisu Typografia, jehož byl šéfredaktorem až do jeho pozastavení v roce 2015. S manželkou Věrou, povoláním učitelkou, má syny Aleše a Marka, kteří se etablovali v uměleckých profesích.