Miriam Abeles

* 1932

  • „Mě nezajímalo, jestli jsem sionistka, nebo ne. Chtěla jsem jet tam, kam půjde můj přítel, mě nezajímal sionismus. Já jsem věděla, že jsem zase Židovka a že musím jít se svými lidmi. Když se jelo do Izraele, tak jsem byla nadšená, že jedu také. Tak jsem se dostala sem. Mě nelákal idealismus, jen to, že jsem věděla, že chci žít mezi Židy.“

  • „Matka to nesla velmi těžce a rozhodla se, že mě nechá v jednom ústavu. Byla to polepšovna, kam mě vzaly sestřičky, Služebnice Svatého Ducha. Maminka mi řekla, že se nikdy nerozloučíme, a když mě vzaly do kláštera, byla jsem sedm dní v klášteře ve Štiavniku, maminka mi slíbila, že mě přijde navštívit, cokoli se stane. Přijela mě navštívit do kláštera, kde jsem sedm dní proplakala, nejedla jsem, nechtěla jsem nic, jen jsem pila trochu vody, to mě nutily. Jeptišky byly velmi pozorné a byly na mě velmi hodné.“

  • „Samozřejmě to mělo následky. Přišlo asi šest nebo sedm mužů, nebyli to gardisti, ale Němci, kteří mě přišli zatknout. Jedna z jeptišek viděla, že přicházejí, viděla je vejít na dvůr, chytila mě a schovala pod svůj hábit, ukryla mě a držela mi ústa. Já jsem pochopila, co se děje, ale nevěděla jsem přesně, proč to dělá – proč by mě měli chytat, vždyť jsem na dobrém místě? Tehdy mě schovaly. Uvázaly mě nad studní tak, že jsem viděla vodu pod sebou a svůj odraz v ní. (To vás schovávaly ve studni?) Schovávaly mě ve studni tak, že mě uvázaly nad studní, a tam jsem byla, nevím, jak dlouho, možná jen jeden den, možná víc. Nepamatuji si to, strašně jsem se bála.“

  • „Teta hledala způsob, jak by se mě mohla zbavit. Dozvěděla se, že existují hnutí, která berou děti do Izraele. Jedno z hnutí byl Ha-šomer ha-cair, byl i Makabi ha-cair, další byli i Mizrachi, kteří byli nábožní. Teta se starala o to, abych šla s tím transportem, který pojede jako první. Já jsem řekla: ‚Dobře.‘ Teta se mě ptala, jestli chci jet na letní tábor: ‚Samozřejmě že chci jet na letní tábor.‘ Chtěla jsem jen pryč odtamtud. Bylo to tam dost těžké, ačkoli jsem byla velmi často s bratrancem. Ten mi říkal: ‚Drž ústa, dokud tu můžeš být, jsme tu, potom půjdeme spolu do Izraele.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Haifa, Izrael, 09.11.2016

    (audio)
    délka: 01:15:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zjistila jsem, že jsem opět Židovka a chci žít mezi Židy

Miriam  Abeles
Miriam Abeles
zdroj: Jitka Radkovičová

Miriam Abeles, rozená Rothová, se narodila 21. července 1932 v Levoči do židovské rodiny. Rodiče provozovali obchod a pamětnice vyrůstala jako jediné dítě. Otec zemřel v roce 1939. Matka nechala dceru pokřtít a z obavy před deportací ji ukryla v klášteře ve Spišském Štiavniku, odkud se později dostala do církevního nápravného ústavu v Bytčici u Žiliny. Matka dobrovolně nastoupila do transportu do Osvětimi a zahynula. Miriam Abeles zůstala do konce války v církevním zařízení, po osvobození se jí ujala sestřenice a žila i u dalších vzdálených příbuzných na Slovensku. Díky příbuzným se dostala do kontaktu se sionistickým hnutím, zúčastnila se letních táborů Makabi ha-cair a přestěhovala se do domova pro židovské sirotky v Bratislavě. Spolu s dalšími mladými sionisty se připravovala na cestu do Izraele, kam odjela v roce 1949 spolu se svým budoucím manželem Chananem Abelesem, který byl vedoucím skupiny mladých imigrantů do Izraele. Usadili se v kibucu Kfar Makabi, odkud po čase odešli do Haify. Pamětnice s manželem vychovali dvě děti a dnes (2016) žijí v Haifě v domově pro seniory.