Miriam Abeles

„Mě nezajímalo, jestli jsem sionistka, nebo ne. Chtěla jsem jet tam, kam půjde můj přítel, mě nezajímal sionismus. Já jsem věděla, že jsem zase Židovka a že musím jít se svými lidmi. Když se jelo do Izraele, tak jsem byla nadšená, že jedu také. Tak jsem se dostala sem. Mě nelákal idealismus, jen to, že jsem věděla, že chci žít mezi Židy.“

„Matka to nesla velmi těžce a rozhodla se, že mě nechá v jednom ústavu. Byla to polepšovna, kam mě vzaly sestřičky, Služebnice Svatého Ducha. Maminka mi řekla, že se nikdy nerozloučíme, a když mě vzaly do kláštera, byla jsem sedm dní v klášteře ve Štiavniku, maminka mi slíbila, že mě přijde navštívit, cokoli se stane. Přijela mě navštívit do kláštera, kde jsem sedm dní proplakala, nejedla jsem, nechtěla jsem nic, jen jsem pila trochu vody, to mě nutily. Jeptišky byly velmi pozorné a byly na mě velmi hodné.“

„Samozřejmě to mělo následky. Přišlo asi šest nebo sedm mužů, nebyli to gardisti, ale Němci, kteří mě přišli zatknout. Jedna z jeptišek viděla, že přicházejí, viděla je vejít na dvůr, chytila mě a schovala pod svůj hábit, ukryla mě a držela mi ústa. Já jsem pochopila, co se děje, ale nevěděla jsem přesně, proč to dělá – proč by mě měli chytat, vždyť jsem na dobrém místě? Tehdy mě schovaly. Uvázaly mě nad studní tak, že jsem viděla vodu pod sebou a svůj odraz v ní. (To vás schovávaly ve studni?) Schovávaly mě ve studni tak, že mě uvázaly nad studní, a tam jsem byla, nevím, jak dlouho, možná jen jeden den, možná víc. Nepamatuji si to, strašně jsem se bála.“