Jiřina Juláková

* 1935  †︎ 2018

  • „Když se člověk [osobně] nepotká s těmi, kdo veleli [popravám], nebo s Geschkem, který osobně mučil mého otce, nebo s Frankem, který se rozkračoval nad mrtvými parašutisty, cítíte nechuť, ale nenávist ne [KONEC PŘEFORMULOVÁN+NĚCO VYNECHÁNO]. […] Kdybych je potkala, určitě se odvrátím a odejdu. Nepodala bych si s nimi ruku, to určitě ne. Odpuštění je ale strašně obtížná kategorie, je to jedno z vůbec nejtěžších přikázání, které jsme od stvořitele dostali.“

  • „V kasematech ve vyšehradských hradbách měl kryt [lazaret německé armády]. Ze sanatoria vedla ke krytu lávka a po ní proudili pacienti. Někteří chodili o berlích a měli jen jednu nohu, některé nesli na nosítkách a já, v duchu doby, kdy jsme byli zvyklí se Němcům pošklebovat a přát jim co možná to nejhorší, jsem se dívala z okna a posmívala jsem se [jim], jak jim to nejde. Dědeček mi vážně a přísně řekl: ‚To jsou nemocní lidé, Jiřinko. Ti si nezaslouží, aby ses jim posmívala. Jsou to nemocní lidé.‘ Já myslím, že to ve mně zanechalo stopu. [Bylo] vidět, že jsou z jednotek, které nepochybně páchaly zločiny, ale teď jsou zranění a nebozí a zlo v nich se tím možná zlomilo, že teď jsou možná prosti zla. To ovšem nebyla úvaha devítileté holčičky. Jenom jsem se zarazila, že mě dědeček tak přísně napomenul.“

  • „Měli jsme občanskou východu a třídní vykládala, že […] všechen západní odboj byl řízen Canarisovou rozvědkou a že všichni, kdo se účastnili atentátu na Heydricha, byli spolupracovníci Canarisovy rozvědky. To bylo na mě trochu moc. Já jsem si nikdy metodicky neskládala věci do tašky, ale zrovna v tu chvíli jsem to udělala. Pečlivě jsem zasunula tužky do penálu, zazipovala, vstala jsem a šla jsem ze třídy pryč. Jediná věc, která mě doteď mrzí, […] je, že jsem práskla dveřmi, protože to dáma nedělá. Pak z toho byly různé konsekvence, trojky z mravů a tak dále.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, Zbraslav, Eye Direct, 05.11.2014

    (audio)
    délka: 01:36:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nebojte se!

x40 - Snímek z doby, kdy Jiřina Petřková nesměla studovat a musela nastoupit do výrobního procesu
x40 - Snímek z doby, kdy Jiřina Petřková nesměla studovat a musela nastoupit do výrobního procesu
zdroj: archiv pamětnice

Jiřina Juláková se narodila 30. září 1935 v Praze manželům Jiřině a Vladimíru Petřkovým. Od roku 1938 do roku 1943 žila s maminkou u příbuzných jejího otce v Rožnově pod Radhoštěm. Rodiče žili v odloučeném manželství, což jí později zřejmě zachránilo život. Její otec, kaplan v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze, za rodinou na Valašsko vždy o prázdninách dojížděl. Když se chtěla pamětnice svému otci pochlubit vysvědčením z první třídy, jeho příjezdu se již nedočkala. V červnu 1942 byl zatčen a následně v září téhož roku popraven v Praze-Kobylisích za podporu parašutistů, kteří uskutečnili v květnu 1942 atentát na Reinharda Heydricha. Od roku 1943 až do současnosti Jiřina Juláková žila v Praze. Byla vyloučena z gymnázia poté, co na protest proti zkreslenému výkladu atentátu opustila třídu. Nakonec odmaturovala na jiné škole a vystudovala obor fyzika a chemie na Přírodovědecké fakultě UK Praha. Nikdy nelitovala toho, že přišla o otce, i když jí v době dospívání chyběl. Naopak oceňovala jeho účast v odboji stejně jako význam atentátu pro dějiny československého i evropského protinacistického odboje. Na zachování odkazu svého otce spolupracovala s předními odborníky na atentát, jako je Vojtěch Šustek či Jaroslav Čvančara. Jiřina Juláková zemřela v říjnu roku 2018.