Libuše Fajkošová

* 1925

  • „Nejdřív to bylo Polsko, hranice Polska byla na Lučině, a potom to zabrali Němci až po Odru. Jeho otec dostal Volkslistu, jinak by musel opustit statek a rodinu, nevěděli, kam by se měli odstěhovat, tak ji přijal. Na základě toho musel tehdy sedmnáctiletý chlapec odejít a narukovat na vojnu. Příbuzný tatínkův byl lékař a ten mu dal podvakrát mléčnou injekci a vyvolal mu vysoké teploty. Když už se to opakovalo potřetí, německý odvodový lékař řekl: ,Konec, jinak půjdete všichni.‘ Takže manžel musel narukovat, ale to byla zase anabáze, ale tím, že se oddálilo jeho nastoupení, tak nemusel odejít na východní frontu, protože spoluobčané, kteří taky takto dopadli, ti už se nikdy z Ruska nevrátili.“

  • „Z Hukvald přišel předseda národního výboru a říkal: ,Dostali jsme ze Žermanic zprávu, že jsi nepřítel státu, že jsi nebezpečný, ale my ti věříme, protože vidíme, že odvádíš dobrou práci, a správce tě chválí. Byl jsem v Místku a tam hlásil rozhlas – Josef Fajkoš, nejlepší pracovník státního statku, pomáhal výborně splnit žňové podmínky a úspěšně jsme žně ukončili.‘ Takové paradoxy. Jednou tak, podruhé tak.“

  • „Tak jsme neměli nic. A ještě nakonec, psychicky… Třeba ten tajemník a předseda stranický nás jednou v noci probudili, začali bouchat na okna, přes zahrádku se tam dostali – a to jsem slyšela na vlastní uši: ,Ty kulaku, dej si pozor, my tě můžeme odsud kdykoli vyhodit nebo tě pověsíme tady na ty první stromy.‘ To jsem slyšela.“

  • „Když se potom vylodili Angličané v Normandii, tak se schovávali – domluvili se dva tři Poláci a on, někde ve stodole, a přihlásili se k francouzským partyzánům. Ti také bohužel neměli možnost přepravit je k naší armádě, která se mezitím v Anglii utvořila, takže to trvalo nějakou dobu, převezli je potom do Londýna. V Londýně byli v táboře a z toho tábora se nakonec po připojení k československé armádě dostali až k Dunkerque.“

  • „Dokonce tam z Havířova přestěhovali nějakou rodinu, jako bezdomovců, a tam řádila dost nepěkně. Měli jsme strach, že nás tam budou udávat. To byla celkem mladá rodina, nějaký havíř, ale tam se pilo strašně, alkoholická rodina. Práce moc neudělali, a když se tatínek vrátil a oni tam ještě pracovali, tak si ve stodole dělali ohníčky a pekli si buřty. Takže měl strach, že jestli to vyhoří, tak že ho zavřou nanovo. To nebylo jednoduché.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Frýdek-Místek, 15.10.2011

    (audio)
    délka: 54:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ty kulaku, dej si pozor, my tě můžeme odsud kdykoli vyhodit.

svatební fotografie Josef a Libuše Fajkošovi.JPG (historic)
Libuše Fajkošová
zdroj: archív pamětníka a foto Petr Zemánek

  Paní Libuše Fajkošová se narodila 6. srpna 1925 v Těšicích u Nezamyslic na Hané v rodině ruského legionáře. Po maturitě na reálce v Prostějově studovala na pedagogické fakultě a nastoupila jako učitelka základní školy na Českolipsku. V roce 1948 se vdala za Josefa Fajkoše, bývalého příslušníka československé jednotky v Anglii, kam dezertoval po nucené službě ve wehrmachtu. Přestěhovala se s manželem na rodinný statek Fajkošů do Žermanic u Horních Bludovic na Frýdecko-Místecku. Tchán paní Fajkošové byl v roce 1948 jako kulak obviněn z protistátní činnosti, byl vězněn v Mírově a Šumperku. V době jeho věznění se o rodinný statek starala paní Fajkošová s manželem. Josef Fajkoš byl jako příslušník západní armády v Anglii prohlášen za nepřítele státu a v roce 1951 byla rodina Fajkošova vystěhována ze statku. Práci našli na státním statku v Hukvaldech a tam prožili sedm let. Rodinný statek byl zbourán při stavbě hráze Žermanické přehrady. Rodiče Josefa Fajkoše byli vystěhováni do obce Lučina, kam se později přistěhovala i paní Libuše s manželem. Paní Fajkošová pracovala jako učitelka v Lučině, později v Lipině a nakonec ve Frýdku-Místku. Josef Fajkoš pracoval na státním statku, později jako řidič. Panu Fajkošovi se na konci života podařilo dosáhnout restituce rodinného majetku i rehabilitace sebe i otce.