„Naši měli taky pár arů pole. Maminka to koupila. Jenže u nás o nic nešlo, šlo o ty velký sedláky, o ty velký chlívy, o dobytek, o všechno. Kdo s tím nesouhlasil, tak si na něj vymysleli, že třeba rozbil mlátičku, aby nemohl mlátit nebo že udělal něco špatného. Tak čtyři nebo pět [rodin] jich vystěhovali. Jedni se vrátili – Arnoštovi. Jinak Hoškovi, Zapletalovi, Žalákovi to byli největší sedláci. Já nevím, kde je vystěhovali.“
„V Německu dělal taky zednickou. Utekl odtamtud. A já vím, že pak k nám přijeli policajti z Bedihoště, bouchali na vrata, táta byl doma, máma šla otevřít a oni se ve vratech ptali, že hledají pana Hupšila a jestli není doma. A maminka říkala: ‚Ne, není doma.‘ A táta byl doma, ale to bylo krátce před koncem války. Takže oni odešli a dobrý.“
„V Prostějově bylo hodně Židů a Němci šli dost po Židech. Jeden k nám jezdil skoro pravidelně a dovezl třeba damaškové cíchy. Maminka se to bála oblékat, protože na dědině a damaškové… A ještě ty polštáře byly vyšité monogramem. Pro moji maminku to bylo nedostižné. Bála se to oblékat, že bychom to zničili. Dala mu za to třeba husu a nebo mu narejpala ze dvě kila sádla.“
Evžena Mikulková, rodným příjmením Hupšilová, se narodila 16. června 1933 v Hrubčicíc. V této obci na Hané zažila na konci války průchod fronty, během něhož zaplatilo životem pět tamních obyvatel. V Hrubčicích se také stala svědkem kolektivizace, při níž bylo šest sedláků v politicky motivovaných procesech odsouzeno do vězení a čtyři rodiny vystěhovány ze svých domovů. V roce 1952 se vdala za Stanislava Mikulku. Manžel pracoval ve stavebnictví a v rámci osidlování pohraničí se přestěhovali do Šumperka, před válkou Němci obydleného města. Tam se jim v roce 1952 narodila dcera Stanislava a o šest let později syn Evžen. V Šumperku nastoupila do Okresního střediska přípravy zemědělských investic, kde jako písařka pracovala až do odchodu do penze. V době natáčení v roce 2024 bydlela stále v Šumperku. Evžena Mikulková zemřela 8. září 2025.
