Ing. Milan Matějček

* 1935

  • „V Betlémské ulici, to vidím jako dneska, ve vzdálenosti, já nevím, 100 metrů, upalovali člověka. Nesmírnej řev, že jo. Když je ti deset, tak to je zážitek, neb tam jsem nešel tou ulicí ani nikdy v životě. To bylo špatný a tenkrát se rabovalo, že jo. Si říkaly rabovací gardy, a to jsme zrovna tam byli – v okamžiku, kdy mu tihleti z bytu kradli věci, Herbensteinovi. Jenže táta na to byl připravenej a měl samozřejmě s sebou pistoli a důstojnickou uniformu a už tam přilepil na ten byt, že to je zabaveno celní správou.“

  • „Věděli o nás [estébáci] absolutně všecko, takže věděli, že máme dluhy u Flejšarů, to byli naši sousedi, Pepek Flejšar byl plakátář, báječný lidi, ti věděli, že odcházíme, mimo jiné jako jedni z mála. Věděli, že u nich máme dluhy, jenomže máme rozestavěný dům a že jedeme na dvouměsíční zájezd do Ameriky, což ve dvou lidech znamenalo nový tuzexový auto, jeden jedinej zájezd. A přišli, pozvali manželku doporučeným dopisem do Bartolomějský a nutili ji ke spolupráci. Říkali to ale takovou formou, až se vrátíte, tak se sejdeme. Ona říkala, že ne, v žádném případě se nesejdeme, musíte mně poslat doporučený dopis a já se musím dostavit, ale v žádném případě se nesejdeme. ,Tak tady zvedáme telefon a neodjíždíte do Ameriky.‘ A ona říká: ,S tím samozřejmě počítáme a bude z toho mít divadlo velkou ostudu, protože samozřejmě to nikdo nenazkouší. A co s tím uděláte?‘ – ,To je vaše věc.‘ Tak ten telefon položil a vnutil jí napsat na papír, že o tom nesmí nikde mluvit, a ona říká: ,No, tak to nemůžu podepsat, protože před manželem žádný tajnosti nemám. Ten čeká dole v autě. No, jestli víte, tak on pije a to znamená, že to samozřejmě rozkecá.‘“

  • „Já jsem byl v internátě, což bylo... což bylo báječný. Já tam nechtěl, samozřejmě. Ale to bylo ohromný, poněvadž ta škola... ona největší životní škola je společnost a tím, že vyrůstáš, když jdeš do té třídy a přijdeš zpátky domů, tak na tebe ta společnost nemá takovej vliv, jako když seš tam dvacet čtyři hodin a celý týden. Protože potom ta dětská společnost je v podstatě nesmlouvavá, to znamená, že každej prohřešek proti skupině se okamžitě trestá. Není to šikana, ale neexistovalo žalování třeba, to ne, poněvadž v okamžiku, kdy někdo zažaloval, tak se mu dostalo toho nejhoršího trestu. To je bojkot v těch nejcitlivějších letech. A ještě to mělo jednu nesmírnou výhodu, a sice, že to byla výběrová škola, to, že se tam nedostal vysloveně charakterově problematický člověk – a když ano, tak byl okamžitě vyloučen. Dělal to profesor Jahoda, kterýmu jsem potom nesmírně děkoval, už když jsem ho potkával v Praze jako starýho pána. I když jsem tam dostával tresty, stříhali mě dohola za trest třeba, což v citlivém věku je velkej trest. Já si neumím představit dneska ty kluky s takovýmahle máničkama, že ho někdo ostříhá za trest dohola, že jo.“

  • „Jsem stál na rozkazu. Ta internátní chodba se takhle zužovala, ti nejmenší stáli vzadu a já měl před sebou vypínač. A říkalo se: ‚Kluci, kdo je frajer, tak zhasne.‘ Tak já s tím takhle bliknul. Ředitel mluvil při rozkazu dál a končilo to: ‚Kdo zhasnul, pět ran kabelem. Dobrou noc.‘ Samozřejmě se počítalo s tím, že se ten dotyčný přizná. Pak nastoupil kluk ze staršího ročníku s normálním elektrickým kabelem a pět ran přes holou prdel. Takže ještě přes léto [jsme měli] někdy šlice na zadku. Mně to nevadilo. Říkal jsem si, že to možná byla výchova, protože kde jinde se nanečisto potkat s bolestí, když jsou kolem kluci. Řada se tam přišla podívat buď ze solidarity – což [bylo] většinou – ale taky si poslechnout, jestli člověk nekvikne.“

  • „Vím, že dostal dopis, který jsem mu napsal takovou polouctivou formou. Ne ‚Ahoj, Vašku‘, ale ‚Pane prezidente‘ a tak dále. Není možné se odkazovat na dětské zkušenosti. Tam mu říkám: ‚Už nepatříš sám sobě, ale patříš národu. Svěř se lékařům, přestaň kouřit a přestaň pít.‘ Ani jedno z toho neudělal. Teď by tady byl setsakramentsky potřeba. Já být v té situaci, tak okamžitě přestávám kouřit a pít. A to mi věřte, to bych udělal. Když tohle někde řeknu, tak mi každý řekne: ‚No, to by nebyl on.‘ To je sice pěkné, ale věděl, že to škodí, a podle mě nedostatek vůle trošku deklasuje myšlenky. Nicméně zaplaťpánbůh za něj, protože díky tomu jsme v NATO, díky tomu jsme v Evropské unii. Jak říkám, vytáhl nás z geografické temnoty.“

  • „Pak jsem dostal místo architekta – spíš kresliče. Dělal jsem práci inženýrskou, práci architekta. Neměl jsem místní papíry, tak jsem byl samozřejmě placený méně. Ale ovšem díky tomu jsem byl nevyhoditelný, protože jsem se té firmě samozřejmě vyplatil. Takže jsem pět let seděl v kanceláři. Kdyby ten šéf věděl, že to je první místo v oboru, kde [sedím], tak bych asi měl ještě méně peněz. Vůbec jsem nevěděl, jak se to dělá. Bylo to zajímavé. Nerozuměl jsem pořádně anglicky a dal mi řez nějakým oknem. Já jsem říkal: ‚Proč mi to dává? Vždyť je to dost speciální.‘ Tak jsem nakreslil řez nějakým dvojitým oknem. A on si mě druhý den zavolá a říká: ‚Jsi přijat.‘ Já jsem říkal: ‚Jak to? Já myslel, že tady už pracuji.‘ On říká: ‚Ne, ty jsi tady byl jen na zkušenou, to jsi mi nerozuměl. Kde jsi to okno sebral?‘ Já jsem říkal: ‚No namaloval jsem ho.‘ On říká: ‚Z kterého katalogu? Já to okno neznám.‘ Já říkám: ‚To nemůžete znát, protože já jsem ho namaloval [sám].‘ Já totiž vůbec nevěděl, že všechny tyhle věci se berou z nějakých katalogů, které jsou v jedné místnosti, o které jsem nevěděl. A tím chci říci, že se na mně to Vysoké učení technické nějak podepsalo.“

  • „Když jsem dělal tesařinu, tak přišli třeba s tím: ‚Hele, kluku, jedeme do Montrealu. Pojedeš s námi, tam se vydělávají peníze.‘ Já jsem říkal: ‚Jaké peníze?‘ – ‚No tam jsme placeni v západních měnách. Polezeš ve výškách, ty seš pružný. Tady tohle podepiš.‘ Dávali mi přihlášku do strany. Já jsem říkal: ‚Ne ne ne, to nepodepíšu.‘ – ‚No tak nepojedeš s námi.‘ Tak jsem říkal: ‚Tak nepojedu.‘ Pak to samé s Bruselem, s Ósakou… Já jsem mohl za ten jediný pitomý podpis cestovat po celém světě. To ale nepřipadalo v úvahu. Čtyřikrát mi nabízeli partaj. Ale věděl jsem, že se to nedělá.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 08.03.2019

    (audio)
    délka: 02:00:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 15.05.2025

    (audio)
    délka: 02:17:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nejhorší byla ta beznaděj

Milan Matějček, Praha, 2025
Milan Matějček, Praha, 2025
zdroj: Post Bellum

Milan Matějček se narodil 11. prosince 1935 v Praze, kde také strávil značnou část svého mládí. Válku prožíval s rodiči na Malé Straně v paláci Maltézských rytířů. Po válce si jeho matka vzala život a otec byl o něco později na nějaký čas zavřen do vězení. Vystudoval internátně na Koleji Jiřího z Poděbrad v Poděbradech. Mezi jeho tehdejší spolužáky patřil například Václav Havel nebo Miloš Forman. Roku 1948 byla škola uzavřena, a Milan Matějček tak strávil nějaký čas prací na stavbách. Vyučil se tesařem. Po vojně, kterou prožil na Slovensku, si udělal pedagogické minimum a šest let učil polytechnickou výchovu. Dálkově vystudoval pozemní stavitelství a architekturu. Vystřídal řadu zaměstnání – pracoval i jako šéf techniky v Černém divadle. Roku 1984 emigroval s rodinou do Kanady, kde žije dodnes (2025). Od roku 1990 pravidelně navštěvuje svou rodnou vlast, účastní se besed na školách a je autorem několika knih v češtině.