„Na Národní jsem už nedošla. Na Albertově jsem byla, na Vyšehradě jsem byla a potom jsme se vydali dolů průvodem na Vyšehradskou, šli jsme kolem ministerstva spravedlnosti a tam už bylo jasné, že je ouvej, protože proti nám u ministerstva spravedlnosti stál dvojitý kordon policistů ozbrojený štíty a obušky. Stáli tam ve dvojité řadě, já jsem šla v první řadě, asi tři lidi ode mne byl John Bok. Měla jsem půjčený foťák, a když jsem viděla ty policisty nebo ty příslušníky Veřejné bezpečnosti, tak jsem měla strach o ten foťák. Neměla jsem strach o sebe. Potom, jak jsme se dostali k nim, tak nás začali bít a já jsem měla své obvyklé štěstí v neštěstí. Takže mne nepraštili, a přestože mne nepraštili, tak jsem se dostala za ně. Protože jak nás začali bít, tak se to nějakým způsobem rozvolnilo a já jsem se vlastně dostala za tu dvojitou řadu. Viděla jsem Johna Boka, kterého mlátilo snad pět policajtů, strhli z něj bundu, hodili ho na zem a třískali do něj obuškama. Myslím si, že jich bylo šest, protože pět tam zůstalo a ten jeden se rozeběhl ke mně, protože já jsem běžela k nim, a jak jsem byla v šoku, tak jsem křičela: ‚Nechte ho, nechte ho!‘ A on přiběhl, nastříkal mi do očí slzný plyn asi z dvaceti až třiceti centimetrů a já jsem se tam začala motat. A díky tomu, že jsem se začala motat a potom mně tam pár lidí pomohlo, začalo se mi dělat špatně, tak jsem šla na tramvaj, odjela jsem domů a to nejhorší na té Národní, to už jsem byla doma, to mne nepostihlo.“
„Já jsem hledala nějaké spřízněné duše nebo jsem po nich toužila. A Chartu 77 jsem chtěla podepsat dlouho poté, co jsem se dozvěděla, že nezanikla a pořád žije. Ale nikoho jsem neznala, vůbec nikoho jsem neznala z tohoto prostředí. Až po tom prvním vězení jsem o tom nějakým způsobem... nebo bylo to v nějaké vinárně a byl tam Miroslav Hájek, teď už je po smrti, řečený Míra Nemíra, který se hodně znal s řadou chartistických rodin a hlavně s Václavem Bendou a jeho rodinou. Někdo mu řekl, že jsem byla zavřená za básničky. A my jsme se pustili do řeči a on, myslím, něco nadnesl o Chartě 77. A já jsem říkala: ‚Já bych ji hrozně chtěla podepsat, ale nevím kde.‘ A on mne tenkrát dovedl k Václavu Bendovi, kde jsem podepisovala Chartu. A rozmýšleli jsme se, protože to se už nějak oživoval ten můj proces, nechtěla jsem čekat, a tak jsem to prostě podepsala. V 85. mne odsoudili podruhé. Pak jsem se seznámila s dalšími lidmi zvučných jmen. Tenkrát to pro mne byly obrovské autority: Ing. Petr Uhl, Anna Šabatová, Petruška Šustrová, Dana Němcová, Václav Malý a posléze samozřejmě také Václav Havel a řada dalších. Bylo to pro mne trošku, jako když jsem se dostala do kouzelného světa.“
„Tahleta báseň, ta se ztratila, tenkrát mi ji zabavili a už jsem ji nikdy neviděla. Leonid Iljič Brežněv tam nebyl jmenován, ale vcelku to bylo jasné. Byly to v podstatě takové reflexe na reakce těch spolužáků a spousty lidí kolem mě. Nebylo to nic světoborného: ‚Diktátor zemřel, davy zajásaly, jak velká bude jeho fotka v zítřejších novinách?‘ V podstatě to byly takovéto, dalo by se říci, nevinné věci. Ale tenkrát to prostě na ten kriminál stačilo.“
„Vyslýchali mě. Já jsem tehdy teda byla bez jakýchkoliv informací, netušila jsem, jak se mám chovat. Takový ty instruktáže na průklepovém papíru, co se mi dostaly do rukou poté, co kolovaly v Chartě a tak, tak to jsem se samozřejmě do tý doby, jsem se s tím vůbec nesetkala. Takže jsem tam byla poměrně dost ztracená, nicméně měla jsem dost rozumu na to, abych sice o sobě vypověděla, i koho jsem myslela tím diktátorem, ale jakmile se mě začali ptát na přátele nebo na lidi, na kontakty, co jsem měla v telefonních seznamech, který zabavili, tak jsem odmítla vypovídat. Tam se mě snažili jakoby vydírat, že pokud o nich budu vypovídat, tak že půjdu, že mě pustí, že půjdu domů, a pokud ne, tak že mě čeká vazba, ale to jsou prostě takový věci, který já tvrdím, že ani nesouvisí s odvahou, ale jenom s tím, že si člověk uvědomí, že pokud by něco udělal, že prostě jako ztrácí sám sebe.“
„Jsem odešla z domova a usídlila se v Praze. Tak jsem přišla za Radimem Vašinkou a začala jsem v divadle [Orfeus] zkoušet, ale měla jsem strašně nepříjemnej pocit, že se něco kolem mě děje. A tenkrát se rozhodla odejít Tereza [Boučková] s tím, že nevím přesně, jak popsala ty problémy, který má, ale vnímala to tak, že její přítomnost by mohla existenci Orfea ohrozit. A odešla a já jsem vlastně tenkrát řekla něco na ten samej způsob a odešla jsem taky. A potom za několik měsíců, možná za dva za tři, mě zadrželi. Přijeli si pro mě do práce – do Úřadu důchodového zabezpečení – s tím, že měli povolení k prohlídce. Měli to teda jako hezky připravený, překvapivě – protože jak víme, tak někdy dělali ty domovní prohlídky, tak jako že když člověk odešel z domova, tak že se tam přišli podívat – ale měli to tentokrát připravený. Udělali mi domovní prohlídku na pracovišti, v podnájmu, odkud mě teda potom ten majitel vyhodil, že nemá důvod mít problémy se Státní bezpečností nebo policií vůbec.“
„A dostali jsme se s těma básničkama na Wolkerův Prostějov. Tam jsem potkala Milana Prince z Písku ještě s někým a ti mě pozvali posléze na ten autorský večer poezie v Písku, který pořádali. Já jsem se jim snažila… Já jsem tenkrát měla napsaný básničky Ať žije společnost a chtěla jsem to s nima nějak předem ještě konzultovat a oni říkali: ,Ne, ne, to bude dobrý.‘ Mysleli si, že mám s sebou nějaký lyrický něco. Potom tedy zplakali nad výdělkem. Už když jsem začala, tak zároveň mě jeden začal kopat pod stolem, jako že bych toho měla nechat. Ale já jsem se moc umlčet nedala, když už jsem se do toho pustila.“ – „To bylo před publikem?“ – „Bylo to před publikem, bylo to v knihovně, v městský knihovně, v nějaký místnosti městský knihovny v Písku.“
Lenka Marečková se narodila 3. června 1963 v Počátkách na Pelhřimovsku Miladě a Jaromíru Marečkovým. Vystudovala gymnázium v Pelhřimově, kde roku 1981 odmaturovala. Následně nastoupila na dvouletou nástavbu v oboru studijní ruch v Táboře. Dne 21. prosince 1982 se účastnila autorského večera v knihovně v Písku, kde přednesla svůj cyklus básní Ať žije společnost. Kvůli básni Smrt diktátora, která odkazovala na nedávnou smrt Leonida Brežněva, se o ni začala zajímat Státní bezpečnost (StB). Po několika měsících ji zatkli, byla obviněna z trestného činu pobuřování a skončila ve vazbě, kde strávila dva měsíce. Po propuštění z vazby podepsala v bytě u Václava Bendy prohlášení Charty 77. Od roku 1984 začala aktivně působit v disentu a na jaře 1985 se stala členkou ediční komise Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). V březnu 1985 byla odsouzena na sedm měsíců odnětí svobody. Jelikož už pobyla dva měsíce ve vazbě, nastoupila k pětiměsíčnímu trestu odnětí svobody v Českých Budějovicích, načež ji přesunuli do Liberce. Po propuštění se angažovala v oblasti ekologie, šířila samizdat a další dokumenty. Účastnila se většiny protirežimních demonstrací a byla mnohokrát zatčena, vyslýchána a vězněna v celách předběžného zadržení. Roku 1996 absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. V devadesátých letech se zapojila do reformy českého systému vězeňství. Dlouhodobě působila v oblasti ochrany lidských práv a občanských aktivit. V roce 2025 Lenka Marečková žila na Českobudějovicku.
