Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Lenka Marečková (* 1963)

• narozena 3. června 1963 v Počátkách na Pelhřimovsku

• signatářka Charty 77

• roku 1981 odmaturovala na gymnáziu v Pelhřimově

• dne 21. prosince 1982 se účastnila autorského večera v knihovně v Písku, kde přednesla svůj cyklus básní Ať žije společnost

• kvůli přednesu básně Smrt diktátora, se o ni začala zajímat Státní bezpečnost (StB)

• byla obviněna z trestného činu pobuřování a skončila ve vazbě, kde strávila dva měsíce

• angažovala se ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS)

• v březnu 1985 byla nepodmíněně odsouzena na sedm měsíců odnětí svobody

• po propuštění se angažovala v oblasti ekologie, šířila samizdat a další dokumenty

• roku 1996 absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy

• dlouhodobě působila v oblasti ochrany lidských práv a občanských aktivit

• v roce 2025 žila na Českobudějovicku

V polovině osmdesátých let strávila sedm měsíců za mřížemi. Pro její uvěznění stačilo komunistům to, že recitovala svou báseň s názvem Smrt diktátora. Lenka Marečková se odmítala podvolit režimu, který fungoval na základě lží a pokrytectví. Za své odhodlání musela zaplatit tím nejcennějším – svou již tak omezenou svobodou. Pobyt ve vězení ji však později nasměroval v jejím profesním životě. Ještě před pádem komunismu byla členkou ediční komise Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a po sametové revoluci se zapojila do reformy českého systému vězeňství.

Vadila mi lež a pokrytectví

Lenka Marečková se narodila 3. června 1963 v Počátkách na Pelhřimovsku Miladě a Jaromíru Marečkovým. Matka pracovala jako úřednice a otec byl středoškolským učitelem. Miladě Marečkové režim kvůli jejímu kádrovému profilu nedovolil studovat – i to byl později jeden z důvodů, proč měli rodiče o své dcery strach a nepřáli si komunisty dráždit. Chtěli pro ně zkrátka to nejlepší, což bylo v tehdejším totalitním Československu nesnadné. Lenka Marečková měla o šest let mladší sestru Libuši. S rodinou žila v Kamenici nad Lipou. V roce 1971 se přestěhovali do Pelhřimova, kde dostal otec pracovní místo na tamní střední průmyslové škole. Od třetí třídy tedy docházela na pelhřimovskou základní školu.

Jedny z jejích prvních vzpomínek ale sahají ještě do období, kdy žili v Kamenici nad Lipou. Vybavuje si tíživou atmosféru, která panovala v srpnu 1968 během vpádu vojsk Varšavské smlouvy. „Dospělí se najednou chovali nějak divně. Bylo mi jasné, že se něco stalo,“ popisuje. Jako malá dívka si však neuvědomovala – a ani nemohla – jakou přelomovou událost právě zažila. Roky plynuly dál a Lenka Marečková si užívala dětských radostí. Rodiče, kteří to dlouho z principu odmítali, přesvědčila, aby jí dovolili vstoupit do Pionýra. Když ale svolili, šla na setkání jen jednou, načež jí došlo, že to není něco, o co by až tak stála. „Přišla jsem domů a plakala, že už tam nechci,“ vzpomíná.

Od dětství milovala literaturu a brzy si začala uvědomovat, možná i díky svému přehledu, který čtením získávala, jak moc jí vadí společnost, ve které žije. „Vadila mi ta lež a pokrytectví. Nesnášela jsem, že doma se lidé bavili o něčem, co se na veřejnosti říkat nemohlo. Vadil mi dvojí život,“ vysvětluje Lenka Marečková svoje pocity. Kromě čtení se také věnovala vlastní tvorbě – psala převážně lyrické básně. Účastnila se i některých oficiálních soutěží, na kterých byla i několikrát oceněna. Vystudovala gymnázium v Pelhřimově, kde roku 1981 odmaturovala. Následně nastoupila na dvouletou nástavbu v oboru studijní ruch v Táboře. „Zajímala mě literatura a filozofie, ale chtěla jsem co nejdál od rodičů, proto jsem tam šla,“ vysvětluje. Tehdy už totiž vznikaly mezi ní a rodiči konflikty kvůli jejím názorům – respektive kvůli jejímu odhodlání proti režimu vystupovat a kvůli tomu, že se vymykala z „běžného“ způsobu života.

Přijeli si pro mě do práce

Cestovní ruch studovala rok a několik měsíců. Během té doby se zúčastnila autorského večera, který později významně ovlivnil její život. „Tehdy jsem se dostala se svýma básničkama na Wolkerův Prostějov. Tam jsem potkala Milana Prince z Písku ještě s někým a ti mě pozvali posléze na autorský večer poezie v Písku, který pořádali,“ říká Lenka Marečková a pokračuje: „Já jsem tenkrát měla napsaný básničky Ať žije společnost a chtěla jsem to s nimi předem ještě konzultovat, ale oni říkali: ,Ne, ne, to bude dobrý.‘ Mysleli si, že mám s sebou nějaký lyrický něco. Potom tedy zplakali nad výdělkem. Už když jsem začala, tak zároveň mě jeden začal kopat pod stolem, že bych toho měla nechat. Ale já jsem se moc umlčet nedala, když už jsem se do toho pustila.“ Autorský večer se odehrál 21. prosince 1982 v písecké knihovně a zmíněná báseň, která se jednomu z organizátorů nezamlouvala, se jmenovala Smrt diktátora a odkazovala na nedávnou smrt Leonida Brežněva. „Diktátor zemřel, davy zajásaly, jak velká bude jeho fotka v zítřejších novinách?“ zněla jedna její část. Následujících devět měsíců se zdánlivě nic nedělo. Lenka Marečková odešla z domova do Prahy, kde pracovala v Úřadu důchodového zabezpečení. „V Praze jsem přišla za Radimem Vašinkou a začala jsem v divadle Orfeus zkoušet, ale měla jsem strašně nepříjemnej pocit, že se něco kolem mě děje,“ říká. Její pocit byl bohužel správný.

Od března 1983 se Státní bezpečnost (StB) na její osobu zaměřila. O společnosti, ve které se vyskytovala, psala ve svazku s archivním číslem KR-762375 MV[1] StB takto: „Hnutí usiluje o vytvoření paralelní struktury, která by byla v opozici vůči současné kulturní politice KSČ, a má za cíl sjednotit dosud roztříštěnou činnost undergroundového hnutí.“ Mimo jiné se zde uvádí, že hnutí představuje pro československou mládež „vysokou společenskou nebezpečnost“. Následující měsíce byla tedy Lenka Marečková podle dochovaných archiválií pod dohledem tajné policie. Ve svazku je také zmíněno svědectví z autorského večera v Písku, podle kterého „na přítomné mladé lidi působilo vystoupení Marečkové negativně, zejména přednesení básně ,Diktátor zemřel‘.“

Netrvalo to dlouho a Lenku Marečkovou přišli „navštívit“ příslušníci StB. „Přijeli si pro mě do práce, do Úřadu důchodového zabezpečení, s tím, že měli povolení k prohlídce. Udělali mi domovní prohlídku na pracovišti, v podnájmu, odkud mě teda potom ten majitel vyhodil, že nemá důvod mít problémy se Státní bezpečností nebo policií vůbec,“ popisuje a dodává: „Vyslýchali mě. Já jsem tehdy teda byla bez jakýchkoliv informací, netušila jsem, jak se mám chovat. Nicméně měla jsem dost rozumu na to, abych sice o sobě vypověděla, i koho jsem myslela diktátorem, ale jakmile se mě začali ptát na přátele nebo na lidi, na kontakty, co jsem měla v telefonních seznamech, tak jsem odmítla vypovídat.“ Vzpomíná, že se ji snažili přesvědčit k výpovědi tím, že pokud jim sdělí informace, pustí ji domů. Pokud ne, čeká ji vazba. „Já tvrdím, že to ani nesouvisí s odvahou, ale jenom s tím, že si člověk uvědomí, že pokud by něco udělal, že prostě jako ztrácí sám sebe,“ vysvětluje.

Lenka Marečková nechtěla ztratit samu sebe. Odmítala se podvolit tlaku, a tak byla obviněna z trestného činu pobuřování a skončila ve vazbě, kde strávila dva měsíce. Jak vzpomíná, pobyt ve vazbě byl mnohem horší než následný trest odnětí svobody. Ve vazbě totiž netušila, na čem je, nevěděla, kdy ji pustí, zkrátka nic. Následující dny a týdny byly pro ni velmi frustrující.

Charta 77 byla moje nová rodina

Po dvou měsících ji z vazby konečně propustili. Možná právě i kvůli této zkušenosti se vůči režimu ještě více zatvrdila. Po propuštění z vazby podepsala v bytě u Václava Bendy prohlášení Charty 77. Od roku 1984 začala aktivně působit v disentu a na jaře 1985 se stala členkou ediční komise Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Prostředí disentu se Lence Marečkové stalo novou rodinou a nacházela v této společnosti podporu a útěchu. V mezičase hledala někoho, kdo by ji hájil u soudu. „Nikdo z právníků ale nechtěl dělat politické záležitosti. Nakonec jsem dostala ex offo právníka Kalinu z Písku,“ vypráví. „Nejprve jsem dostala podmínku. Po odvolání mě odsoudili na sedm měsíců nepodmíněně.“  Podle rozsudku[2] z 13. března 1985 se svým chováním dopustila „trestného činu pobuřování a zařazuje se pro výkon trestu do I. nápravně výchovné skupiny“.

Jelikož už pobyla dva měsíce ve vazbě, nastoupila k pětiměsíčnímu trestu odnětí svobody v Českých Budějovicích, načež ji přesunuli do Liberce, kde bylo její náplní práce balení jablonecké bižuterie. Aby si zajistila alespoň duchovní svobodu, věnovala se za mřížemi józe a meditaci. Nastalou situaci nejhůře prožívala její matka, která musela vyhledat psychiatrickou pomoc.

Po propuštění se Lenka Marečková i nadále věnovala činnosti v disentu. „Čekala jsem, že mě zavřou znovu,“ říká.  Tehdy působila mimo jiné v Nezávislém mírovém sdružení, konkrétně v jeho ekologické skupině, v jejímž rámci organizovala různé petice a demonstrace. Podílela se také na vydávání samizdatu a dalších dokumentů. V roce 1987 stála u vzniku Ekologického bulletinu a podílela se na jeho vydávání. Později se angažovala v Nezávislé ekologické společnosti.

V žádném trvalém zaměstnání dlouho nevydržela – kvůli své nálepce politického vyvrhele. Nakonec se uchytila v roce 1987 v Okresním podniku bytového hospodářství (OPBH), díky čemuž získala byt v Řipské ulici. Tam přepisovala samizdatovou literaturu a schovávala archiv VONS a informací o Chartě 77. Působila také v ediční komisi VONS. Účastnila se většiny protirežimních demonstrací a byla mnohokrát zatčena, vyslýchána a vězněna v celách předběžného zadržení. Nabízenou spolupráci s StB rázně odmítala. Pravidelně se stýkala s předními tvářemi disentu, jako byli Václav Benda, Petr Uhl, Anna Šabatová, Petruška Šustrová, Dana Němcová a další.

Účastnila se i studentské demonstrace 17. listopadu 1989. Na Národní třídu už ale nedošla. „U ministerstva proti nám stál dvojitý kordon policistů. Začali nás mlátit, ale mě nepraštili, dostala jsem se totiž za ně. Viděla jsem, jak Johna Boka mlátilo asi pět policistů, strhli z něj bundu, hodili ho na zem a třískali do něj obušky. Křičela jsem na ně, ať ho nechají. Přiběhl ke mně jeden policajt a asi z třiceti centimetrů mi do očí nastříkal pepřový sprej,“ popisuje Lenka Marečková.

Po pádu režimu začala studovat práva na Univerzitě Karlově. Právnickou fakultu absolvovala roku 1996. V devadesátých letech se zapojila do reformy českého systému vězeňství. Později byla také vedoucí Oddělení trestně právního a milostí v Kanceláři prezidenta republiky během funkčního období Václava Havla. V dalších letech působila na různých ministerstvech, avšak vždy v oblasti týkající se ochrany lidských práv a spravedlnosti.

V období nepokojů ve věznicích působila v prověrkových komisích, byla také členkou komise pro vězeňství a později členkou výboru pro zabránění mučení, nelidskému a jinému ponižujícímu zacházení a trestání při radě vlády pro lidská práva. Řadu let se věnovala sociální práci.  Kromě praktické ochrany základních práv a svobod se zabývá zejména otázkami spravedlnosti, především bezpráví odůvodňovaného právem. Dlouhodobě působí v oblasti ochrany lidských práv a občanských aktivit. V roce 2025 Lenka Marečková žila na Českobudějovicku.

 

[1] Výňatek ze svazku dostupný v sekci Dodatečné materiály.

[2] Rozsudek dostupný v sekci Dodatečné materiály.