„A v pětapadesátým to byl poslední, to byl ten Seferovič. Taky jsme ukrývali politického vězně, který utekl z Opavy a který letěl v těch dvou Dakotách. (Jak se sem dostal?) Jeho babička tady byla ze Včelákova nebo tu měla příbuzný. A on sem s babičkou jezdil a on byl přeci… vystudoval elektrotechnickou fakultu a on chodil lítat. A byl potom jako navigátor v letadlech. No tak ten Seferovič přišel takhle v dubnu roku padesát pět. A Mirek chodil na letiště, můj bratr, lítal. A on tam chodil, takže ho znal z letiště. (Tady ve Žďáru u Skutče?) Ne tady, na kopci ve Skutči je letiště. Takže tam se znali, všechno. On bydlel v Sudoměřský, jako bratr bydlel v Sudoměřský, měl tam svůj byt, bratr. A najednou mně maminka volala, to jsme věděli, že byl zavřený. A maminka mně volala: ‚Naděnko, přijeď domů.‘ No, tak jsem jela domů z Pardubic, já jsem byla zaměstnaná v Pardubicích v Semtíně. A ve vlaku kontrola. Povídám: ‚Rány boží, zas někoho hledaj.‘ No a dojedu domů a máma povídá: ‚Běž nahoru.‘ Ona ho přijmula, naše máma, tady u tý branky. Věděla, on jako jí to řekl, že utekl. ‚Pojďte dál, pojďte dál. Dostanete najíst, pojďte honem.‘ No takový jsme byli my, rodina.“
„A s tou jednou, s tou Mařenkou Hrdou, jsem chodila do třídy. A přišel pan ředitel Gruber a říkal: ‚Mařenko Hrdá, vem si všechny svoje věci a pojď se mou.‘ No, tak Mařenka nic nevěděla, vzala si to a učitelka koukla z okna a povídá: ‚Pojďte se podívat na Mařenku.‘ Protože oni tam byli s tou sajdkárou, víte, hodili ji tam a večer Mařenku…“
„A jednou jsem takhle nesla karty do kartotéky a ten Dušek šel a vůbec jsem se s ním nikdy nestýkala, jen jsem ho znala z nádraží. Von volá: ‚Jé, ahoj, Naďo, jak se máš?‘ Protože věděli, že jsem byla zavřená nebo že jsem měla podmínku. No a povídám: ‚No, jak se mám, to víš, jak se mám.‘ A já jsem vám spíš se ho ne jako bála, takovej jsem měla k němu odstup. Ale nevěděla jsem, když mě potkal na těch schodech na tý pojišťovně v Pardubicích. A on mi povídal: ‚No a kdo ti tam ubližuje, nebo kdo to dělá, nebo jak to je?‘ A já jsem si vám spíš myslela, že on je spíš jako svazák nebo že má tyhle sklony. Protože se nijak neprojevoval, a tak jsem mu je jmenovala, on si je blbec napsal a vyhlásil je ve Svobodný Evropě.“
„Pro mě přišli takhle v říjnu v jedenapadesátým a šla jsem na vlak a oni na mě čekali před pojišťovnou v Pardubicích. Tak jsem šla, byla jsem tam měsíc, to teda bylo krutý, no všechno jsem zapřela, přišla jsem o zub. Teďka ještě furt jsem zapírala, tak oni řekli: ‚Tak víte co? Tadyhle budete sedět v koutě.‘ Jak se vyšetřovalo, přivedli Duška, se zavázanou hlavou, jo, a řekli: ‚A nesmíte říct slovo, musíte být zticha a musíte to jenom vyslechnout.‘ Tak jsem si povídala, to víš, že jo. A teď Dušek, oni mu dali otázku, jestli ta Maňhalová, nebo Hofmanová, jak to bylo, aby to opakoval, no že jsem mu to jako řekla v tý pojišťovně a tak. A já jsem povídala, počkej, ty hajzlíku. Tak jsem povídala: ‚To není žádná pravda!‘ A vtom von mě poznal. ‚Odveďte ho, odveďte ho.‘ Protože se báli, abych… a pak šli a takovou mi dali ránu. (Ženský? Pěstí?) Pěstí. Hele, ono ne že by mně ulítlo kus zubu, ten zub mně praskl takhle, to byla bolest, když se vám rozvíral zub.“
Naděžda Maňhalová, rozená Hofmanová, se narodila 5. března 1931 v Praze na Vinohradech. Její dědeček z matčiny strany založil v Prosetíně u Skutče žulové lomy. Po jeho smrti v roce 1938 se tam rodina přestěhovala a podnik převzala. Krátce po vypuknutí války se otec pamětnice zapojil do odboje. Zúčastnil se například příprav povstání proti nacistům v Praze. V roce 1942 byl zadržen a poslán do koncentračního tábora Flossenbürg. Válku se mu podařilo přežít a po pochodu smrti se na jaře roku 1945 vrátil k rodině do Prosetína. Během otcovy nepřítomnosti rodina ukrývala jednoho z jeho odbojářských spolupracovníků. Po válce Naděžda Maňhalová studovala na gymnáziu v Chrudimi, kde ji někdo udal, když si dělala legraci z projevu komunistického činitele Zdeňka Nejedlého. U soudu dostala podmíněný trest. V roce 1951 se v Pardubicích náhodně setkala se svým známým z Prosetína a během rozhovoru s ním bezděčně uvedla několik faktů a jmen, které se pak následně dostaly do vysílání Svobodné Evropy. V říjnu téhož roku byla zatčena a následně odsouzena k pěti letům vězení. Po smrti Josifa Stalina v roce 1953 byla propuštěna na amnestii. O dva roky později byla zatčena potřetí, tentokrát s celou rodinou, která doma ukrývala uprchlého politického vězně Tugomíra Seferoviče. Naděžda Maňhalová byla odsouzena ke čtyřem letům vězení. Výkon trestu jí byl v roce 1957 ze zdravotních důvodů přerušen, ve vězení totiž onemocněla tyfem a žloutenkou. Po propuštění dlouho hledala práci, nakonec ji vzali do textilky ve Skutči. Majetek, který komunisté Hofmanovým v 50. letech sebrali, jim byl po roce 1989 vrácen. Naděžda Maňhalová zemřela 8. července roku 2025.
