František Lysáček

„Můj strejda, maminky bratr, který odešel v roce 1926 do Kanady, tam odešel ještě před vojenskou službou. Odešel s tím, že na něj spadal paragraf, že byl zběh, neabsolvoval u nás vojenskou službu. A na něj ten paragraf spadal po dobu 50 let, takže se 50 let nemohl do České republiky vrátit, protože by byl zavřený, že byl vojenský zběh. Tak on se až po 50 letech vrátil poprvé do republiky. A odešel v roce 1926 s tím, že odcházel z vesnice z Valašska, kde Valašsko po Oravě byly nejchudobnější místa v republice. Orava byla velice chudobná a Valašsko to samé. A on odešel v době té krize, odešel do Kanady hledat práci. A říkal, že tu práci hledali různým způsobem, když tam přijeli. Různě cestovali na vlacích, ale v těch dobytčácích, v těch nákladních, protože se nemohli nikde uchytit, neměli peníze a tak dále. Ale Kanada byla tak velkorysá, že přistěhovalcům, kdo chtěl a měl zájem, tak jim vyměřili, já nevím, kolik to bylo akrů té půdy, že mohl dostat, ale musel na tom hospodařit. Buď farma, výrobní prostředek, z hlediska rostlinné výroby, anebo živočišné. On takovýmto způsobem fungoval a až po 50 letech se mohl vrátit do republiky.“

„Pak jsme už z médií..., co naše stanice rozhlasová hlásila, že je cosi špatného. Tak už začal člověk vnímat, proč nás osvoboditelé, kteří nás osvobodili v roce 1945, proč nás znovu okupují. Ale že se dělo jakési politické dění v Praze a v Moskvě, to jsme nevěděli, co se odehrávalo. Ale pak už jsme to slyšeli, co se vlastně děje. Praha, střílení do davu a všechno. Bylo to pro nás hrozné, pochopitelně. Už jsme to jako osmnáctiletá a devatenáctiletá mládež začali chápat, proč nás nejprve osvobodili – a teď nás okupují. Rádio vyzývalo, abychom zrušili cedule – Veselí nad Moravou, Brno. To jsme všechno přemalovali, i ty šipky. Byl to takový malý bojkot lidí, co mohli na těch vesnicích a v městečkách dělat. To, co se odehrávalo ve městech, bylo horší, ale na vesnicích to lidé tímto způsobem bojkotovali a nesouhlasili s tím, co provedla sovětská armáda.“