Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Lysáček (* 1951)

• narodil se 9. ledna 1951 v Sidonii

• pracoval v Přerovských strojírnách jako montér

• později se stal odborníkem na rotační pece

• často vyjížděl na zahraniční montáže

• navštívil Bangladéš, Egypt nebo Itálii

• po revoluci založil vlastní firmu

• v roce 2023 žil v Litoměřicích

Z Valašska až do Asie. Tak by se dala popsat životní cesta Františka Lysáčka, který se narodil uprostřed valašské přírody a díky své práci se v dospělosti podíval až do dalekého Bangladéše. 

František Lysáček se narodil v lednu 1951 na Valašsku, v osadě Sidonie. Na své dětství vzpomíná s láskou a nostalgií. Vyrůstal uprostřed panenské valašské přírody s pěti dalšími sourozenci. „Moje dětství bylo krásné, příroda byla fantastická a ničím nezkažená. Voněla. V té době nebylo hospodaření na bázi chemie a lidé byli k přírodě opravdu šetrní,” vzpomíná na padesátá léta, která strávil nedaleko města Brumov-Bylnice. František Lysáček nejdříve žil pod kopcem Holý vrch, později se s rodiči přestěhovali do osady Sidonie. 

Valašsko byl krásný kraj, ale v době socialistického Československa patřil k jedněm z nejchudších. Místní se tak museli otáčet, aby své početné rodiny zvládli uživit. „Jediná šance, jak uživit hladové krky, bylo hospodařit. Bylo to pro ně ale dost složité, protože výnosy na Valašsku z chudobné země nebyly takové, jaké je to dnes,” vysvětluje pamětník. Rodiče ho odmala vedli k práci a pomáhání – ať už na poli, nebo v lese. Jeho otec František Lysáček starší byl totiž myslivec. „Byl to myslivec ochranář. Odmala jsme byli vedeni k tomu, abychom byli šetrní k přírodě. A zapojovali jsme se i do pracovního života. Bylo mi čtyři nebo pět roků a už jsem s ním šel do lesa pomáhat prořezávat stromy,” vybavuje si pamětník. Jako jeden z šesti sourozenců taky zažil i to, že se o své mladší bratry a sestry musel starat. O něj zase pečovali jeho starší sourozenci. 

Proti okupaci jsem nezaujal žádný postoj

Jelikož bydleli dál od civilizace, František Lysáček má vzpomínky i na složité docházení do školy. Se sourozenci nachodil denně i deset kilometrů, aby se mohl zapojit do vyučování. Na počasí se nebraly ohledy. „Tatínek nás nemohl doprovázet až do školy, takže nám vždycky, když napadl sníh, což byl na Valašsku klidně i metr, prošlapal kousíček cesty, ukázal nám kudy, a už jsme chodili sami,” popisuje pamětník, jak rodiče museli spoléhat na samostatnost svých dětí. Po absolvování obecné školy v Brumově-Bylnici František Lysáček odešel studovat do jihomoravských Valtic. Pracoval přitom ve Veselí nad Moravou, kde bydlel na ubytovně. V té době celé Československo zasáhla invaze vojsk Varšavské smlouvy. „Ráno v pět hodin jsem byl na ubytovně a ubytovatel křičel a plakal, nikdy jsme ho neslyšeli v takovém stavu. Sešli jsme dolů a on nám řekl, že nás okupují Rusové,” vybavuje si pamětník. Spolu s ostatními nedokázal pochopit, že Československo okupují jeho osvoboditelé. 

Ve Veselí nad Moravou pak v prvních srpnových dnech potkával tanky a vojenskou techniku, která se do Československa valila ze všech stran. „Nechápali jsme to, křičeli jsme na ně. Pak už jsme z rozhlasu slyšeli, co se vlastně děje, že se v Praze střílí do davu. Ale bylo to pro nás hrozně nepochopitelné,” vypráví pamětník o tom, že lidé mimo velká města měli mnohem míň informací, než co věděli obyvatelé třeba v Praze nebo Liberci, kde si okupace vyžádala nejvíc obětí na lidských životech hned po hlavním městě. Rádio také obyvatele vyzývalo, aby vojákům komplikovali pohyb po republice. „Všechno jsme přemalovali. Cedule i šipky. Byl to takový malý bojkot od lidí, co mohli na těch vesnicích a v městečkách dělat. Alespoň tímhle způsobem vyjadřovali nesouhlas s tím, co provedla sovětská armáda,” vysvětluje. V září pak po studentech ve škole chtěli, aby k údajné přátelské pomoci zaujali kladný postoj. „Tenkrát jsem napsal, že pro svou mladistvost nezaujímám žádný politický postoj, který by byl pro, nebo proti. Ale pochopitelně jsem byl spíš proti,” přiznává po letech. 

V Egyptě jsem bydlel na poušti

I kdyby s příjezdem vojsk nesouhlasil, nebylo by mu to v době nastupující normalizace nic platné. Navíc by si jen zadělal na problémy v práci. V sedmdesátých letech začal pracovat v Přerovských strojírnách. „Nastoupil jsem do Výrobní hospodářské jednotky ČKD Praha, Přerovské strojírny. Dělal jsem montáže,” vysvětluje svoje pracovní zařazení. Brzy ho ale Morava omrzela a dal si žádost o přeložení. Krátce poté byl přesunut až do Ústeckého kraje, kde pracoval jako expert na rotační pece při přestavbě vápenky v Čížkovicích. Tady také potkal svou budoucí ženu, kterou si po vojně vzal. A i když na Valašsko stále nedá dopustit, Ústeckému kraji už zůstal věrný. Spolu s ženou se přestěhovali do Litoměřic. 

František Lysáček své práci rozuměl, a jelikož měl příbuzné v Kanadě, uměl i základy anglického jazyka, což mezi tehdejšími pracovníky nebylo tak běžné. A protože jinak politicky nevybočoval z profilu vzorného socialistického občana, brzy získal možnost odjet pracovat na montáže do ciziny. Byl to jeden z mála způsobů, jak ze socialistického Československa beztrestně vyjet na delší čas, proto nabídku s radostí přijal. Jako odborník na rotační pece se dostal do řady zajímavých států. „Byl jsem vybraný do Bangladéše, tam nás bylo sedm expertů z Česka. Dělal jsem v cementárnách, vápenkách a keramičkách. Pak jsem byl v Egyptě a tam jsem byl sám,” vyjmenovává, kam se za komunistů jezdilo vypomáhat budovat fabriky. V Egyptě si dokonce vyzkoušel místní bydlení, kdy ho po pár měsících vystěhovali z egyptského hotelu, protože zákazník už ho nechtěl financovat. Místo toho dostal šoféra, který ho každý den vozil z pouště přes celou Káhiru až do cementárny, ve které František Lysáček působil. „Když mě ten šofér vezl, říkal jsem si: ‚Bože můj.‘ Byla to spleť milionů aut, lidé se domlouvali rukama, troubením. Kdybych měl jezdit já, tak to nezvládnu, bylo to o život,” popisuje pamětník své zážitky. 

Za práci v zahraničí jsem měl bony

Jako zahraniční odborník byl placen v tamější měně. V Bangladéši proto za svou práci dostával libry. A to, co neutratil, přivezl zpátky do Československa. Směny peněz ale tehdy ještě nefungovaly tak, jak dnes. Lidé je mohli dát do Živnostenské banky. „Byla to jediná banka, která s librami mohla něco dělat. Dostávali jsme za ně potom bony. Jeden se prodával za pět korun,” vysvětluje, jak mohl vydělané libry uplatnit. Kromě Bangladéše a Egypta se František Lysáček pracovně podíval i do Itálie, kde ale zažil úplně jiný přístup k práci. „Italové byli nekompromisní. V Bangladéši záleželo na vedoucím, jak si uměl sjednat pořádek, ale v Itálii měl moc ten, kdo měl peníze. Takže oni hýbali celou akcí, ne já. Bylo to trochu krušnější,” přiznává. Po návratu měl možnost odjet pracovat i na Kubu, ale kvůli dětem a manželce už zůstal doma. Děsily ho příhody o kolezích, kteří se z téměř nepřetržitých montáží vrátili třeba po patnácti letech a doma je vlastní děti nepoznaly. 

Navzdory tomu, že se pamětníkovi za socialismu díky zahraničním pracovním příležitostem žilo docela dobře, sametovou revoluci vítal s nadšením. Aktivně se do ní i zapojil. Jeho synovec Stanislav tehdy v Praze studoval Vysokou školu ekonomickou a se svým strýcem se rád dělil o informace, které se v hlavním městě děly. Pamětník si od něj do Ústeckého kraje vozil informační letáky. „Standa mi to vždycky dal tajně do tašky. Pořád se ještě nevědělo, s kým jedeš vlakem, kdo vedle tebe sedí. A já to dovezl do chemičky v Lovosicích nebo cementárny v Čížkovicích. Našel jsem si tam někoho, na koho se mohu obrátit a kdo ty letáky bude šířit dál,” popisuje pamětník svou spoluúčast v revolučních dnech. Účastnil se i demonstrací na Letenské pláni. „Cinkal jsem tam klíči. Pak už to bylo chválabohu nezastavitelné, už to jelo,” shrnuje František Lysáček stručně. 

Po revoluci využil své znalosti, které získal na četných montážích, a jednadvacet let podnikal na sebe, pod hlavičkou firmy Montáž technologického zařízení. Poté odešel do důchodu. A i když už se natrvalo zpátky na Valašsko nikdy neodstěhoval, i teď se tam rád vrací. V roce 2024 žil v Litoměřicích.