Jarmila Kuklová

„Strašný transport vězňů, kteří chodili kolem, i přes Litovel. Chudáci, neoblečení, ošuntělí... to bylo... Pamatuji si zástupy maminek s dětmi v náručí. Bylo to strašné. Jako děvče jsem jim házela pytlíky – našila jsem malé pytlíčky z plátna, do nich kostkový cukr, aby se cukr neumazal. Házeli jsme jim to... Můžu říct, že když procházeli Litovlí a pak se zastavili na noc v Nasobůrkách – to je ani ne kilometr od Litovle – sedláci jim tam zabili prasata, uvařili, upekli. Dělalo se, co se dalo, aby se ti vězni v tom štrúdlu mohli najíst. A ti, co je hnali, jedli s nimi, taky měli hlad.“

„Do poslední měšťanky v Litovli chodila se mnou dívka – Erika Svobodová. Nevěděla jsem, co je zač, dívčí a chlapecké školy byly zvlášť, víte? Přišla, když začali naši muži, vojsko, rukovat na Sudety. Třídní učitel Bouda poslal Eriku do kabinetu. Říkal: ‚Eričko, tady máš klíčky, běž a něco mi dones, nemůžu to najít.‘ Vzala si je a šla. On nám mezitím dělal kázání, že musíme být potichu, dávat pozor, co uděláme, a jak to je před válkou, víte... Erika přišla z kabinetu, donesla to třídnímu – Bouda se jmenoval – a položila to na stolek. Říkal jí: ‚Děkuju, Eričko, sedni si!‘ Stála. Říkal jí znovu: ‚Sedni si, děkuju.‘ A ona pořád stála. Když jí to řekl potřetí, Erika se vzpamatovala a povídala: ‚Pane učiteli, já vím, proč jste mě poslal do kabinetu, ale já a můj tatínek nesouhlasíme s Hitlerem!‘“ – „To byla odvážná.“ – „To byla odvaha! Co vám mám říct...“ – „No, obrovská.“ – „Uvědomila jsem si, že Erika je něco jiného. Pak jsem se ptala spolužačky. Říkala: ‚Je dcera Němce, co učí v Litovli, víš?‘ A já říkala: ‚Chodí do české školy?‘ – ‚Ano, chce, aby jeho děti mluvily česky.‘“ – „Byli jste česká škola?“ – „A Erika to řekla ve třídě naplno. Děcka ve třídě byly fajn, ale najednou byly takové divné. Učitel stál, pak k ní přišel, pohladil ji a říkal: ‚Eričko, děkuji, moc ti za to děkuji.‘ Uvědomila jsem si, že Erika je vlastně... počkejte... hrdinka.“