Jarmila Kuklová

* 1923

  • „Tatínek jednou řekl: ‚To je hrozné, jak se to jedná. Tebe tady nikdo nezná, jsi z Litovle. Pracuju... ne, máme spolek, který nechce být v Sudetech, pod Sudety. Víš co, oni jsou moc divocí... Pojedeme do Hradiště, tam se sejdeme. Ukážu ti, na kterou lavici si půjdeš na náměstí sednout. Budeš mít noviny a do novin ti dám plánek Vašišatky – bojkovické továrny na zbraně. Vedle tebe si sedne stará paní, obě dvě budete číst noviny, aby to nebylo tak nápadné. Potom na tebe zakývám z ulice. Dívej se dobře. Jakmile zakývám, vyměníte si noviny. Ona si vezme tvoje, tam bude plánek Vašišatky, kterou chceme zničit – sabotáž. Tak to udělej.‘ Když si ta paní sedla vedle mě, byla oblečená ve starém valašském kroji, v takovém vesnickém. Viděla jsem, že je to mladá dívka. Rozešly jsme se, vzala si moje noviny s plánem Vašišatky a odešla. Já šla za tatínkem. Proběhlo to nenápadně, řekla bych, že si toho možná nikdo ani nevšiml. Bylo to takové tajné, víte? A pak Vašišatka vyletěla do povětří.“

  • „Strašný transport vězňů, kteří chodili kolem, i přes Litovel. Chudáci, neoblečení, ošuntělí... to bylo... Pamatuji si zástupy maminek s dětmi v náručí. Bylo to strašné. Jako děvče jsem jim házela pytlíky – našila jsem malé pytlíčky z plátna, do nich kostkový cukr, aby se cukr neumazal. Házeli jsme jim to... Můžu říct, že když procházeli Litovlí a pak se zastavili na noc v Nasobůrkách – to je ani ne kilometr od Litovle – sedláci jim tam zabili prasata, uvařili, upekli. Dělalo se, co se dalo, aby se ti vězni v tom štrúdlu mohli najíst. A ti, co je hnali, jedli s nimi, taky měli hlad.“

  • „Do poslední měšťanky v Litovli chodila se mnou dívka – Erika Svobodová. Nevěděla jsem, co je zač, dívčí a chlapecké školy byly zvlášť, víte? Přišla, když začali naši muži, vojsko, rukovat na Sudety. Třídní učitel Bouda poslal Eriku do kabinetu. Říkal: ‚Eričko, tady máš klíčky, běž a něco mi dones, nemůžu to najít.‘ Vzala si je a šla. On nám mezitím dělal kázání, že musíme být potichu, dávat pozor, co uděláme, a jak to je před válkou, víte... Erika přišla z kabinetu, donesla to třídnímu – Bouda se jmenoval – a položila to na stolek. Říkal jí: ‚Děkuju, Eričko, sedni si!‘ Stála. Říkal jí znovu: ‚Sedni si, děkuju.‘ A ona pořád stála. Když jí to řekl potřetí, Erika se vzpamatovala a povídala: ‚Pane učiteli, já vím, proč jste mě poslal do kabinetu, ale já a můj tatínek nesouhlasíme s Hitlerem!‘“ – „To byla odvážná.“ – „To byla odvaha! Co vám mám říct...“ – „No, obrovská.“ – „Uvědomila jsem si, že Erika je něco jiného. Pak jsem se ptala spolužačky. Říkala: ‚Je dcera Němce, co učí v Litovli, víš?‘ A já říkala: ‚Chodí do české školy?‘ – ‚Ano, chce, aby jeho děti mluvily česky.‘“ – „Byli jste česká škola?“ – „A Erika to řekla ve třídě naplno. Děcka ve třídě byly fajn, ale najednou byly takové divné. Učitel stál, pak k ní přišel, pohladil ji a říkal: ‚Eričko, děkuji, moc ti za to děkuji.‘ Uvědomila jsem si, že Erika je vlastně... počkejte... hrdinka.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Šternberk, 21.07.2025

    (audio)
    délka: 30:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Terénní reportáže
  • 2

    Šternberk, 06.08.2025

    (audio)
    délka: 01:28:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 3

    Šternberk, 29.08.2025

    (audio)
    délka: 02:04:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 4

    Šternberk, 11.09.2025

    (audio)
    délka: 01:46:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Celý život jsem tvrdě pracovala, na strach a obavy nebyl za války čas

Jarmila Kuklová při natáčení pro Paměť národa, 21. července 2025, Šternberk
Jarmila Kuklová při natáčení pro Paměť národa, 21. července 2025, Šternberk
zdroj: Paměť národa

Jarmila Kuklová, rozená Remešová, přišla na svět 2. listopadu 1923 v obci Nevšová, nedaleko Luhačovic, jako první ze čtyř dětí. Rodiče, Adéla, rozená Raková, a Matouš Remeš, zde měli hospodářství. Tatínek, zvěroklestič, pracoval v Litovli a maminka pečovala do Jarmiliných tří let v nemocnici o nevyléčitelně nemocného bratra. Jarmilu vychovávala prababička Veronika, po její smrti pak babička Matylda Raková. Rodiče se v jejích sedmi letech přestěhovali se sestrami do Litovle. Před válkou se matka s dětmi vrátila do Nevšové, Jarmila putovala k otci do Litovle, kde prožila válku, vracívala se i do Nevšové. Byla svědkyní letecké bitvy nad Bílými Karpaty v srpnu 1944, v lednu 1945 viděla Litovlí procházet průvod sovětských zajatců. Otec a bratranec, Alois Remeš, se za války zapojili do odboje, sama pamětnice na otcovo přání předávala tajně plán bojkovické zbrojovky neznámé ženě. Vyučila se švadlenou a kuchařkou v Litovli, poté vystudovala dvouletou krejčovskou a oděvní školu v Prostějově. Roku 1947 se provdala za Bohumila Kuklu, železničáře a později vedoucího obchodu s textilem. Žili v Lipové u Jeseníku, kde byla Jarmila Kuklová svědkyní dozvuků odsunu německých rodin. Vychovala dva syny – Pavla (1948) a Davida (1955). Manžel byl v padesátých letech krátce vězněn za kritiku režimu. Pracovala mimo jiné na učňovské škole v Lipové jako vedoucí stravovacího provozu nebo jako střihačka v oděvních závodech v Jeseníku. Později se přestěhovala do Litovle, kde vedla jídelnu gymnázia. V roce 2025 žila Jarmila Kuklová ve Šternberku.