Antonín Křoustek

„My jsme to museli nějak uzákonit, abychom prostě nejezdili někde jako pod jménem, takže v té době se musel ten spolek registrovat na ministerstvu vnitra dokonce. Teď už to není podmínkou. A když se to tam poslalo, tak to je, nevím, deset stránek popisování, co budeme dělat, jak budeme dělat. A pak nám přišla za čtrnáct dní odpověď, že se nemůžeme jmenovat ‚Nebojte se policie‘, protože když chce někdo použít slovo ‚policie‘, musí mít souhlas od ministra vnitra. Prostě není možné používat slovo ‚policie‘ sami pro sebe. Tak to do nás vjel vztek, že to tady sepisujeme, tak se nebudeme jmenovat spolek ‚Nebojte se policie‘, ale budeme se jmenovat ‚Nebojte se chlupatejch‘. Ale to nám bylo blbý, že by ta děcka z toho měla legraci, a tak jsem přeci jen napsal deset stránek panu ministrovi, aby nám ten souhlas dal. Nebo to byl policejní prezident, pardon. Takže jsme dostali souhlas, že se můžeme jmenovat ‚Nebojte se policie‘.“

„No, teď nevím, jestli to mám říct popravdě, nebo jestli mám tady říkat nějaký takový ty fráze, jak jsem od malička chtěl být policistou a chtěl dělat pořádek a všechno tohle. Že se stanu policistou, mě napadlo, protože jsem dostal nabídku od náčelníka policejního ze Znojma, jestli bych nechtěl být policistou. Takže oni mně to nabídli. A to bylo v době, kdy jsem končil průmyslovku a kdy jsem měl jít na dva roky na vojnu. Takže to bylo docela jako rozhodnutí, že když půjdu k policii, tak bych šel na vojnu jenom na půl roku. Ale zase jsem viděl, samozřejmě, že bych se uvázal a měl dělat... Už v té době jsem měl takový pocit, že ano, půjdu tam, abych nemusel na vojnu. Řeknu po pravdě. Ale už jsem taky měl představu, že jsem měl takovou trošku zkušenost, že kontakty s policií, ne že bych něco prováděl, ale viděl jsem, že ti policisté nedělali vždycky to, co bych myslel, že by dělat měli. Takže jsem si říkal, ano, půjdu tam a zkusím, že bych dělal tu policejní práci tak, jak by se dělat měla, aby prostě dávalo to lidem tu opravdu, tu pomoc, která se teďkon jako tak nějak propaguje.“