Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Křoustek (* 1956)

• narodil se 31. října 1956 v Lesné na Znojemsku

• vyučil se elektrikářem

• odmaturoval na Střední průmyslové škole v Jihlavě

• místo vojny odešel na policejní školu a vstoupil do Sboru národní bezpečnosti

• u policie byl 32 let

• angažoval se v Bílém kruhu bezpečí

• pořádal edukativní přednášky

• v roce 2024 žil v Jihlavě

Antonín Křoustek se narodil posledního října roku 1956 na Znojemsku a stejně jako většina jeho vrstevníků si jako dítě neuvědomoval, že by žil v ideologicky pokřivené době. Konec padesátých a začátek šedesátých let pro něj znamenal dětské hry a trávení času se sourozenci. I když se jeho rodiče rozvedli, když byl ještě malý kluk, a on tak vyrůstal jen se svou maminkou a staršími sourozenci, jako dítě nijak nestrádal. Odmala měl velký zájem o sport. „Bydleli jsme na konci vesnice a kousek od vesnice byl takový malý lesík, tam bylo pár stromků a my jsme si z toho udělali atletický stadion. Skákali jsme tam třeba do výšky. Usekli jsme v lese nějaké malé stromky a do těch tyček jsme po pěti centimetrech natloukli hřebíky. Po žních jsme si od jezeďáků půjčili balíky slámy a skákali jsme do výšky,” popisuje pamětník své oblíbené trávení času. S kamarády často hrál i fotbal a byl také členem šachového kroužku. „Neměli jsme žádné extra podmínky, ale co se dalo, to jsme si sehnali sami. Síť na tenis třeba byla přepych, tak jsme měli provázky, které jsme si natloukli na zem, a to jsme pospojovali dalšími provázky,” vysvětluje pamětník, že si jako dospívající vždycky poradil, i když neměl prostředky na to dělat sport na nějaké vyšší úrovni. Později získal v atletice i řadu medailí. „Jeli jsme z vesnice na přebory okresu Znojmo v atletice. Byli jsme outsideři, protože tam byli namachrovaní Znojemáci, a mně se tam podařilo vyhrát skok vysoký. To byl zážitek pro celou školu,” vybavuje si. 

Antonín Křoustek prvních pět let školní docházky absolvoval ve vesničce Lesná, nedaleko Vranova nad Dyjí, na druhý stupeň docházel do vzdálenější Šumné. Jelikož na ně maminka byla sama, rodina neměla peněz na rozdávání. „Jednou, když jsme zdobili stromeček, tak jsme zjistili, že nemáme ty stříbrný třásničky na stromeček, což dneska není problém kdekoliv koupit. A my jsme tenkrát ani nevěděli, kde je sehnat. Tak maminka přišla s tím, že rozbalíme dvě másla, a z těch stříbrných obalů jsme si nastříhali tenounký plátečky a tím jsme ozdobili stromečky,” vypráví. Obaly se jim ale nepodařilo očistit pořádně. „Zapálili jsme svíčky a to máslo najednou začalo kouřit. Mysleli jsme si, že nám hoří stromeček,” vysvětluje Antonín Křoustek se smíchem. 

Když přišel čas, aby si dospívající Antonín vybral střední školu, starší sestra mu doporučovala střední školu pro pošťáky. S roznášením pošty měl totiž Antonín Křoustek zkušenost, protože na poště brigádničil. Na školu se ale nedostal, a proto se vyučil elektrikářem. Později si s kamarádem dodělali maturitu na Střední průmyslové škole v Jihlavě. Práce elektrikáře ho velice bavila, na malé vsi se brzy rozkřiklo, že je Antonín Křoustek čerstvě vyučený odborník. „Tam žádný elektrikář nebyl, takže kde se co porouchalo, tak za mnou vždycky přišli všichni sousedé z vesnice. Opravoval jsem, co se dalo,” vzpomíná. 

Práce u SNB mi zkrátila vojnu na půl roku

Během studia na průmyslovce se seznámil s budoucí ženou, a proto se po maturitě z jižní Moravy přesunul do Jihlavy. „Když jsem na Znojemsku řekl, že se stěhuju do Jihlavy, tak mi všichni říkali, jestli jsem se nezbláznil, že jsem vinohrad vyměnil za brambory,” přidává pamětník vtipnou příhodu. A ačkoliv ho práce s elektřinou bavila a šla mu, dlouho u ní nezůstal. Dostal totiž nabídku, aby vstoupil do Sboru národní bezpečnosti (SNB). Antonín Křoustek se dlouho nerozmýšlel. „Bylo to v době, kdy jsem končil průmyslovku a měl jsem jít na dva roky na vojnu. Kdybych se rozhodl, že půjdu k policii, tak bych šel na vojnu jenom na půl roku,” vysvětluje, že za jeho prací u policie nebyl dětský sen nosit uniformu, ale stálo za ní vlastně celkem pragmatické rozhodnutí. Za socialismu ale neměli příslušníci Sboru národní bezpečnosti mezi lidmi dobrou pověst. „Viděl jsem, že policisté nedělali vždycky to, co bych si myslel, že by dělat měli. Tak jsem si řekl, že tam půjdu a zkusím policejní práci dělat tak, jak by se dělat měla. Aby to lidem okolo dávalo tu pomoc, která se teď propaguje,” dodává pamětník, co o jeho práci u policie definitivně rozhodlo. Nabídku proto přijal, a na vojně tak místo hrozících čtyřiadvaceti měsíců strávil pouhých pět. „Pak jsem musel nastoupit na policejní školu na devatenáct měsíců. Tam jsem se už vzdělával v policejní odbornosti,” vypráví pamětník. 

Policejní práce ho bavila. „V začátcích jsme měli velice dobrý kolektiv. Táhli jsme za jeden provaz a brali jsme to tak nějak, že opravdu chceme pomáhat lidem. Nehráli jsme si na nějaké mistry světa, že bychom někoho šikanovali,” popisuje Antonín Křoustek  svůj přístup. Dělal řadového strážníka, takže výslechy lidí podezřelých z vraždy nechával svým kolegům kriminalistům. I tak ale za třicet let služby zažil nepříjemné situace. Třeba když se nedaleko Jihlavy na benzínce stala vražda. „Ten darebák skočil do auta a odjel zřejmě do Jihlavy. Nikdo nevěděl, jak to je. Byl to už podvečer, takže jsme se honem snažili shromáždit všechny policisty, protože jsme nevěděli, kde by mohl co udělat,” vypráví pamětník nepříjemnou zkušenost. A i když měl stejně jako ostatní kolegové strach, byl rád, když viděl, jak skvěle jsou sehraní. „Do půl hodiny bylo prakticky celé oddělení pohromadě. Měli jsme obavu, že se náhodou někde objeví a začne střílet, ale nakonec se ukázalo, že to bylo vyrovnávání účtu mezi nějakou partou. Pachatel vztah na Jihlavu vůbec neměl,” prozrazuje Antonín Křoustek. Dotyčného dopadla policejní hlídka na cestě z republiky. 

Ani policisté si nemohou dělat, co chtějí

U policie pamětník vydržel třicet let. Posledních osm let své služby dělal dokonce vedoucího na policejní škole. A jelikož to byla práce podobná jeho oblíbenému „pomáhat a chránit”, učit mladé lidi aspirující na strážníky ho bavilo. „Žáci ve mně neviděli nějakého tyrana, který je buzeroval za to, že nemají zavázanou kravatu. Kdykoliv potřebovali s něčím poradit, tak jsme to vždycky zvládli. I když jsem teď deset patnáct let mimo školu i mimo policii, tak se s nimi setkávám při běžných činnostech a nikdy se mi nestalo, že by se přede mnou otočili nebo si odplivli nebo něco takového,” shrnuje radostně. Chuť pomáhat ho neopustila, ani když po třiceti letech svlékl policejní uniformu. Začal spolupracovat s Bílým kruhem bezpečí. Myšlenka na to více pomáhat obětem ho napadala už v době, kdy sloužil jako policista. „Policie se snažila vždy chytnout darebáka, postavit ho k soudu a potrestat ho. Ale už zbývalo málo času na to, povídat si s někým, komu ten darebák ublížil,” popisuje Antonín Křoustek. „Viděl jsem, že by bylo potřeba i těmhle lidem víc pomáhat, aby na to nezůstali sami,” dodává. 

Kromě práce v Bílém kruhu dodnes jezdí na besedy do škol, v rámci kterých se snaží popularizovat a vysvětlovat práci policie. „Založili jsme spolek Nebojte se policie. Snažíme se vysvětlovat mladým, že když se někdo bude chovat tak, jak se chovat má, tak ani policista si s ním nemůže dělat, co chce. Že i on má nějaké předpisy a nařízení. Samozřejmě ale taky říkáme, že když budeš dělat lumpárny, tak můžeš dopadnout takhle,” vysvětluje pamětník, jaký je cíl spolku. Kromě besed ve školách se věnují i seniorům, kteří mají občas obavu na policii jít oznámit nějaký trestný čin. Antonín Křoustek dokonce v rámci besed může oblékat svou starou policejní uniformu. „Nevím, kolik policistů tohle povolení má, ale myslím si, že moc ne. Prověřovali si, jestli jsem jako policajt nezlobil, jestli mi to dovolí. Jsem rád, že mi to dovolili,” zakončuje spokojeně své vyprávění.