Rudolf Krauspe

* 1926

  • „Jako lékař jsem řešil, že jsme byli několikrát nuceni strčit do krku při dušení obyčejný malinký šlauch, abychom umožnili dýchání. Zažil jsem jeden případ, kdy mi přivezli nemocného, který normálně podával náboje a omylem se dostal před hlaveň zrovna, když střílelo protitankové dělo. Ještě sám se dostavil a já mu viděl skrz pravou plíci – ne levou, takže to minulo srdce – ale pochopitelně nemocný za velmi krátkou dobu zemřel.“

  • „Desátého května jsme byli v Klánovicích, až ke Klánovicím jsme došli. Tam jsme potom měli ošetřovnu a takové stanoviště. No ale ono každé vítězství má dvě strany. Záleží na tom – vy jako zdravotník, jako citlivý člověk se díváte. Na jedné straně radost, na druhé straně smutek. Vy jste viděl celou cestu lemovanou mrtvými německými vojáky. A to vyřizování účtů... Ačkoli člověk do toho neviděl, protože se nás to netýkalo bezprostředně. Toto byly takové ty negativní stránky osvobození.“

  • „Po osvobození [Podkarpatské Rusi] sovětskou armádou – někdy začátkem října – byl nábor. Můj bratranec byl bývalý důstojník v československé armádě. Také díky němu jsem se přihlásil do naší československé armády. V nějaké té vesnici v Polsku nás prostě oblékli a okamžitě nás poslali na krátkodobý výcvik jako přípravu na frontu.“

  • „Z ničeho nic jsem se dostal do obrovské minometné palby. Ale do tak obrovské, koně bylo vidět, tak jsem okamžitě z toho koníčka seskočil a lehl jsem si. Ten kůň byl bohužel zabit. A tenkrát jsem zažil – ač, jak jsem říkal, strach jsem moc nemíval – půl hodiny takový strach – připadalo mi, jako když ta myšička začne utíkat doprava, doleva. Já nevěděl, kudy mám jít, protože jednou to padalo doprava, potom přede mnou, potom za mnou. Pravděpodobně ten kůň byl viditelný, bylo to v zimě, byl sníh. Tak tenkrát jsem měl skutečně strašně velký strach o svůj život.“

  • „První raněný a mrtvý voják byl bohužel samostřel. U Stropkova, při opravě těch bubínkových ruských automatů nějak selhala ta zbraň a on se zastřelil dvěma ránama do plic. A pamatuju si jako dnes, měl na sobě takovou koženou bundičku bez rukávů a byl v ní průstřel. Pověrčivost říkala – vem si od mrtvého, budeš sám chráněný. Asi mi to pomohlo, byl jsem mnohokrát v těžké minometné i dělostřelecké palbě a pravděpodobně ta vesta mě zachránila.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Rokycany, 23.07.2003

    (audio)
    délka: 54:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Každé vítězství má dvě strany. Jako citlivý člověk vidíte na jedné straně radost a na druhé smutek.

Rudolf Krauspe jako příslušník čs. zahraniční jednotky
Rudolf Krauspe jako příslušník čs. zahraniční jednotky
zdroj: Pamět národa - Archiv

Rudolf Krauspe pochází z Podkarpatské Rusi ze smíšené francouzsko-maďarsko-ukrajinsko-české rodiny. Jeho otec byl zemědělec a podnikatel. Pan Krauspe vrcholově sportoval, jeho ambice ale zhatila válka. Maturoval v městě Chust v roce 1944 - v době, kdy byla oblast už několik let okupována Maďarskem. Chtěl jít studovat medicínu, ale vysoké školy se vůbec neotevíraly. Brzy poté byla oblast osvobozena sovětskou armádou a on vstoupil do československé jednotky. Zalhal, že má již hotové dva semestry medicíny, díky čemuž se pak dostal ke zdravotníkům. Jeho hlavním úkolem bylo podávat první pomoc přímo na frontě, takže se téměř při každém útoku sám dostal do palby. Na to, co zažíval, dost nerad vzpomíná. Konec války jej zastihl u Kroměříže, 10. 5. se dostal až na okraj Prahy. Demobilizoval ale až v červenci a pak se zapsal na vysněnou medicínu. Dostal vojenské stipendium výměnou za slib, že se po studiích do armády vrátí. Usadil se v Čechách, zatímco jeho rodiče se vrátili zpět na Podkarpatskou Rus. Po jejím připojení k Rusku však byl jejich majetek znárodněn. Za údajné rozkrádání socialistického majetku byl jeho otec odsouzen na dva roky vězení. Rudolf Krauspe později pracoval jako chirurg v Hradci Králové, Praze-Střešovicích i Plzni. Po roce 1974 se stal primářem chirurgického oddělení v Rokycanech.